Dnes jsme se ráno stěhovali do posledního ubytování. Naštěstí bylo jen pěšky přes řeku a kousek doleva. I když moje krosna už začíná být solidně naložená a tak mi to dalo zabrat. V APA hotelu jsme odhodili zavazadla a vyrazili za dnešním programem. Melgarh někde dohledal že v neděli by měli být muzea zdarma, tak jsme vyrazili do Hokusai muzea. No nebylo zadarmo. Stálo nás to tisíc yenů, ale zas Hokusaie mám ráda. I když od minule tam bylo více anglického textu, takže jsem se dozvěděla spoustu nových informací. V podstatě mi přijde že Hokusai byl takový bohém, socka, ochlasta co se občas narval k nějakému žákovi do baráku, ale hodně moc kreslil a fakt dobře. Taky se každou chvíli přejmenovával.
Bohužel fotit se v muzeu nesmělo, jen na jednom místě byl jeden obraz který ano. Ale celkově mohu muzeum jen doporučit. Hezky zpracované, interaktivní obrazovky, repliky jeho knih se skicami k prolistování, hodně anglických popisků a fakt pěkné suvenýry v přízemí.
Potom jsme hned za muzeem objevili místní potraviny. Měli super ceny i nabídku zboží, k obědu jsem si tam našla gigantický kuřecí řízek, který jsem si spapala před muzeem na lavičce. Melgarh našel sendvič se špagetama a majonézou, což mi přijde jako zvrhlá myšlenka a divím se že Itálie nevyhlásila Japonsku válku.
Další muzeum bylo celkem kus cesty. Potkali jsme nějaké trhy s pečivem, ale otvírali až později a nám nestálo za to čekat. Fukagawa muzeum volalo. A stálo taky za to. Byla tam napodobenina Eda (dřívější název Tokya), expozice byla fakt zajímavá a po chvilce k nám přišel místní děda, který měl být asi průvodce nebo prostě jen kurátor který uměl anglicky. Jeho angličtina byla taková ta trochu zábavná japonská, ale měl spoustu nadšení a energie. Na to že mu bylo osmdesát, fakt respekt. Asi půl hodiny nám ukazoval různé domečky a vysvětloval detaily každého, k čemu sloužil, co se jak používalo. Na to že vstupný bylo asi 60 Kč, fakt pecka.
Po shlédnutí všeho co šlo, jsme vyrazili zpět na hotel. Já už klasicky kolabovala, zlobila mě záda, nohy a bonusově se začal vracet zánět oka. Takže když jsme dorazili na pokoj, fakt jsem byla ráda za sprchu a zapadla do postele. Možná jsem i chvilku klimbala a nabírala síly na další vycházku ven. A jelikož tu máme nějaký limitovaný Red Bull který vezeme kamarádce, tak jsem si kus ucucla. Normálně to nepiju, ale buď to nebo ta chvíle odpočinku zabrali a mohli jsme se pořádně vrhnout do víru dění.
A bylo do čeho. Venku nás překvapil hluk, výkřiky, bubny, flétny, cinkání....probíhalo Sanja matsuri. Potkali jsme první svatotánek nošený na ramenou za mohutného pokřiku japonců, vyfotili jsme si to, šli dál, potkali druhý svatostánek. Zašli jsme do Don Quichota mrknout na ceny produktů. Hlavně jsme ale zašli do mého nejoblíbenějšího stánku, kterému říkám "u báby" a chodím tam už léta. Mají tam hrozně levné jídlo. Vzali jsme si to k Sensoji chrámu, protahli se davem, sedli si na jedno z mála volných míst a užívali si místní atmosféru, do toho papali bento, popíjeli rajčatové pivo (překvapivě fakt dobré). Když jsme vyrazili pryč, tak jsme ještě stihli potkat poblíž Sensoji ten největší svatostánek a dav skandující, tleskající a tvořící obří kotel. Člověka ta nálada hned vtáhla. Ale my už oklikou mířili na hotel zkusit štěstí v prádelně, dát si drink a spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat