Spotřebované produkty 2022

Celý rok jsem si poctivě schovávala dekorativku abych věděla, kolik se mi toho povedlo sdělat. Čistě ze zvědavosti než abych tady někoho ohromovala. Přece jen, poslední článek jsem napsala před rokem, takže nemám moc iluze, že by tu něko natěšeně čekal, až zase něco napíšu. Stejně není moc co. Řasenky řasí, stíny stínují a rtěnky buď drží nebo ne. Všechno je to vlastně dost podobné a já netuším co o tom sáhodlouze psát. Vlastně už si téměř žádnou dekorativku nekupuju. Paletek mám, že to nesdělám do konce života. Řasenky víc jak tři za rok ani spotřebovat nedokážu. Na rtěnky mám pořád tak trochu stopku dokud je trošku nespotřebuju. Vlastně ty jsou asi tak to jedinné, kde mám vyhlídnuto něco co chci.

Většinu věcí jste mohli vidět na instagramu i s recenzí, takže tady už je zmíním asi spíš jen krátce. Na fotce se pár věcí vlastně přehouplo i z minulého článku (jo toho před rokem). Ale nijak mi to nevadí. Prostě tam ještě kousilínek byl a dodělala jsem je. 

Spotřebované a nespotřebované produkty

Zhruba někdy v březnu jsem si řekla, že bych si mohla schovávat dekorativku, kterou dopotřebuju abych tak nějak viděla kolik toho vlastně za ten rok spotřebuju. Zároveň se mi při psaní dnešního článku povedlo se rozjet a trochu se zamýšlet, tak to bude trochu rozvláčněji povídací. Snad to přežijete.

Ráda koukám na videa se spotřebovanci, jen nějak nepobírám, jak jedna osoba může spotřebovat tolik produktů za měsíc. Maluju se dost, ale prostě paletky téměř nejsem schopná spotřebovat kolik jich mám. Linky tak dvoje do roka, řasenky jsem tipovala tak tři až čtyři. Kdybych to rozšířila na péči a drogerii obecně, přidají se nějaké deodoranty (ale fakt ne jeden měsíčně jako v některých videích). Mám suchá lýtka a občas ruce, tak si je 2x denně mažu když je potřeba. Ale stejně i ty Mixa mazání sjedu tak dvě a půl za rok. A třeba sprcháč nebo šampon? Já fakt nevim jak to ty lidi dělaj, my doma fakt za měsíc sprcháč nezděláme. Prostě použijeme trošku a tím se celý namydlíme. Po minulých vánocích měl Lush online výprodej a i teď máme na vaně dva sprcháče. Jo bude to tím, že tyhle si šetříme a máme tam ještě další dva, ale i ty tam stojí už nějaký ten měsíc. Vlasy mám díky odbarvování spíš suché, takže je nepotřebuju mýt nějak často. Prakticky tak jednou za čtyři dny a šamponu dávám jen trochu. Kondicionéru a masky taky, takže zas všechno vydrží v řádu měsíců. Vlastně jestli něco pravidelně doděláváme, tak pěny, soli, oleje do koupele, muž má šampuk z Lush a po pár měsících ho taky zvládne zpracovat. Já mám tuhá mýdla, která mi sedí a taky třeba tři za rok sjedu. A pak kondicionér kterým si ředím barvu na vlasy. Kdyby někoho napadlo, za jak dlouho spotřebuju vatové tamponky, tak mám to velké balení o 140 kusech a stačí mi jeden na doodlíčení zbytků po oleji a čistící pěně. Takže taky žádná velká hitparáda co se týče dopotřebovávání.

Vzhledem k covidu a sezení doma jsem měla období, kdy jsem se nemalovala vůbec, ale pak jsem si řekla, že prostě chci být hezká i doma a nechci na ty věci jen koukat v šuplíku. Jasně je to pohodlné se nemuset večer odličovat, ale takhle fakt trvale vypadat nechci. Nechápejte mě špatně, naučila jsem se během covidového období vnímat sebe samu i nenamalovanou jako, že to je ok a můžu tak vyjít ven a nestydět se. Ale pořád se ráda namaluji a cítím se radostněji když prostě ten makeup mám.

Takže jsem otevřela svoje magické šuplíky zásuvkové komody Alex z IKEA, kterou má každá správná blogerína (akorát já je mám v černé) a řekla si, že se hecnu, dodělám nějaké rtěnky a stíny co mě tu leží už dlouho nebo mě třeba nebaví, štvou mě texturou atd. Prostě aby mi tu zbylo opravdu jen to co používám a dělá mi radost.

Ještě bych měla dodat, že nemám ráda plýtvání. A to v žádném slova smyslu. Takže vyhazovat něco co ještě plní svůj účel prostě není můj styl. Tedy za předpokladu, že to je funkční. Když je to napůl nefunkční (třeba tužka co už skoro nekreslí či téměř vyschlá řasenka), tak to už opravdu nemá cenu se s tím zlobit. Věci by se podle mě měli používat, ale zase s nimi neplýtvat a vážit si jich. Pro spoustu lidí není samozřejmost mít toho tolik.

A po prudkých výlevech konečně to kvůli čemu čtete. Povedlo se mi tedy spotřebovat:

Majolica Marocra linky - až se zas bude moct jezdit do Japonska, koupím si je znovu

Sephora SizeUp řasenka - docela uvažuju, že si jí časem koupím znovu

Marc Jacobs řasenka v menší verzi - sype se mi a dělá černé kruhy pod očima, znovu ne

Milk Kush řasenka v menší verzi - nebyla špatná, ale nic wow

Etude House tint z limitky a ještě v super přebarvovacím provedení (takové jak je to zelené a na rtech zrůžoví) - tyhle rtěnky mám prostě nejraději

Urban Decay Jilted mini rtěnka - ta mi dala zabrat, protože fakt nanesete jednou a půl dne drží, tak ubývá pomalu

Canmake Color Change Eyebrow - růžový až červený gel na obočí se zlatýma třpytkama? Jako hrňte to sem. Milovala jsem. Jestli na něj ještě někdy narazím, beru ho. Obočí s tím bylo rychle, třpytky vidět nebyly. Sahala jsem po něm vždycky když jsem jela někam a věděla že tam přespím. Je to s ním prostě ultra rychlé a fakt drží.

