Když to čtu, říkám si že od začátku to pro mě mělo být varovným znamením a měla jsem mít nějaký pocit vlastní hodnoty a umět si stát za svým. Jenže ono se to hezky říká, když člověku nejde o živobytí. Reálně prostě firmy fungují často tak zmrdsky, že když se ti něco nelíbí, tak tamhle jsou dveře.
Takže zde prosím sladké začátky:
-----
Po půl roce mám zase práci. Hurá, už nejsem socka...teda nebudu tak za měsíc a půl. A jelikož mi někdo moudřejší než já řek, že bych si měla psát první dojmy aby se pak daly zpětně porovnat, tak to dělám. On maká na České Poště, tak asi ví o čem mluví. Inu bizár se čas od času nevyhne nikomu.
Než začnu nástupem, ráda bych popsala i vtipné epizody z pohovorů. Jelikož byly fakt výživný.
Pohovor 1
Nerada chodím pozdě, tak jdu raději dřív a počkám chvilku před budovou. Mám ještě 15 min čas, tak čekám 10 a pak jdu dovnitř. Na první recepci mě odkážou na druhou recepci. Tam se hlásím a hlásím i jméno HR za kterou jdu. Zkoušejí jí volat, nebere. Píšou jí zprávu. Čekám na gaučíku a pozoruji tři recepční. Po dalších asi 10 min je jim to blbý a uvádějí mě do zasedačky.
Musím uznat, že jsou milé a přinesou mi i vodu. Po dalších 10ti minutách v zasedačce jsem nervózní a začínám psát kamarádům že mám další pohoror. Ale říkám si, že třeba tý HR do toho něco vlezlo a že brzy přijde. Po dalších 10ti munutách jí volám (nebere) a za dalších 10 vyměkávám a jdu zpátky na recepci, že tu sedim už 30 min sama a je to trapný.
Recepční plašej a seženou mi vedoucí nákupního oddělení, která je snad ještě vyjevenější než já a hrozně se mi omlouvá, že jsem tak čekala a že ona vůbec neví že má být nějaký pohovor a není na to připravená a neví na co se úplně ptát. Nevadí, já to za ten půlrok mám nacvičený dobře. Pak dáme řeč a vypadá to, že se jí líbím.
Pohovor 2
Ano ta samá HR co předtím mě zve na další pohovor, tentokrát nejen s vedoucí nákupu, ale i s nějakým jejich nejvyšším. Bomba, do druhýho kola se často nedostávám.
Na pohovor jdu zas o chvilku dřív. No bohužel druhá recepce, kterou se dostává do firmy, je zamčená, respektive prosklené dveře kterýma bych se mohla dostat dovnitř. Zvonek nikoho nepřivolá. Fakt nechci přijít pozdě i když mám ještě pár minut k dobru. Volám HR. Nebere to. Klasika.
Po pár minutách přichází recepční a odmyká. Obligátně říkám za kým jdu. Obligátně čekám a jako už před tím, se nedočkám HR. Dočkám se vedoucí nákupu a nejvyššího. Pokecáme. Znají firmu kde jsem před tím pracovala, chtěli jí koupit, nevyšlo to. Chvilka trapného ticha. Pak se bavíme dál a nejvyšší nadhodí teorii, že bych mohla pracovat s B2B obchoďákama. Moc se mi ta myšlenka nezdá, ale netuším co to vlastně obnáší, říkám raděj co jsem dělala a co mě baví. Nejvyšší říká, že neví kam by mě měl dát, ale že mě prostě chce protože se mu líbí moje CV (tady mi nahoru letí ego, na chvíli).
Další komunikace
Pak samozřejmě přijde mail, že by mě brali na pozici Sales asistent. Vim kulový co tim myslí, ale mám radost že mě berou a dokonce za rozumný peníze. Ani netušíte kolik jsem měla pohovorů, kde měli pocit že 22k hrubého je v Praze přece královský plat. Podotýkám, že za odbornou práci v kanclu s tím, že vždycky chtěli minimálně angličtinu a občas němčinu....ne že bych je nějak uměla....teda německy jsem se učila devět let a nenáviděla to celou tu dobu, takže umim možná tak pozdravit. Anglicky jsem se neučila, ale nějak se domluvim.
Jelikož jsem měla jet brzy na dovolenou, upozorňovala jsem je už na pohovorech, že můžu nastoupit až v půlce července. Chtěla jsem mít podepsanou smlouvu než odjedu. Aby si to náhodou nerozmysleli, znám svoje štěstí. Celou dobu to tý HR píšu, i teď jsem jí to psala. No a co myslíte? Jela jsem tam pomalu den před odjezdem a ta blbka to neměla podepsaný z jejich strany. Takže jsem to sice podepsala, ale musela jim to tam nechat k jejich podpisu. To mě tam nemuseli tahat. Zas jsem aspoň tu HR konečně viděla naživo. Řekla mi že končí a ukázala mi svojí nástupkyni.
Den 1
Člověk by tak nějak čekal, že když o mě vědí měsíc dopředu, mají dost času všechno zařídit a připravit. No, ne v týhle firmě. První hodinu a půl jsem seděla u nové HR v kanceláři a povídali jsme si. Pak konečně dorazil (cca v 10:30) místní IT, který pro mě měl připravený počítač.
Nafasovala jsem notebook, mírně oprasenou myš, napájecí a HDMI kabel, krabici s klávesnící a obří krabici s monitorem, že si to mám nějak postavit. K tomu ještě nějaký basic mobil od Samsungu s nalepeným lístečkem mého čísla a pinu.
Na notebooku bylo nastavené nějaké generické heslo, tak jsme se ho hned s IT specialistou jali měnit. Asi na pátý pokus jsme to i zvládli. Zbytek co budu potřebovat je prý uvnitř nainstalovaný.
Tak jsme se s HR vydali mi najít stůl kde budu sedět. Jsem tak nějak čekala, že tohle už bude taky připravený. Nebylo. V obchodním oddělení byli dva volné stoly a jedna židle. Vzala jsem si ten vzdálenější od okna a sestavila si na něm to puzzle co jsem nafasovala od IT.
Překvapivě mi nešel mail ani teams. Tak jsem šla znovu za IT, dostala vynadáno co jsem s tím udělala a asi na další tři pokusy to dal dokupy.
Pak si mě odchytil můj šéf, kterého jsem viděla prvně, oznámil mi že nebudu asistovat nákupu, ale B2B obchodníkům. Škoda, že sedí úplně jinde než já a k nim se nevejdu. No a pak mě poslal na meeting ať se rozkoukám. Nakonec jsem za ten den ztrávila asi 5h na různých meetinzích a bylo to peklo. Nesnáším meetingy. Většinou to pro mě je synonimum neproduktivních keců o ničem a točení se v kruhu. A taky jo. Ještě na jednom mi stačil šéf oznámit, že mám počítat s tím, že občas budu dělat i večer a o víkendu a jestli se mi to nelíbí, neměla jsem jít dělat do onlinu (ano zvládla jsem ho neposlat do prdele hned první den, ale byl to výkon).
Mimo jiné jsem se dozvěděla, že B2B tu jsou jen v pondělí a zbytek týdne ne, takže se všechno mám naučit sama. Moje protesty, že jsem tohle nikdy nedělala a nevím ani co mám dělat se nějak ztratili ve všeobecném pokyvování že to přece zvládnu.
Den 2
Předchozí den na mě navalili nějaké úkoly. Jenže není čas ztrácet čas, dneska mě poslali na další meeting který je neužitečný ale aspoň se promítali v telce hezký obrázky (ano byl to meeting marketingu).
Snažím se zjistit kdo mi může pomoc se svěřenými úkloly a ukazuje se, že to patrně dělal člověk co už tam nepracuje a nikomu to nepředal a nikdo neví jak to udělat. Ukazuje se, že vlastně nemám ani přístupy do těch prodgramů, které bych měla používat (díky IT oddělení, jsi fakt užitečné). Takže sháním někoho kdo mi ty přístupy dá. Pak konečně zas můžu klást zvídavé otázky kdo mi s tím kurva pomůže. Jsem odkázána na BI (do toho dne jsem tu zkratku neslyšela a nevím co znamená), tam se dočkám aspoň částečné pomoci. Jiná hodná duše z obchodu mi ukáže další systém.
Do toho opruzuje šéf s nějakýma kravinama. Mám z něj špatnej pocit. B2B lidi mi řekli, že se jich můžu ptát na věci i po Teamsu, tak se ptám. Neví to. Dělal to ten co už odešel.
Další meeting. Asi umřu. Doma mě utěšuje muž.
Den 3
Prokousávám se sračkama, do práce se mi vyloženě nechce. Nějak se mi za pomoci BI povedlo dát dohromady jeden report a teď ručně vyhledávám a vyhodnocuju nějaký prodeje produktů. Po jednom. Naštěstěstí jich je asi jen 30.
Chci po IT nahrát Teams do mobilu, protože v nějakých firemních směrnicích co mi dali k podpisu je, že si nemáme nic instalovat sami nebo nás vykopnou. A stejně to chce nějaký google účet a soukromý tam dávat nechci. IT mi řekne, že mi google účet neudělá a nějaký univerzální taky nemá, tak si tam prý mám dát soukromý a stahnout si to sama. Fakt super. Asi 5 min po tom co to udělám, píše jiný IT s tím, že tady je vygenerovaný google mail pro tebe.
Máme další meeting. Šéf se mě ptá jak umim anglicky, že je línej překládat maily, tak že bych to mohla dělat za něj. Říkám raději, že moc neumím.
Pak mi jeden kolega z B2B má trochu ukázat ten systém co mi ukazoval už chlapec z BI. Vychrlí to na mě během čtvrt hodiny aniž bych si stihla dělat poznámky. Prosila jsem ho ať zpomalí, ale nějak se nezadařilo. Něco jsem si stihla napsat, tak třeba se to poddá.
Překvapivě pak následuje chvilka klidu na nafasovaný úkoly a jdu zkroušeně domu. Takhle jsem si to opravdu nepředstavovala.
Den 4
Dnes bych chtěla po IT banální věc. Ráda bych v mailu měla automatický podpis. Tak jim píšu a naivně si myslím, že mají nějakou šablonu. Nemají. Navíc mě odkážou na HR. Netuším co s tím má mít společného, ale jdu se jí zeptat. Odkáže mě na externího ajťáka. Ten se mi vzdáleně připojuje na plochu a loví v mé poště různé podpisy. Podotýkám, že snad nikdo ve firmě nemá stejný. Tak mu pak řeknu, že by bylo dobré, kdyby si třeba uložil nějaký vzor a ten dával všem novým lidem. Neudělá to.
Přijde šéf a prej jestli umím s powerpointem. Říkám popravdě, že jsem to párkrát viděla, ale moc s tím neumím. Tak tady prej mám nějakou jeho prezentaci a ať tam přeložim nějaký věci do angličtiny a tady u toho loga umažu nápis. Vysvětluju mu, že ta angličtina bude translátor a to logo je obrázek, takže se nápis v něm moc umazat nedá, můžu ho překrýt, ale bude to pak nevystředěný. Prej nevadí. Tak na to seru, translátořim a překrývám. Připadám si jak jeho soukromej poskok. Sere mě to.
Naštěstí odpoledne mám všechno hotovo a tak se nabídnu zbytku normálních lidí v kanceláři, jestli nechtějí s něčím pomoct. Ptají se mě, jestli můžu a nakonec z toho je rozhovor, že jsem původně měla být pro ně, ale B2B (potažmo šéf) si mě uzurpoval pro sebe. Tak říkám, že oni mi stejně jsou bližší a že víc rozumím asi jejich práci. Nakonec strávím pár relaxačních hodin prací s produktama. Konečně něco co mě baví. Jdu domu s trochou naděje.
Den 5
Dneska má být od 7 ráno meeting, asi bych musela být hodně sprostá kdybych měla psát co si o takhle brzkém meetingu myslím. Nicméně dopředu jsem upozorňovala, že to rozhodně na 7 nestihnu. Prý nevadí.
Vyhecovala jsem se a vstávám v 6:15, v 6:30 odcházím z domu namalovaná, učesaná a oblečená, v 6:44 mi jede bus a v 7:45 dorážím do práce. Jen proto abych se dozvěděla, že ten zkurvenej meeting zrušili a nedali mi to vědět.
Šéf na mě zas hodí nějaký sračky typu, porovnej mi tyhle dvě smlouvy jestli jsou stejný (jasně to asi pouhym okem nejde vidět). Tak s fixkou jak debil zazeleňuju rozdílný pasáže.
Pak mi jedinej člověk z B2B co je přítomnej ukazuje jak se zpracovává objednávka od klienta. Je snad ještě rychlejší v tom vysvětlování než ten minulej "učitel". Na férovku mu říkám, že příště až to bude třeba dělat, tak to dělám já, on u mě sedí a já si dělám poznámky.
Pak se můžu vrátit k té relaxační činnosti s produktama. No a po obědě nemám co dělat. Šéf zdrhnul dopoledne, z B2B tu taky nikdo neni. Nikdo další z obchodního pomoc nepotřebuje. Práci zvládám předstírat do 15:00 a pak mizim.
-----
Dále jsem to tenkrát nedopsala. Asi je to dobře. Ono to tak nějak bylo tak moc nahovno celou dobu co jsem tam pracovala. Některé dny byli lepší, jiné horší. Ke konci jsem se v noci doma budila s brekem, že už tam fakt nechci jít. To není patrně dobré v žádné práci.
Jediný s kým jsem se víc sžila byl náš IT který mě chvilku měl i jako testera a prohlásil že kdyby mohl, tak by mě bral do teamu. To byl asi jediný moment kdy bych zůstala. Jinak všechny vzpomínky co mám, jsou prostě peklo.
Zprávy v 7 ráno od nadřízeného ať koupím jeho manželce kytku (když služební mobil zapínám v 9 v práci), jeho žádost ať mu dojdu se soukromou korespondencí na poštu - což by znamenalo třeba půl hodiny stání na poště a tím pádem bych domů přijela třeba v 8 večer protože hodinu a půl mi trvala cesta kancelář-domov. Tedy pokud mi dobře jeli spoje.
Sabotáže od kolegů kteří do prosté excelové tabulky nebyli schopni nandat správné produkty. Podotýkám že to byli nákupčí těch produktů. A já to pokaždé musela upravovat.
I když jsme měli marketingové oddělení, tak hádejte kdo pro to B2B měl vymýšlet kampaně, zařizovat grafiku a udržovat web?
A jelikož můj nadřízený nechápal myšlenku eshopu, měl požadavky typu abych ručně prošla všechny produkty (což bylo víc než 10 000) a udělala jim obrázky adekvátně velký. Aby třeba jogurt nebyl větší než krabice s mlékem. Jakože cože? A v malování nebo v čem to mám asi dělat? Samozřejmě bonusově s kecama že on by to měl za dvě hodinky hotový.
Pak se přecházelo na nový systém, který stál moc peněz a tak jaksi nebylo po zkušební době na to aby mi přidali. Jasně takže několik milionů na kokotskej systém který nikdo nechce, to maj. Ale aby mě přidali slibované tři tisíce, to je hroznej problém.
Taky nám přibyli porady na kompletně druhý straně Prahy, tedy spíše za ní. A fakt nebylo v mých silách se tam rozumně dostat. Vstávat v 5 ráno abych na 9 mohla být někde za Prahou, to by bylo fakt na hlavu. Tak mě několikrát vezl kolega, který jel taky z nějaký úplně jiný strany, ale aspoň měl auto. Já i kdybych to stíhala sebelíp, tak stačilo aby mi na Černém mostě ujel bus a další jel za 20 minut. S tím se nic fakt dělat nedalo.
Vrchol byl, když jsem onemocněla na čtrnáct dní a i když jsem poslala podrobný email všem jak mají sestavit newsletter, vysrali se na to. A byla to moje vina překvapivě. Ještě mi šéf po návratu řekl, že to mám za půl hodinky udělané ať to celé předělám. To už jsem na celý kancl zařvala že se na to můžu vysrat.
On v tu dobu sílil covid a tak jsme se doma s mužem dohodli, že dám okamžitou výpověď a prostě budu doma. Že to za to nestojí. Ještě jsem asi týden nějak z dobroty srdce zaučovala novou slečnu co měla nastoupit po mě. Nechtěla jsem aby měla tak hrozný začátek jako já. No pak jsem se doslechla, že po zkušební době se jim na to vysrala a upřímně se jí nedivím.
Dneska už na tu hrůzu opravdu jen vzpomínám, ale nikoliv s úsměvem. Štve mě že firmy s takovým prostředím existují. Že si vůbec takové jednání může někdo dovolit a přijde mu to ok. Nadřízený by měl být férový a měl by daný obor znát. Kolegové by měli být nápomocní, HR by tu mělo být pro to aby se zaměstnance třeba i zastalo. Jasně je to velmi idealizovaná představa, ale přesto to v některých firmách jde. Neříkám, že jinde nejsou těžkosti, jen mě štve, že existují i firmy s takhle debilním prostředím a přijde jim to asi v pořádku.
-----
Po půl roce mám zase práci. Hurá, už nejsem socka...teda nebudu tak za měsíc a půl. A jelikož mi někdo moudřejší než já řek, že bych si měla psát první dojmy aby se pak daly zpětně porovnat, tak to dělám. On maká na České Poště, tak asi ví o čem mluví. Inu bizár se čas od času nevyhne nikomu.
Než začnu nástupem, ráda bych popsala i vtipné epizody z pohovorů. Jelikož byly fakt výživný.
Pohovor 1
Nerada chodím pozdě, tak jdu raději dřív a počkám chvilku před budovou. Mám ještě 15 min čas, tak čekám 10 a pak jdu dovnitř. Na první recepci mě odkážou na druhou recepci. Tam se hlásím a hlásím i jméno HR za kterou jdu. Zkoušejí jí volat, nebere. Píšou jí zprávu. Čekám na gaučíku a pozoruji tři recepční. Po dalších asi 10 min je jim to blbý a uvádějí mě do zasedačky.
Musím uznat, že jsou milé a přinesou mi i vodu. Po dalších 10ti minutách v zasedačce jsem nervózní a začínám psát kamarádům že mám další pohoror. Ale říkám si, že třeba tý HR do toho něco vlezlo a že brzy přijde. Po dalších 10ti munutách jí volám (nebere) a za dalších 10 vyměkávám a jdu zpátky na recepci, že tu sedim už 30 min sama a je to trapný.
Recepční plašej a seženou mi vedoucí nákupního oddělení, která je snad ještě vyjevenější než já a hrozně se mi omlouvá, že jsem tak čekala a že ona vůbec neví že má být nějaký pohovor a není na to připravená a neví na co se úplně ptát. Nevadí, já to za ten půlrok mám nacvičený dobře. Pak dáme řeč a vypadá to, že se jí líbím.
Pohovor 2
Ano ta samá HR co předtím mě zve na další pohovor, tentokrát nejen s vedoucí nákupu, ale i s nějakým jejich nejvyšším. Bomba, do druhýho kola se často nedostávám.
Na pohovor jdu zas o chvilku dřív. No bohužel druhá recepce, kterou se dostává do firmy, je zamčená, respektive prosklené dveře kterýma bych se mohla dostat dovnitř. Zvonek nikoho nepřivolá. Fakt nechci přijít pozdě i když mám ještě pár minut k dobru. Volám HR. Nebere to. Klasika.
Po pár minutách přichází recepční a odmyká. Obligátně říkám za kým jdu. Obligátně čekám a jako už před tím, se nedočkám HR. Dočkám se vedoucí nákupu a nejvyššího. Pokecáme. Znají firmu kde jsem před tím pracovala, chtěli jí koupit, nevyšlo to. Chvilka trapného ticha. Pak se bavíme dál a nejvyšší nadhodí teorii, že bych mohla pracovat s B2B obchoďákama. Moc se mi ta myšlenka nezdá, ale netuším co to vlastně obnáší, říkám raděj co jsem dělala a co mě baví. Nejvyšší říká, že neví kam by mě měl dát, ale že mě prostě chce protože se mu líbí moje CV (tady mi nahoru letí ego, na chvíli).
Další komunikace
Pak samozřejmě přijde mail, že by mě brali na pozici Sales asistent. Vim kulový co tim myslí, ale mám radost že mě berou a dokonce za rozumný peníze. Ani netušíte kolik jsem měla pohovorů, kde měli pocit že 22k hrubého je v Praze přece královský plat. Podotýkám, že za odbornou práci v kanclu s tím, že vždycky chtěli minimálně angličtinu a občas němčinu....ne že bych je nějak uměla....teda německy jsem se učila devět let a nenáviděla to celou tu dobu, takže umim možná tak pozdravit. Anglicky jsem se neučila, ale nějak se domluvim.
