Včera jsme se poněkud opili a tak ranní buzení bylo nic moc. Mě navíc v noci boleli nohy tak, že jsem si musela brát ibalgin abych byla schopná usnout. Ráno jsem hodila ještě jeden. Já vím, nemá se to přehánět, ale fakt chodidla a lýtka byla v totálních bolestech. Už je toho chození prostě moc. Ale kdo by si nechal utéct Japonsko za okny a zůstal na hotelu?
Už se nám nechtělo podnikat moc akční program, protože nohy nás vlastně bolí oba a malilinká kocovinka tomu taky úplně nepomohla. Vyrazili jsme tedy na Ueno mrknout do pár obchodů, sekáčů a tak. Už ani nebylo moc co fotit, přecejen uličku v sekáči s hromadou triček máme i v čechách. Jo když jsme šli okolo hrabárny s jetýma Coach kabelkama, byla tam jedna hezká, ale prostě jí nepotřebuju. Kdyby to byla moje vysněná YSL kabelka, to by byla jiná. Ale je fakt překvapivý jak tady Coach je takový trash a LV kabelku tu má v podstatě každej druhej. Viděla jsem s ní starou babku i mladého muže (ten měl limitku se 101 dalmatiny).
Bylo 26 stupňů a kupodivu mi to nepřišlo tak strašný jako u nás. Včera bylo 30 a taky jsem to zvládla. Přemýšlím jestli je to tím že je tu jiná vlhkost nebo tím, že půl dne hniju v klimatizovaných budovách mezi kterými přebíhám a tak si ani tělo neuvědomí že by mělo zemřít vedrem.
Oběd jsme si udělali pěkný v CoCo curry. Zase kari se sýrem a řízkem a rýží. Proklatě dobrá kombinace. Mě sice od rána trochu zlobilo zažívání a tak jsem využívala záchody, které naštěstí jsou v každém druhém obchodě a samozřejmě v restauracích. Po obědě to pomalu přešlo naštěstí.
Pak jsme se rozdělili a šli každý po svém. Já zahučela do obchoďáku na Uenu a objevila tam dvě patra s potřebami pro staré lidi. Jak už jsem psala na instagramu, není to něco co bych potřebovala, ale velmi se mi ta sekce líbila. Je skvělé mít takové místo kde si starší člověk může v klidu pořídit věci co potřebuje. Hrála tam klidná tichá hudba, byli tam široké uličky aby se dalo jezdit s chodítkem. Byl tam krásný výběr holí, vozíků, chodítek, nákupních tašek na kolečkách kombinovaných s chodítkem. Lžíce které měli tlusté držadlo aby se lépe drželi někomu kdo už třeba má problémy hodně zatnout ruku. Překvapivě se mi tam líbila pyžama/noční košile, byli velmi střídmé, a taky docela drahé. Jsem ráda že jsem něco takového mohla vidět a doufám že jednou bude takový pěkný výběr i u nás. Co jsem využila i já, tak byli židle rozmístěné různě po patře vždycky třeba tři nebo čtyři u zdi, aby si unavený starý člověk mohl sednout a odpočinout. Nejsem teda stará, ale unavená už rozhodně po dvou týdnech celodenního chození, už jsem.
Následně jsem si zajela ještě do Kappabashi. Trochu se mi v hlavě rozleželi jedny hůlky a talířek. Našla jem ještě nádhernou konvičku na čaj, ale zas to nechci přehánět a fakt toho už mám dost. To samé jsem si říkala i u toho vysněného hrnce co tu po něm pořád pokukuju v různých variantách.
Říkala jsem si, že už se jen stavím v My basket obchoďáčku pro trochu jídla a půjdu na hotel. Chyba lávky. Proč? No on má víc pater a já je krom druhého nikdy neprozkoumala protože jsem si nevšimla že tam je i třetí a podzemní. Podzemní jsem zase nestihla. Ale druhé bylo zajímavé širokou nabídkou nápojů alko i nealko, omáček, dresingů, kávy, chipsů...prostě trvanlivějšího jídla.
Třetí patro mě uchvátilo. Hned u eskalátoru se na mě smáli roztomilé Sanrio postavičky na různých ručníčcích, taštičkách a všem možném. Pak to pokračovalo střídněji a zase bych řekla že věkově to bylo pro starší babky. Ty co jsem viděla na patře byli mezi 80 a 150 lety. Hlavně tam měli veliký výběr klobouků proti slunci které tu frčí u žen středního a staršího věku. Takže samozřejmě jeden mám. Pokukovala jsem i po chladícím návleku na obličej, ale to už by asi bylo moc. Měli tam taky pěkný chladící tepláky a další věci z chladivé látky. Jsem malinko nalomená se tam vrátit. A hlavně jsem nestihla to podzemní patro.
Žádné komentáře:
Okomentovat