Too Faced pudr Perfect Peach v odstínu Translucent Peach Whisper - nádherně voněl, dělal hezkou pleť, ALE od kdy je jemná broskvová barva označovaná jako translucent to fakt nevim. Mě to dělalo tmavší pleť protože jsem světlá.

Shiseido Baby Powder - prostě za ty prachy nejlepší pudr. Tohle je legenda

Urban Decay Lip Chemistry - varianta na tint. Úplně nahovno. Hrozně mizí, není příjemnej.

CC Eye cream od Erborian - bavil mě. Na Evropu fajn CC. Brala bych i ve velkém na obličej. Jen ta cena je dost vysoká.

Snažila jsem se spotřebovat, ale nepovedlo se:

Labiotte Wine Lip Tint - občas mám pocit, že tinty jsou nekonečný a za ty prachy máte něco co vám vydrží minimálně půl roku každodenního malování. Naučil mě mít rád samu sebe v červených rtěnkách. Jinak jsem si v nich vždycky připadala moc rusky.

Urban Decay mono stín Flash - mona mě štvou v tom, že se to válí v šuplíku a nesaháte po tom tak jako po paletce. Navíc UD stíny jsou hrozně nesmrtelný protože jich stačí malinko jak jsou pigmentovaný. Musela bych si tim malovat celý tělo aspoň měsíc abych to spotřebovala

Majolica Majorca paletka - ve své době to byla jedna z mých nejmilovanějších paletek. Je v ní totiž naprosto skvělá sytá růžová a mám druhou do zásoby. Bohužel pseudo báze je tam na prd a ten světlý růžový stín taky ne a ne spotřebovat. Na celé víčko je trapný a do koutku to jde pomalu.

Maybelline Color Sensational konturka v odstínu 150 Stellar Pink - používala jsem jako tužku na obočí. Držela mi a měla super odstín k vlasům. Je to sice už špaček, ale prostě není ještě dodělaná.

Urban Decay mono stín Solstice - je krásnej samostatně bez dalších stínů, je krásnej i s nima. Ale je lepší ho nanášet prstem a to mě nebaví protože to člověk musí někam otírat a řešit ruku plnou třpytek. Občas jsou i pod očima a to mě baví ještě míň.

Nudestyx stíny v tužce odstín Burnish - jako mě se líbí myšlenka, že člověk to napatlá na oko, rozmaže prstem a hotovo. Hádejte za jak dlouho se mi to sleje do jedné čárky? Asi za deset minut. Ale celkem slušně mi to funguje jako báze. Pak to šest až osm hodin dá bez slití. Stačí to napatlat na oko, rozmazat, dát přes to normální stíny, trochu si pohrát štětcem se ztrácením a hotovo. Akorát to postrádá smysl. Takže dodělám a už nikdy víc.

Etude House Perfect Brow Kit - nějak mě nevzal za srdce. Už ho tu mám dlouho, snažím se ho používat a on fakt vůbec neubývá. Jedinný stín který mizí je světlý pod obočí a toho tam je nejméně.

Poznámky pod čarou:

Ráda bych pohla s makeupy a tvářenkami, bronzery co tu mám. Jenže když člověk jde mezi lidi jen s respirátorem, tak nějak postrádá makeup i tvářenka smysl. Stačí mít namalované oči a nemuset řešit respirátor zapatlaný makeupem. Navíc i když se snažím, tak já prostě nejsem tvářenkový, bronzovací a konturovací typ. Například NARS tvářenky co tu mám, maj za tu dobu už ten obal, který v obchodech vypadá tak hezky matně, takovej olepenej. Ten plast nějak degradoval nebo co. To je asi jedinná věc o které reálně přemýšlím, že jí vyhodím.

Když jsem razila během roku někam ven, většinou jsem volila buť tint na rty nebo tekutou rtěnku co zaschne a pak se nehne. Cokoliv jiného s tím sundaváním a nandaváním respirátorů nemělo smysl. Klasické rtěnky smutně sedí v šuplíku.

Naučila jsem se letos používat sypké pudry. Dokonce jsem jeden měla i na cestách a to je co říct. Jasně práší to a máte od toho zadělaný stůl, ale mám pocit, že to dokáže udělat fakt pěkný finish na pleti. Hourglass pudr jsem si doslova zamilovala kvůli jemnému rozzáření obličeje. Takže i když nejste fanda těhle pudrů, stojí za to jim občas dát šanci.

O čem do budoucna přemýšlím:

Trochu si pohrávám s myšlenkou jestli nezkusit nějakou echt červenou rtěnku. Láká mě Dior odstín 999 nebo Maybelline SuperStay v odstínu Pioneer. 

Taky mám teď nějaké myšlenkové hnutí, že bych mohla zkusit péči o kudrnaté vlasy, protože oni ty moje prostě nejsou rovné, ale takové vlnitější. Hlavně jsou ale suché jak Sahara protože to chladno jim dobře nedělá. Velký sen je vlasová kosmetika od Kérastase.

S těžkým srdcem si přiznávám, že asi budu muset trochu pohnout a rozloučit se s paletkou od Illamasqua. Z původních stínů je tam jen jeden. Ostatní byli zoufale nepoužitelné, tak jsem si tam předělala takové co reálně používám a myslela si, že to bude skvělá paletka na cesty. Jenže ona je hrozně masivní na to že v ní jsou jen čtyři stíny, takže reálně sedí doma v šuplíku a zabírá místo.

Stejným způsobem uvažuji i o Sleek paletce. Pamatujete si ještě někdo ten hype? Ta moje už je spotřebovaná a slouží spíš k tomu když mám nějaký zbytek stínu a chci si ho přendat do paletky. Ve výsledku tam mám tři růžové, dva hnědé, stříbrný, šedý a tělový.

Taky tu mám pudr od Majolica Majorca v naprosto nádherné a neprakticky veliké krabičce. Asi na něm zapracuju a pokusím se do krabičky přendat nějaký jiný pudr a reálně to používat.

Od chvíle co jsme se přestěhovali do domu si lakuji nehty méně a méně. Rýpání v hlíně, častý úklid domu po psovi a ani pes sám se svými zuby moc nalakovaným nehtům nepřejí. Přemýšlím jestli laky probrat a podarovat nebo je zkusit přece jen dojet, což není moc realistické když si vezmu že jich mám tak dvacet.

Slovo na konec:

A jak to máte se spotřebováváním vy? Vážíte si věcí nebo k nim nemáte nějaký větší cit a je vám to jedno, že je vyhodíte nedodělané? Posíláte je třeba dál kamarádkám? Prosím řekněte mi, že taky nesjedete sprcháč měsíčně a že nejsem divná.

Malé kuchyňské radosti

Blíží se Black friday, tak jsem si řekla že sepíšu věci co mě baví a které mám ráda. Třeba pro někoho budou inspirací co si letos pořídit ve slevách nebo si alespoň přát k vánocům. Spousta z nich není levná a proto se vyplatí si počkat na nějakou akci nebo si hlídat různé weby kde dělají slevové akce. Například nedávno jsem objevila na Zalando Lounge akci na nože Zwilling za super ceny, bohužel ten co jsem si objednala se vyprodal a museli mi vracet peníze. Jindy jsem zase objevila na Datartu akci na Kitchen Aid mísy za 1400 Kč. Normálně stojí 2 000 Kč a víc, takže za mě super koupě.

Přemýšlela jsem jak to tu nějak inteligentně rozdělit do kategorií, ale nakonec jsem se rozhodla, že to udělám o něco méně inteligentně a seřadím to podle toho jak moc dané produkty používám. Což vlastně svědčí o jejich použitelnosti a oblíbenosti. Budu se snažit i dát odkazy nebo obrázky k tomu co dohledám, ale neberte to jako že to musíte nutně koupit z daných stránek, stačí trochu hledat a najdete to levněji na jiných eshopech.

Budapešť - den 2

Ráno jsme měli plán zajít do Unicorn Café. Mělo až od jedenácti, takže jsme se váleli doma, cucali kafe, psali blog v mém případě a vůbec trochu nabírali síly. Když už jsme se tam vydali, natěšení na unikátní zážitek, tak se ukázalo, že bez rezervace máme smůlu. A to nejen na celý dnešek, ale i zítřek. O kus dál byla restaurace v Harry Potter stylu a my měli už trochu hlad, tak jsme se zas předem začali těšit na něco zajímavého. No nic, ani tam jsme neměli štěstí. Z toho plyne, pokud chcete v Budapešti do nějakého zajímavého podniku, udělejte si rezervaci. My díky tomu skončili v tureckém poloveganském bistru. Jako bylo to dobrý, obsluha byla pomalá, asi pro to že tam bylo plno a nestíhala. A to co jsme dostali fakt nevypadalo jako klasický kebab. Spíš karbanátek. Ale zas fakt dobrej.

Když už se nám povedlo konečne zaplatit a vypadnout, vydali jsme se do dnešního cíle cesty. Tím byl sekáč Szputnyik. Jako nebylo to špatné, ale zas tak moc wow taky ne. Takový lepší sekáč prostě.

Pak jsme si odbyli už klasické „mě se chce na záchod a nikde poblíž nic není“. Místní Starbucksy by se měli stydět za své toalety. Apoň maj ale hezký (a drahý) hrnky.

S Anet jsme stihli navštívit místního Rossmanna, jen abychom zjistili, že tam nic zajímavého není a je to stejně drahé jako u nás. Byla tam nějaká značka Lovely a měla paletky, které kopírovali malinké Huda paletky. Škoda, že neměli nějakou zajímavou skladbu barev, možná bych si to pak koupila.

Poprchávalo a byla zima, tak jsme se rozhodli to vzdát pro dnešek a jít na ubytování objednat si jídlo přes Bolt nebo něco. Je to divný, ale tradiční kuchyni nám to moc hledat nechtělo. Nakonec se zadařilo. Guláš chutnal jako ten náš, gulášová polévka byla řídká a bylo v ní hrozně masa, lečo mě neoslnilo, paprikáš byl fajn.

Následoval malinký odpočinek před hřebem dnešního večera. Klukům se povedlo rezervovat stůl v BarCraftu kam jsme se včera nedostali. Geek hospoda s deskovkama a tématickýma drinkama. Pokud u nás znáte Geekárnu, tak něco takového ale větší.

Drinky pršeli na všechny strany. Aby taky ne, když to stálo tak půlku co u nás. Zahráli jsme deskovky, poseděli a kolem deváté shledali, že už nám nevyhovuje úroveň hluku. Já s Melgarhem jsme ještě šli ulovit langoš z Retro langoše. Byl zase skvělej.

No a už jen zpátky na ubytko a zítra dopoledne domů.

Jako postřehy bych ráda uvedla jen pár věcí. Lidi co tu rozváží jídlo na kolech nebo motorkách se s tím neserou a jezdí hodně zvostra a klidně proti předpisům smrknou s tím kolem skrz křižovatku, po chodníku, přechodu, kudykoliv jen aby nahnali čas.

Chodníky mívají občas dělenou část pro kola a fakt tam lidi jezdí. I když častěji na různých elektro koloběžkách a jiných dementních zvěrstech.

Je tu fakt hodně turistů a najít vyloženě klasickou hospodu s tradičními jídly se nám nepovedlo.

Některé části města v kterých jsme byli mi učarovali řešením prostoru. Opravdu široké ulice, zeleň a vůbec ukázka toho jak by mělo vypadat město pro lidi. Jiné byli klasické úzké uličky s malými chodníky a bez zeleně, jak to máme i v Praze.

Někdy tu v ulicích parkují káry, které by se u nás nazývali veterány nebo vraky. Tady v tom lidi asi fakt jezdí.

Když člověk hledá, je tu spousta zajímavých tematických podniků, ale i hipsterských.

Jako v každém městě, jsou tu hezké i hnusné části města. Obě části mají společné to, že na domech člověk najde krásně kované mříže, vyřezávané staré dveře a sem tam i krásné kanály.

Ne všichni umí anglicky, ne všude je všechno anglicky, ale nevadí to. Vždycky to nějak jde. To je univerzální všude na světě. Když je dobrá vůle, lidi se domluví.

Budapešť - den 1

Po nezbytném ranním vzpamatovávání, malování a snídání jsme vyrazili obdivovat nějaké ty památky. Jak víte, zrovna extra památková nejsem, ale něco by asi člověk vidět měl. Zvlášť když jsme se sem tahli takovou cestu.

Takže fotka u parlamentu a pak projížďka metrem - jo fakt tu maj metro akorát bylo nějaký krátký, ale zas se sochou psa uvnitř – a pak už jsme začali šplhat do miliardy schodů na kopec kde je Rybářská bašta. Viděli jsme výhledy na Budapešť, spoustu ambasád, hrozný zvěrstva páchaný na architektuře, zrezlej hliník na autě (občas tu jsou fakt výstavní vraky) a pak už jsme teda došli k té hlavní atrakci. Ještě jsme po cestě zahlédli restauraci Jamieho Olivera, asi tu ještě nezkrachovali jako jinde.

Co vám budu říkat, bylo tam mraky turistů a ještě nějaký tiktoker točící klip s celým štábem. Vstup se platil do kostela i na vyšší hradby. Tak jsme udělali pár fotek na normálních hradbách a tak nějak okolo, odskočili si vyčůrat se do Starbucks který tam příhodně byl, mrkli na neskutečně předražené suvenýry a zas šli.

Dole v normálním světě bez turistické přirážky jsme narazili na ultimátní krámek s úžasnými balicími papíry, diáři, pohledy a psacími potřebami. Měli naprosto kouzelné vzory a tak jsme neodolali a pak s sebou zbytek dne vláčeli role balicích papírů s pejsky a sovami.

Jak den pokročil, už jsme fakt potřebovali pít a někde si sednout, případně se najíst. A když už jedem do Maďarska, kde budem jíst…..no jasně že jsme našli anglickou hospodu. Claymon s Anet byli aspoň tak při smyslech, že si dali menu obsahující gulášovku a paprikáš, já trapčila s fish and chips a Melgarh s brisketem. Jo a když jsem poprosila o ocet, tak mi přinesli balsamico, ale dalo se to i s tim :D

Posilněni jsme se vydali na central market kam jsem se těšila a byla to prakticky jediná věc co jsem tu chtěla vidět. Škoda, že jsem byla už poněkud mrtvá když jsme tam zas došli. Každopádně mě potěšilo, že i když tam bylo dost turistů, nakupovali tam i místní. Koupili jsme tedy nějaké klobásy, salámy a dortíky na které jsem narazila. Pokud někde budete číst, že tam neberou karty, tak berou. Nebo alespoň v těch krámcích kde jsme kupovali my. Všude berou, takže když sem pojedete, není potřeba s sebou tahat nějak moc hotovosti, spíš třeba trochu pro jistotu nebo ani to ne.

Na ubytování jsem pak sotva došla jak už jsem byla uchozená. Spadla jsem do postele a vzbudila se o pár hodin později o něco míň unavená, ale pořád dost bolavá. Jenže jsme měli plány na večer a plány se plnit musí, zvlášť když se týkají hospod.

Jako první jsme preventivně zašli na pizzu. Byla méně křupavá než ta naše, ale jaksi lehčí chuťově a dobrá. Pár minut chůze od pizzerky byla geekovská hospoda kam jsme chtěli jít, jenže byla zoufale narvaná. Takže jsme šli jinam. Melgarh znal nějaké punkově působící místo kde to milují turisti a prostě se s námi musel podělit. Bylo to daleko, bylo to fakt punkové, skoro jsme si tam nesedli, ale i tu chvíli co jsme tam strávili jsme si užili. Když jsme vyšli ven, byla tam asi padesáti metrová čekací fronta na vstup.

Zkusili jsme ještě jednu hospodu, ale ani tam to nebylo ono. Zavolali jsme si Bolt, odfrčeli k sámošce kus od ubytka, nakoupili pivo a haldu blbostí a šli pít na byt. Což se zvrhlo a blog píšu až dneska.

Budapešť - den 0

Když je v Čechách korona na vzestupu, co udělám? No jasně že jedu s přáteli na plánovaný výlet do Budapešti.

Vyrazili jsme z Prahy po poledni a jeli přes Brno a přes Slovensko až do Maďarska. V Čechách jsme stihli ještě oběd v KFC. Na Slovensku jsme raději nestavěli a v Maďarsku zkusili jednu benzínku. Uvítala nás tam hopkající krysa. Uherská krysa nepotěšila, tak jsme se vyčůrali a po cestě zpátky k autu viděli hopkat ještě jednu. Naštěstí pneumatiky i my jsme přežili a večer dorazili do Budapešti na naše ubytování.

Následovala procházka večerní Budapeští s Claymonovým konstatováním, že to je jako Praha, jenom levnější. V noci se na mobil blbě fotí, tak holt fotky nic moc.

Ještě zbývalo ulovit večeří. Našli jsme podnik Retro Langoš. Překvapivě jsme si dali langoš. Dělaj ho tu se zakysanou smetanou. Já si navíc dala se sýrem a jarní cibulkou (ještě že nemůžu laktózu :D ). Kluci si dali nějaký se spoustou slaniny, klobásou a vůbec hromadou masa. Byla jsem ráda za svůj decentí, protože prostě porce jak kráva. Pivo k tomu hrozně bodlo.

Na ubytováni jen trošku rumu a spát. Mimochodem pardon za fotky. Zas to píšu a nahrávám z mobilu, tak to podle toho vypadá.

Vůně Anglie - postřehy a věci co mě překvapili

Řekla jsem že po Anglii napíšu ještě jeden článek až se mi celý ten výlet rozleží. A pak jsem se na to vykašlala, nechtělo se mi a měla jsem kupu výmluv proč ne. Teď se mi zas nechce dělat nějaké práce na zahradě protože je tam zima a dopsání článku se zdá jako skvělá výmluva.

Předem bych chtěla upozornit, že tu asi budu nekorektní, budu znít jako balík co nikde nebyl a vůbec to možná bude divno článek. Jsou to prostě takové postřehy a věci co mě zaujali a co jsem nečekala. Ono když se to tak vezme, tak já vlastně moc necestuju a už vůbec ne do různých destinací. Párkrát jsem byla v Řecku u moře a tam si člověk všimne leda tak líných řeků, špíny okolo silnic, vedra a šutrů. Pak znám trochu Japonsko, kde je extrémně čisto, bezpečno a jsou tam na pohled milí a úslužní lidé. Jinak jsem fakt nikde moc nebyla. Nákup jednou do roka v něměckém Kauflandu bych asi ani moc nevytahovala a to že jsem byla asi dvakrát na slovensku taky raději ne. Prostě je to dost bída a to jsem si vždycky přála cestovat.

Takže jsem byla neskutečně šťastná když jsem mohla jet s Melgarhem do Anglie a fakt mu za to moc děkuju. Trochu jsem hrotila co na sebe, protože jsem měla poněkud zkreslenou představu, že tam mají lidé vkus na oblečení. Člověk to má tak nějak z filmů a historických dokumentů asi. Britové = za normálních podmínek hezky ale velmi střídmě oblečení lidé popíjející čaj s klidným a odměřeným chováním. Naivní, já vím.

Když jsme přiletěli, cítila jsem zvláštní vůni/smrad a nemohla to zařadit i když mi to bylo trochu povědomé. Postupně při přesunech mi došlo co to je. Všude kvetla Komule Davidova (motýlí keř) a ten smrad byl totálně všude. Je to tam okolo kolejí, jako nálet u domů, jako plevel v neopečovávaných zelených plochách. Prostě všude. A kvetlo to a smrdělo. Motýl nebyl ani na jednom keři co jsem viděla.

Další specifické vůně, které se mi ještě teď vybavují následovali velmi rychle po té první. Smrad moči. V Yorku bylo skoro všude cítit moč a v jiných městech to nebylo lepší. V Manchesteru to byly zvratky a výkaly (ale to mohla ovlivnit ta rave party co tam byla). Každopádně mám pocit, že v noci když se lidi opijou, z města se stává jeden velký veřejný záchod.

Pak tu máme vůni indických tyčinek. Je v taxících, je v obchodech, na tržnicích, je velmi častá. S ní celkem úspěšně bojuje poslední vůně a to je pach smaženého jídla. Mám pocit, že kdyby mohli, tak smažej i čaj. 

Čímž jsem se krásně dostala k další věci a to je jídlo. Porce jsou vážně obří a nechápu, jak v té zemi může být nějaký hubený člověk. A ne jen že ty porce jsou veliké, jsou taky smažené nebo aspoň brutálně kalorické. Burger, pizza, hranolky s trhaným masem zalité hromadou omáčky....jako že by saláty v menu byli běžná věc jsem si úplně nevšimla. Ale je pravda, že to nebylo nic po čem bych extra koukala.

Na co s láskou vzpomínám, je rozmanitost kuchyní. Přiznejme si to, současná anglická kuchyně není zas takové gastroporno. Naštěstí ta země oplývá mnoha přistěhovalci z různých zemí. A ti mají rádi svou kuchyni. Takže dřív nebo později si někdo z nich otevře stánek nebo restauraci s něčím etnickým. Což je hrozně super protože to člověku dává možnosti ochutnávat věci z různých koutů světa aniž by do těch koutů světa musel. Protože přiznejme si to, oni by ty lidi asi z těch částí světa neodcházeli kdyby to tam bylo nějak skvělé a zajímavé a zvládli se uživit tam.

A tím se dostáváme k dalšímu pro mě překvapivému bodu. Nazvala bych to nekorektně "padesát odstínů hnědé". Nemyslím to jakkoliv urážlivě, spíš takové to české "děláme si legraci ze všeho". Je tam fakt hodně lidí, kteří nejsou bílí. Tady v čechách na to nejsme zvyklí, černocha vidíme leda večer na Václaváku když nahání turisty do předražených hospod. Ale tam prostě máte celé spektrum lidí. Černochy, araby, indy, jakýkoliv odstín na který si vzpomenete. Občas má člověk pocit, že jich tam je víc než bílých lidí. Je to vážně zvláštní.

U lidí ještě zůstanu, jen se přesunu k chování. Hrozně se mi líbilo, že lidé se nebojí člověku něco pochválit a máte u toho pocit, že to myslí upřímně a ne jako výplňovou frázi. Stalo se mi i na ulici, že mi někdo pochválil vlasy nebo šaty. Případně i během konverzace s nějakým známým to prostě potěší. Schválně kolikrát se vám stalo v ČR, že k vám někdo přišel nebo jste se bavili se známou a padlo "ježiš ty máš nádherný šaty" nebo "bože miluju tvojí kabelku". Moc často asi ne.

Super věc, co mi tu chybí je, že tam fakt nikdo neřeší tetování. Mají ho mladí i staří, je to prostě způsob jak si ozdobit tělo a to je všechno. Žádný myšlení typu kérka=je to feťák/kriminálník. Jasně i tady se to už mění, ale pořád je to trochu stigmatizované a jsou práce kde vás s viditelným tetováním prostě nevezmou.

Lidi mi přišli jistým způsobem družnější než u nás. U nás to prostě bude nějaký dozvuk komunismu. Prostě jsme se odvykly družit s někým koho dobře neznáme. Tam když jsme pařili na diskotéce, tak se k nám sem tam přidal někdo další, případně při posedávání v baru taky šel okolo pán a dal se do řeči a ptal se co slavíme.

Velmi nápadnou věcí pro mě bylo, to jak britky nejsou zmrzlý. Já měla mikinu, bundu a klepala jsem kosu. Britky čekali na vstup do klubu v minišatičkách a otevřených botách na podpadku. Dospěla jsem k názoru, že jsou napůl tučňáci. Jinak by prostě museli zmrznout. A když říkám minišatičky, tak myslím fakt mini. Jako že v některých pornofilmech toho na sobě maj holky víc. Bohužel některé z těch holek nemají vkus, soudnost nebo jim je to jedno protože se nestydí za své tělo, takže i když mají pupek jak českej fotřík, stejně si vezmou crop top a mikro sukýnku. Vlastně mi připadalo, že buď tam jsou ženy opravdu hezké nebo jsou to hrozný krabice. Nic moc mezi tím. Ale takhle zpětně když o tom přemýšlím, tak to spektrum bylo širší.

Jestli je jedna věc, kterou současní angličané fakt umí, tak je to pařit. A to nejen mladí lidé. Ty jsem viděla taky. Třeba v pět odpoledne výše zmíněné slečny neschopné chodit jak byli opilé a válející se po ulicích nebo se navzájem podpírající. Jenže oni umí pařit i staří lidé. Když jsme tancovali na svadbě, rozjížděl to tam i pán s chodítkem a děda s babčou trsali jak o život. Na moderní hudbu. To jsem snad taky u nás neviděla. Jako jestli bych se tam kvůli něčemu chtěla vrátit, tak je to kvůli nějaký pořádný párty.

A posuneme se zase o téma dál. Toalety. V každé zemi kde jsem byla, to bylo nějakým způsobem unikátní. V Německu se třeba nechává na tácku pár drobných, v Japonsku jsou extrémě čisté a automatizované nebo je tam porcelánová díra v zemi, v Řecku se hází toaleťák do koše. No a v Anglii se na všechno sahá, půlka všeho je rozbitá, druhá půlka od různých tělesných tekutin i netekutin, podlaha lepí. Skoro jsem si říkala jak vůbec mohli s takovými záchody přežít covid. Musíte sahat na dveře když jdete dovnitř, na dveře kabinky taky (pokud tam jsou), pak na nějaké zavírání kabinky (pokud tam je a funguje), většinou v půlce kabinek není wc papír, té druhé půlce nefungují dveře nebo má podělaný mísy či chybí prkénko. Takže člověk si nějak musí vybrat kompromis. K tomu lepí podlaha, ale ta lepí v celé hospodě, na záchodech občas o něco málo víc. Když už si teda zdárně uděláte svoje, chcete si logicky umýt ruce. Takže pokud je tam mýdlo, super, musíte osahat dávkovač mýdla jako tisíc lidí před vámi. Pak tam jsou kohoutky. Dva. A když jedním otočíte, tak ta voda brutálně vystříkne. Je tam sušič rukou. Ale obvykle tak prastarý, že sušíte pět minut a furt nic. No a pak musíte osahat ty dveře kterýma jste přišli......samozřejmě všechno tohle může být zaviněno tím, že jsme nechodili do lepších podniků, ale užívali si autenticitu.

Co se mi líbilo a co mi chybí, je křik racků. Jasně když je ho moc, tak to člověka taky začne štvát. Ale pro mě je to takový milý nezvyk spojený s mořem. To holt v ČR nemáme.

Co se mi vůbec nelíbilo, že jsem za celou dobu nikde nesehnala pohledy. Jako fakt nikde. Ani v trafikách, ani na tržnicích, ani u něčeho co vypadalo jako památka. V obchodě s přáníčky byla jedna asi za tři libry, ale to mi zas přišlo trochu moc a dost jsem pochybovala, že by tam k tomu měli známky.

Co bylo naprosto boží, byl Melgarh. Cítila jsem se jak princezna. Hledal a rezervoval ubytování, řešil problémy když nám ubytko dvakrát zrušili, zařídil kartičku na vlaky, všechny papíry co se museli vyřídit aby člověk mohl letět, staral se o zábavu, hledal kde se dá dobře najíst, ke konci už mě hlídal abych nejedla moc a nebylo mi pak blbě, vodil mě po městech, trpěl moje nakupovací manýry a obrážení TK Maxxů, masíroval mi nohy když mě bolely, no prostě poklad a gentleman v jednom. Díky moc.

Ecoegg - vajíčko na praní

Občas mám takové puzení být víc ekologická a měla jsem ho i co se týče praní. Nechtělo se mi teda zkoušet různý mýdlový vločky, perkarbonáty a další podezřelé bílé prášky. Chtěla jsem to mít zároveň i pohodlné, tak jak je to s gely. Hodím/naleju do pračky a nepřemýšlým, nemám několik kanystrů a sklenic které bych míchala, předmáčela nebo předpírala podle typu skvrn.

Narazila jsem na Ecoegg, které má být šetrné, rovnou i velmi decentně ovoní prádlo pokud si člověk vybere verzi s vůní. Ok, tak proč to nezkusit.

Vajíčko je plastové, je k němu plastový stojánek s plastovou přísavkou v krabičce jsou v plastových pytlíčcích kuličky, které máte vsypat dovnitř do vajíčka a pak už to jen mrsknete do pračky, perete a nestaráte se.....no tak ne. Moje nadšení pominulo docela rychle, ale chtěla jsem mu dát šanci. Takže vajíčko jsem zkoušela od března 2021. V domácnosti jsme dva dospělý a pes. Peru dejme tomu jednou za čtrnáct dní - spousta černých triček, k tomu ponožky a spodní prádlo, sem tam kalhoty. Barevné prádlo máme taky, několikero ponožek, pár hadříků na úklid a pár kapesníků. Bílé máme ručníky. Nesmím zapomenout ani na šedé deky z mikroplyše, jednu červenou a jednu černou. Ložní povlečení převážně tmavé barvy. To vše vypisuji hlavně pro to, že každý má jiný šatník, tak aby to bylo přehlednější. Také bych měla zmínit, že s vajíčkem používám ještě jeden míček na změkčení vody a k tomu ještě Calgon nebo aspoň trochu sody.

Vajíčko má na obalu napsáno, že zachovává zářivé barvy, stačí na 6-8kg prádla, je eko, hypoalergení, vydrží až 210 praní, obsahuje minerální a turmalínové pelety, které aktivují molekuly vody, ionizují vodu a mění její pH a díky tomu prádlo vyperou.

Ve skutečnosti ne. Nebo alespoň ne u mě doma. Máme hodně tvrdou vodu, což může být důvod nebo aspoň jeden z faktorů. Samozřejmě to může být i tím, že vajíčko je na hovno, ale taky třeba neni a nefunguje prostě jen u nás.

Černá trika po manželovi nevypere, prostě smrdí potem i když je vyndám z pračky. Moje vypere, ale já se nepotím a ty trika obvykle nesmrdí když je vyhazuju. Ponožky a spodní prádlo mi přišli ok, ale zase, manželovi ponožky byly trochu nevypraně cítit. Aby někdo neříkal, že to může být délkou programu v pračce, zkoušela jsem program co máme na černé prádlo a který trvá hodinu a půl a zkoušela jsem program bavlna, který trvá tři hodiny. Ani u jednoho nebyla spokojenost na 100%.

Barevné ponožky a kapesníky vajíčko nevypralo. Kdybych je nechala máchat v samotné vodě, bude to stejný účinek. Prostě byli omáchané, ale pořád na ponožkách byla vidět vrstva špíny. Ta je celkem dobře viditelná, protože pes chodí ze zahrady dovnitř do domu a na tlapkách má prostě hlínu a vy sem tam našlápnete a svetlé ponožky, prostě ze spoda nejsou světlé dokud je pořádně nevyperete. To vejce nedá.

Bílé ručníky, tady by si člověk řekl, že by mohl být aspoň trochu úspěch protože ručník není něco co by bylo zas tak zasviněný, utíráte se do něj když lezete z vany nebo když si umyjete ruce, takže prakticky je to jen pohlcovač čisté vody. Tak ani tady bych to neoznačila za úspěch. Jako nejsou špinavé když je vyndám z pračky, taky nemají od čeho být když nebyli ani před tím. Ale přišlo mi, že šednou víc než obvykle a tak nějak to není ono. Ručník obarvený od mých růžových vlasů nějak tu barvu pustil, to jo, ale prostě jako celek mi to nevyhovovalo.

Povlečení zas byl průser. Když jste třeba nemocní a propotíte ho, nebo máte polštář umaštěný od vlasů, oleje, krému, tak prostě vytáhnete z pračky stejně mastný povlak jako jste tam dali.

Deky z mikroplyše byly vlastě jediné pole na kterém mi vajíčko vyhovovalo. Máme je na gauči aby nám ho pes neuprasil. Váží sice stejně jako já, ale srdcem je to gaučák. U předchozího praní mi občas vadila intenzita s kterou deky voněly. I když jsem nedala aviváž, stejně tam zbyla vůně z pracího gelu. S vajíčkem voní deky opravdu velice jemně až nepostřehnutelně. A kupodivu z toho mikroplyše všechna špína zmizne. Respektive všechna viditelná špína typu sliny (a že ten pes slintá), bahno, sem tam přilepený kousíčky pamlsků co psovi někam zapadly. Jak už jsem psala deky jsou šedé, červená a černá. Na žádné z nich po vyprání s vajíčkem nepozoruju špínu. Kdyby byli bílé, krémové nebo jiná světlá barva, možná to bude jinak a možná taky ne.

Po 38 vypráních (dělám si pro jistotu čárky) různého prádla peletky ve vajíčku skoro neubyli, takže s těma 210 vypráními to možná bude i pravda. Ale vzhledem k tomu co jste si právě přečetli, je vám asi jasné, že Ecoegg doporučit nemůžu. Leda na ty deky a to asi není vážný důvod k pořízení. Jasně dalo by se i kombinovat různé namáčení v sodě nebo extra předčištění konkrétních skvrn, ale tak to už můžu fakt pořídit ten perkarbonát a mýdlové vločky a mít to složitější rovnou. S vajíčkem jsem to chtěla mít jednoduché a nepovedlo se. Prát holt budu neekologicky. Aspoň do dalšího eko puzení.