Jelikož jsem měla jet brzy na dovolenou, upozorňovala jsem je už na pohovorech, že můžu nastoupit až v půlce července. Chtěla jsem mít podepsanou smlouvu než odjedu. Aby si to náhodou nerozmysleli, znám svoje štěstí. Celou dobu to tý HR píšu, i teď jsem jí to psala. No a co myslíte? Jela jsem tam pomalu den před odjezdem a ta blbka to neměla podepsaný z jejich strany. Takže jsem to sice podepsala, ale musela jim to tam nechat k jejich podpisu. To mě tam nemuseli tahat. Zas jsem aspoň tu HR konečně viděla naživo. Řekla mi že končí a ukázala mi svojí nástupkyni.
Den 1
Člověk by tak nějak čekal, že když o mě vědí měsíc dopředu, mají dost času všechno zařídit a připravit. No, ne v týhle firmě. První hodinu a půl jsem seděla u nové HR v kanceláři a povídali jsme si. Pak konečně dorazil (cca v 10:30) místní IT, který pro mě měl připravený počítač.
Nafasovala jsem notebook, mírně oprasenou myš, napájecí a HDMI kabel, krabici s klávesnící a obří krabici s monitorem, že si to mám nějak postavit. K tomu ještě nějaký basic mobil od Samsungu s nalepeným lístečkem mého čísla a pinu.
Na notebooku bylo nastavené nějaké generické heslo, tak jsme se ho hned s IT specialistou jali měnit. Asi na pátý pokus jsme to i zvládli. Zbytek co budu potřebovat je prý uvnitř nainstalovaný.
Tak jsme se s HR vydali mi najít stůl kde budu sedět. Jsem tak nějak čekala, že tohle už bude taky připravený. Nebylo. V obchodním oddělení byli dva volné stoly a jedna židle. Vzala jsem si ten vzdálenější od okna a sestavila si na něm to puzzle co jsem nafasovala od IT.
Překvapivě mi nešel mail ani teams. Tak jsem šla znovu za IT, dostala vynadáno co jsem s tím udělala a asi na další tři pokusy to dal dokupy.
Pak si mě odchytil můj šéf, kterého jsem viděla prvně, oznámil mi že nebudu asistovat nákupu, ale B2B obchodníkům. Škoda, že sedí úplně jinde než já a k nim se nevejdu. No a pak mě poslal na meeting ať se rozkoukám. Nakonec jsem za ten den ztrávila asi 5h na různých meetinzích a bylo to peklo. Nesnáším meetingy. Většinou to pro mě je synonimum neproduktivních keců o ničem a točení se v kruhu. A taky jo. Ještě na jednom mi stačil šéf oznámit, že mám počítat s tím, že občas budu dělat i večer a o víkendu a jestli se mi to nelíbí, neměla jsem jít dělat do onlinu (ano zvládla jsem ho neposlat do prdele hned první den, ale byl to výkon).
Mimo jiné jsem se dozvěděla, že B2B tu jsou jen v pondělí a zbytek týdne ne, takže se všechno mám naučit sama. Moje protesty, že jsem tohle nikdy nedělala a nevím ani co mám dělat se nějak ztratili ve všeobecném pokyvování že to přece zvládnu.
Den 2
Předchozí den na mě navalili nějaké úkoly. Jenže není čas ztrácet čas, dneska mě poslali na další meeting který je neužitečný ale aspoň se promítali v telce hezký obrázky (ano byl to meeting marketingu).
Snažím se zjistit kdo mi může pomoc se svěřenými úkloly a ukazuje se, že to patrně dělal člověk co už tam nepracuje a nikomu to nepředal a nikdo neví jak to udělat. Ukazuje se, že vlastně nemám ani přístupy do těch prodgramů, které bych měla používat (díky IT oddělení, jsi fakt užitečné). Takže sháním někoho kdo mi ty přístupy dá. Pak konečně zas můžu klást zvídavé otázky kdo mi s tím kurva pomůže. Jsem odkázána na BI (do toho dne jsem tu zkratku neslyšela a nevím co znamená), tam se dočkám aspoň částečné pomoci. Jiná hodná duše z obchodu mi ukáže další systém.
Do toho opruzuje šéf s nějakýma kravinama. Mám z něj špatnej pocit. B2B lidi mi řekli, že se jich můžu ptát na věci i po Teamsu, tak se ptám. Neví to. Dělal to ten co už odešel.
Další meeting. Asi umřu. Doma mě utěšuje muž.
Den 3
Prokousávám se sračkama, do práce se mi vyloženě nechce. Nějak se mi za pomoci BI povedlo dát dohromady jeden report a teď ručně vyhledávám a vyhodnocuju nějaký prodeje produktů. Po jednom. Naštěstěstí jich je asi jen 30.
Chci po IT nahrát Teams do mobilu, protože v nějakých firemních směrnicích co mi dali k podpisu je, že si nemáme nic instalovat sami nebo nás vykopnou. A stejně to chce nějaký google účet a soukromý tam dávat nechci. IT mi řekne, že mi google účet neudělá a nějaký univerzální taky nemá, tak si tam prý mám dát soukromý a stahnout si to sama. Fakt super. Asi 5 min po tom co to udělám, píše jiný IT s tím, že tady je vygenerovaný google mail pro tebe.
Máme další meeting. Šéf se mě ptá jak umim anglicky, že je línej překládat maily, tak že bych to mohla dělat za něj. Říkám raději, že moc neumím.
Pak mi jeden kolega z B2B má trochu ukázat ten systém co mi ukazoval už chlapec z BI. Vychrlí to na mě během čtvrt hodiny aniž bych si stihla dělat poznámky. Prosila jsem ho ať zpomalí, ale nějak se nezadařilo. Něco jsem si stihla napsat, tak třeba se to poddá.
Překvapivě pak následuje chvilka klidu na nafasovaný úkoly a jdu zkroušeně domu. Takhle jsem si to opravdu nepředstavovala.
Den 4
Dnes bych chtěla po IT banální věc. Ráda bych v mailu měla automatický podpis. Tak jim píšu a naivně si myslím, že mají nějakou šablonu. Nemají. Navíc mě odkážou na HR. Netuším co s tím má mít společného, ale jdu se jí zeptat. Odkáže mě na externího ajťáka. Ten se mi vzdáleně připojuje na plochu a loví v mé poště různé podpisy. Podotýkám, že snad nikdo ve firmě nemá stejný. Tak mu pak řeknu, že by bylo dobré, kdyby si třeba uložil nějaký vzor a ten dával všem novým lidem. Neudělá to.
Přijde šéf a prej jestli umím s powerpointem. Říkám popravdě, že jsem to párkrát viděla, ale moc s tím neumím. Tak tady prej mám nějakou jeho prezentaci a ať tam přeložim nějaký věci do angličtiny a tady u toho loga umažu nápis. Vysvětluju mu, že ta angličtina bude translátor a to logo je obrázek, takže se nápis v něm moc umazat nedá, můžu ho překrýt, ale bude to pak nevystředěný. Prej nevadí. Tak na to seru, translátořim a překrývám. Připadám si jak jeho soukromej poskok. Sere mě to.
Naštěstí odpoledne mám všechno hotovo a tak se nabídnu zbytku normálních lidí v kanceláři, jestli nechtějí s něčím pomoct. Ptají se mě, jestli můžu a nakonec z toho je rozhovor, že jsem původně měla být pro ně, ale B2B (potažmo šéf) si mě uzurpoval pro sebe. Tak říkám, že oni mi stejně jsou bližší a že víc rozumím asi jejich práci. Nakonec strávím pár relaxačních hodin prací s produktama. Konečně něco co mě baví. Jdu domu s trochou naděje.
Den 5
Dneska má být od 7 ráno meeting, asi bych musela být hodně sprostá kdybych měla psát co si o takhle brzkém meetingu myslím. Nicméně dopředu jsem upozorňovala, že to rozhodně na 7 nestihnu. Prý nevadí.
Vyhecovala jsem se a vstávám v 6:15, v 6:30 odcházím z domu namalovaná, učesaná a oblečená, v 6:44 mi jede bus a v 7:45 dorážím do práce. Jen proto abych se dozvěděla, že ten zkurvenej meeting zrušili a nedali mi to vědět.
Šéf na mě zas hodí nějaký sračky typu, porovnej mi tyhle dvě smlouvy jestli jsou stejný (jasně to asi pouhym okem nejde vidět). Tak s fixkou jak debil zazeleňuju rozdílný pasáže.
Pak mi jedinej člověk z B2B co je přítomnej ukazuje jak se zpracovává objednávka od klienta. Je snad ještě rychlejší v tom vysvětlování než ten minulej "učitel". Na férovku mu říkám, že příště až to bude třeba dělat, tak to dělám já, on u mě sedí a já si dělám poznámky.
