Ze života nezaměstnaných aneb jak jsem si hledala práci

Je to už pár let co jsem dělala v Gamescape a jednoho krásného dne se dozvěděla, že končí. Práce s hrama, kterou jsem měla ráda a bavila mě, tak odešla do nenávratna, takže jsem si musela hledat novou práci a trvalo mi to moře času. Jsem totiž náročná a mám hodného muže, který mi dovolil se flákat doma (čti vařit mu bento boxy a vítat ho když přijde po náročném dni domů).

S hledáním práce to vůbec není jednoduchý. Tedy možná je, ale ne když máte podmínku, že nemakáte o víkendech a chcete aspoň 15k čistého (což v Praze nepovažuji za přehnaný požadavek). Dívala jsem se na různé práce. Od skladníka přes eshopáka či prodavačku až po testera.

Ano je to velmi široký záběr zaměstnání. A já jsem jen obyčejný projektant, kterého to co vystudoval zoufale nebaví a nechce to dělat. Ano ve škole mě naučili jak nakreslit barák a mám jistou lásku k architektuře, ale tohle všechno mi kazí normy a zákony které mi říkají jak to mám dělat a taky mě fakt nebaví jeden výkres překreslovat 50x protože se někdo nemůže rozmyslet jestli bude mít umyvadlo v koupelně víc nalevo nebo napravo.

Vysněná práce byl samozřejmě zas eshop jako v Gamescape, jenže dnešní zaměstnavatelé chtějí Supermany, kteří jim budou dělat za 10k v podstatě všechno. Možná to zní neuvěřitelně, ale narážela jsem opravdu na inzeráty kde požadovali to aby člověk dělal skladníka, eshopáka, fotografa, grafika, programátora, staral se o firemní stránky a facebook, komunikoval se zákazníky, nakupoval zboží od dodavatelů a ještě stíhal dělat v kamenném obchodě. K tomu požadovali obvykle jeden nebo dva (setkala jsem se i se třemi) cizími jazyky a to vše za krásných deset tisíc hrubého. Vždycky jsem přemýšlela jestli na takový inzerát fakt někdo odpoví a myslí to vážně.

Takhle jsem občas vypadala v Gamescape a nikomu to nevadilo.
Pardon za nekvalitu, holt mobilovka.

Na rozumněji znějící inzeráty jsem odpovídala, jenže zpátky mi odepsala tak 1/10 inzerentů. Jako jasně, když vám přijde třeba 300 mailů od žadatelů o zaměstnání, neprobírá se tím snadno. Přesto bych považovala za slušnost, alespoň nějakou odpověď typu: "Nevybrali jsme vás do užšího kola".

Do toho se mi fakt začalo strašně stýskat po Japonsku a tak jsem s velmi vlažným hledáním práce musela trochu přitvrdit. Takže jsem zkusila třeba takovou tu věc, že pracák nabízí rekvalifikační kurzy. Chtěla jsem si udělat nějaký rekvalifikační kurz v Make up institutu. Pěkně naivně jsem si přečetla co mají k tomu tématu na stránkách a dostala se až k bodu 3.

Vše se zaseklo na fakt protivný bábě na Úřadu práce. Čekala bych, že po roce a půl co mě tam maj, budou rádi, že se o něco pokouším. Opak je pravdou. Bába mi začala cpát nějaký jejich kurzy co měla na papíru na stole. Řekla jsem jí, že jsem si, ale vybrala tenhle s kterým jsem už přišla a jiný nechci (cpala mi třeba počítačový kurz nebo nějaký jejich vizážistický) a tvářila se jak kdyby to platila ze svýho. Asi po desátém odmítnutí těch sraček co mi nutila už jsem toho měla dost a byla jsem s nervama v kýblu. Navíc jsem se nějak zmínila, že budu chvíli mimo Prahu a milá pani se do mě začala navážet, že jako nezaměstnanej nemám nárok na dovolenou a mám sedět 24/7 doma na zadku (myslím že použila ostřejší výraz) a mám si hledat práci. Pak mi poměrně hnusným tónem zdělila, že mi ten můj kurz stejně zamítne tak ať se ani nesnažim, otočila se ode mně a už se mnou nekomunikovala a to ani včetně nějakého pozdravu na rozloučenou. Patrně jí srala moje růžovovlasá vizáž a to, že se můžu válet doma a ona ne. Každopádně, takhle si nepředstavuju profesionální jednání úředníka.

Jedna z prvních fotek co jsem měla v CV

Na druhou stranu moje normální paní na pracáku ke které jsem chodila jednou za tři měsíce říct jestli už mám práci, byla celkem milá, v pohodě a nic neřešila. Chvála jí. Podotýkám, že dávky se berou akorát prvních 5 měsíců, kdyby někdo měl pocit, že jsem byla rentiér živený dva roky na úkor pracujícího lidu.

V tu dobu se mi čím dál víc vkrádala myšlenka na použití nějaké obyčejné hnědé paruky. Poprvé mě to napadlo, když mě odmítli v jedné prodejně koláčů s tím, že jsem málo přírodní. Je hezké, že to řekli tak na rovinu, ale je hnusný, že si někdo může myslet, že barva mých vlasů ovlivní to, kolik prodám koláčů.

Přitom spousta lidí, známých nebo ne, vám poví, že růžové vlasy jsou hezké a neví proč by to mělo někomu vadit. Prosím kdybych chtěla dělat v bance, tak by to asi nešlo, ale jinak nikdo neviděl důvod proč by tohle měl být problém. Takhle hezky se to mluví, ale zaměstnavatelé mají z nějakého důvodu pocit, že zákazníci (což je patrně někdo jiný než běžní lidé na ulici) by nesnesli někoho tak barevného.

Nová fotka na který vypadám divně, ale asi přijatelně pro zbytek populace.

Nicméně paruce jsem dlouho odolávala, protože mi to přišlo jako potlačení sama sebe a přiznání porážky. Nakonec jsem to po novém roce zkusila. Předělala jsem trochu životopis a hlavně tam teda dala novou fotku s hnědou parukou. Taky jsem počítala, že spousta lidí uvidí CV jen v černobílé podobě a tak se výraznější líčení prostě nabízelo jako dobrý poutač pozornosti.

 Světe div se, moje zvaní na pohovory se zvedlo asi o 1000%. Za rok 2014 jsem měla tak tři pohovory. Za leden 2015 jsem měla tak čtyři. Bohužel taky ne moc úspěšné. Hlavně z toho důvodu, že mám obvykle smůlu a nemám pohovory, ale pohorory kdy procházím nějakým rozpadajícím se dvorem do nevytopeného bytu (v lednu!) a v kuchyňce za zvuku mytí nádobí si se mnou povídá nějaká slečna aby mě pak přihrála pánovi, který mi tvrdí, že bez bílé košile nemůžu u nich pracovat. Jsou děsně velká firma a prodávaj kosmetiku v obchoďácích a v životě jsem o nich neslyšela... Případně velmi vtipný pohovor na lavičce před Intersparem kdy mi dvě vysolárkováné paní se zničenýma a fakt hnusně prodlouženýma vlasama a umělýma 10cm nehtama, vysvětlovaly, jak se musím přebarvit na černo abych mohla důchodcům prodávat deky a vysavače za nehorázný prachy v Topshopu. Podotýkám že paní na ten pohovor dorazily o 45min později a po pár minutách na té lavičce, se k nám přišourala zákaznice Intersparu a začla si tam přebalovat rohlíky.

Je to smutný, ale nejlíp se sežene práce přes známé, to vám asi poví každý kdo byl kdy bez práce. Jednou večer mi takhle zavolal kamarád a řekl mi, že jeho známá hledá prodavačku. No proč to nezkusit. Navíc by to bylo v obchodě s goth hadrama, takže je jedno jak  vypadám. Super!

Trochu jsem znejistěla, když jsem od svých budoucích zaměstnavatelů slyšela větu: "Jé tebe známe z FF", člověk pak fakt neví na čem je. Naštěstí vše se v dobré obrátilo a je ze mě oficiálně zaměstnaný člověk. Kdyby jste někdy měli cestu okolo Redraven, tak se stavte. Jsem ten růžový bod uprostřed moře černé barvy.

Samozřejmě, je tam mrtě práce a já doufám, že to moc neovlivní kvalitu blogu. Pryč je ta doba kdy jsem spinkala do desíti, pak udělala nějaké ty domácí práce, napsala článek, nafotila nové věci a měla na vše dost času. Teď mě čeká to samé co zbytek populace. Vstávat, 8h makat, jít na nákup a domu. K tomu cestování MHD 45min tam a dalších 45 zpátky, vaření si doma obědu na druhý den. Alespoň že mám pracovní dobu od 10, takže odcházíme s mužem z domova společně. Je to romantické, ale je pak o to těžší se na metru rozloučit.

Na úplném konci bych chtěla poděkovat kamarádům co mě celé mé nezaměstnané období podporovali, sem tam trochu živili, rozveselovali a tak. Hlavní dík patří mému skvělému muži, který to se mnou vydržel, přežil i všechny moje nezaměstnané deprese a jiné stavy, živil mě, kupoval mi kosmetiku a vůbec tu byl pro mě. Ono to totiž fakt není úplně jednoduchý pro psychiku člověka být tak dlouho doma. Ale zas pokud by se to nestalo, tak by asi neexistoval tenhle blog. Takže vlastně na všem špatném je něco dobrého. Třikrát hurá!