Den 11 - Manchester, Praha

Kupodivu v noci mě ani moc nebudili lidi vracející se z rave party. Ale i tak bych ráno zvládla spát o kousek déle. No nic, snídaně, finálně zabalit a na letiště.

Cesta autobusem i vlakem probíhala v pohodě a problémy přišli až na letišti. Melgarh prošel prohlídkou v pohodě. Mě zuli z bot, což fakt potěší když člověk vidí jak "čistá" je ta podlaha. Pak mě ještě vytáhli na extra prohlídku protože jsem měla v kapse, ó hrůzo, nebezpečný kapesník. A jelikož jsem starej kriminálník, byl problém i s mým batohem a s kufrem. V batohu bylo nebezpečí v podobě báze pod stíny. Kufr byl ještě horší, tam byla totálně teroristická vonná svíčka. Naštěstí nic z toho nezabavili. I když mě se postupně vybavilo, že mám v kapse bundy dezinfekci které si nikdo nevšiml a v batohu kapky do očí a baterku která taky nikoho nezajímala. Co dodat...

Zbývalo projít obchody na letišti, kde ceny vypadali oproti těm v TK Maxxu skutečně nehorázně. A aby jsme nezapřeli, že jsme češi, šli jsme se zadarmo najíst do salonku.

Let proběhl bez problémů. V ČR na letišti jsme si raději došli udělat preventivní PCR test. Teď už zbývá jen u Melgarha doma počkat na výsledky a pak konečně hurá k sobě domů.

Den 10 - Sheffield, Manchester

Ráno jsme se pokusili přeskládat věci v zavazadlech nějak inteligentně. Což už začíná být dost výkon. Jsem fakt ráda, že jsem si vzala vakuovací pytel na oblečení. Akorát jsem nemusela tahat tolik oblečení kdybych věděla že bude takový teplo a déšť prakticky nepotkáme.

Rozhodně by mi stačila polovina triček a na kalhoty jsem se mohla vykašlat úplně a ušetřit spoustu místa. Naopak by se mi hodili další kompresní podkolenky. Mít jen dvoje a prát je mě nebaví.

Pak už jsme vyrazili na vlak a dokonce nám jel i nějaký levný. Když jsme přišli na peron a nacpali se do vlaku, byli jsme rádi, že jsme tu dřív, protože po nás se do vlaku nahrnula hromada polonahých žen v těsných oblečcích a týpci v teplácích s ledvinkama přes rameno a rybářskými kloboučky. Bylo to jasný, někde byla rave párty. Po chvilce googlení Melgarh zjistil, že teprve bude - což dávalo větší smysl, protože nikdo z těch lidí zatim nevypadal zdrogovaně ani opile. Takže teď už fakt dává smysl proč v Manchesteru skoro nebyly volný hotely. Fotbal a rave párty. No aspoň nám nerušili už zabookovanej hotel jako dva předchozí.

V Manchesteru bylo dost zábavné se vymotat s davem raverů z nádraží. Jim se kus od nádraží řadili svozové busy jeden za druhým, my náš chvilku hledali a když už jsme ho našli, trvalo 20 min se dostat na hotel. Ten z venku vypadal hůř než zevnitř a popravdě okolí je trochu ghettoidní.

Každopádně jsme dropli věci a jeli zpět do města. Našli jsme třeba zajímavý bazar. Místní TK Maxx hrozně zklamal. Asi to bude stovkama polonahých raverek co všechno zajímavý vykoupili. Ty potvory jsou všude. Nechápu jak můžou nezmrznout. Už totiž konečně začalo pršet.

Pak jsme konečně něco pojedli, zad giga porci, ještě se prošli po městě, mrkli na china town a jeli na hotel, protože všechny obchody už zavřeli a pršelo. Zítra už nebude na nic moc čas, letíme domů.

Den 9 - Sheffield

Dnešek byl asi snad nejklidnější a nejvíc v pohodě den z celého vyletu zatím.

Vyspinkali jsme se v klidu a pomalu vstali. Chystali jsme se do muzea videoher, které máme kousek od hotelu. To byl v podstatě celý plán na dnešek. Plus procházka po městě. 

Mrkli jsme do Peace parku, prošli nějakou zimní zahradu, taky místní market a stavili se na oběd v pubu. Trochu jsem měla dilema mezi smaženou rybou a yorkshire pudingem. Ryba vyhrála. Samozřejmě přinesli porci co nešla sníst a byl tam i kotel mačkaného hrášku a z nějakého záhadného důvodu (asi aby toho nebylo málo) i půlka bagety a dvě másla.

Jít na jídlo brzo se ukázalo jako prozíravé protože když jsme dojídali, už se trochu trousili lidi koukat na fotbalový zápas.

A pak už jsme měli sraz s přáteli. Jelikož muzeum videoher ještě neotevřelo, zašli jsme zatím na pivo a hry jinam. Kupodivu tam měli starou DDR arkádu a ukázalo se, že už to fakt neumim.

Asi po hodině jsme se přesunuli do muzea a začali řádit tam. Což by bylo super kdyby se mi po nějaké době neudělalo zle z blikání obrazovek... no co dodat, prostě já.

Ale celkově jsem si to fakt užila. 

Když už nebylo fakt co dělat, vyrazili jsme ulovit jídlo a hrát hry na ubytko ke kamarádům.

Poprvé v životě jsem jedla shawarmu a bylo to dobrý. Taky se ukázalo že pít dvě medové Perly po sobě není tak super nápad. Je to tak sladký pivo, že už se pak člověku z toho medu dělá trochu blbě. Ale aspoň jsem se po nich odvážila trochu mluvit anglicky. Večer se nesl v povídacím duchu s jemným popíjením a k tomu jsme hráli karty proti lidskosti. Myslím že to byl hezký závěr Sheffieldu. Zítra balíme kufry a jedeme do Menchesteru.