Pak se můžu vrátit k té relaxační činnosti s produktama. No a po obědě nemám co dělat. Šéf zdrhnul dopoledne, z B2B tu taky nikdo neni. Nikdo další z obchodního pomoc nepotřebuje. Práci zvládám předstírat do 15:00 a pak mizim.
-----
Dále jsem to tenkrát nedopsala. Asi je to dobře. Ono to tak nějak bylo tak moc nahovno celou dobu co jsem tam pracovala. Některé dny byli lepší, jiné horší. Ke konci jsem se v noci doma budila s brekem, že už tam fakt nechci jít. To není patrně dobré v žádné práci.
Jediný s kým jsem se víc sžila byl náš IT který mě chvilku měl i jako testera a prohlásil že kdyby mohl, tak by mě bral do teamu. To byl asi jediný moment kdy bych zůstala. Jinak všechny vzpomínky co mám, jsou prostě peklo.
Zprávy v 7 ráno od nadřízeného ať koupím jeho manželce kytku (když služební mobil zapínám v 9 v práci), jeho žádost ať mu dojdu se soukromou korespondencí na poštu - což by znamenalo třeba půl hodiny stání na poště a tím pádem bych domů přijela třeba v 8 večer protože hodinu a půl mi trvala cesta kancelář-domov. Tedy pokud mi dobře jeli spoje.
Sabotáže od kolegů kteří do prosté excelové tabulky nebyli schopni nandat správné produkty. Podotýkám že to byli nákupčí těch produktů. A já to pokaždé musela upravovat.
I když jsme měli marketingové oddělení, tak hádejte kdo pro to B2B měl vymýšlet kampaně, zařizovat grafiku a udržovat web?
A jelikož můj nadřízený nechápal myšlenku eshopu, měl požadavky typu abych ručně prošla všechny produkty (což bylo víc než 10 000) a udělala jim obrázky adekvátně velký. Aby třeba jogurt nebyl větší než krabice s mlékem. Jakože cože? A v malování nebo v čem to mám asi dělat? Samozřejmě bonusově s kecama že on by to měl za dvě hodinky hotový.
Pak se přecházelo na nový systém, který stál moc peněz a tak jaksi nebylo po zkušební době na to aby mi přidali. Jasně takže několik milionů na kokotskej systém který nikdo nechce, to maj. Ale aby mě přidali slibované tři tisíce, to je hroznej problém.
Taky nám přibyli porady na kompletně druhý straně Prahy, tedy spíše za ní. A fakt nebylo v mých silách se tam rozumně dostat. Vstávat v 5 ráno abych na 9 mohla být někde za Prahou, to by bylo fakt na hlavu. Tak mě několikrát vezl kolega, který jel taky z nějaký úplně jiný strany, ale aspoň měl auto. Já i kdybych to stíhala sebelíp, tak stačilo aby mi na Černém mostě ujel bus a další jel za 20 minut. S tím se nic fakt dělat nedalo.
Vrchol byl, když jsem onemocněla na čtrnáct dní a i když jsem poslala podrobný email všem jak mají sestavit newsletter, vysrali se na to. A byla to moje vina překvapivě. Ještě mi šéf po návratu řekl, že to mám za půl hodinky udělané ať to celé předělám. To už jsem na celý kancl zařvala že se na to můžu vysrat.
On v tu dobu sílil covid a tak jsme se doma s mužem dohodli, že dám okamžitou výpověď a prostě budu doma. Že to za to nestojí. Ještě jsem asi týden nějak z dobroty srdce zaučovala novou slečnu co měla nastoupit po mě. Nechtěla jsem aby měla tak hrozný začátek jako já. No pak jsem se doslechla, že po zkušební době se jim na to vysrala a upřímně se jí nedivím.
Dneska už na tu hrůzu opravdu jen vzpomínám, ale nikoliv s úsměvem. Štve mě že firmy s takovým prostředím existují. Že si vůbec takové jednání může někdo dovolit a přijde mu to ok. Nadřízený by měl být férový a měl by daný obor znát. Kolegové by měli být nápomocní, HR by tu mělo být pro to aby se zaměstnance třeba i zastalo. Jasně je to velmi idealizovaná představa, ale přesto to v některých firmách jde. Neříkám, že jinde nejsou těžkosti, jen mě štve, že existují i firmy s takhle debilním prostředím a přijde jim to asi v pořádku.
Žádné komentáře:
Okomentovat