Budíky jsme si nastavili na ráno chvíli před pátou hodinou, avšak z nějakého záhadného důvodu jsme se vzbudili už ve čtyři. Tak jsme pomalu vstali, oblékli se, hodili do zavazadel poslední věci typu deodorant, krém, kartáček na zuby a vyrazili na metro.
Melgarh byl tak hodný, že si na záda vzal mou krosnu, která vážila 22 kg, do toho táhl svůj kufr a brašnu na notebook. Já vlekla jeho batoh, který vážil asi jako půlka mé krosny, svůj růžový příručák a druhý batoh. Samozřejmě že v čemkoliv co jsme brali na palubu letadla jsme měli narvanou nakoupenou keramiku a sklo a totálně porušovali váhové limity. A to včetně carry on batohu, který měl přesně rozměry udávané aerolinkou, ale pod sedadlo kam se má dávat, bychom ho určitě nenarvali.
Skvělé bylo, že metro které jsme měli nejblíž, jelo jako přímá linka na letiště. Díky tomu , že jsme se vzbudili dřív jsme stihli i ten dřívější vlak a měli tak na letišti víc klidu a času. Ten se celkem hodil, protože jsme nejprve potřebovali nechat zabalit mou krosnu do fólie (což vyšlo asi na 230 Kč) a pak nám u elektronického kiosku sice vyjela letenka, ale ne papírek na odbavení zavazadel abychom je mohli jen odhodit. Takže jsme stáli frontu, která se nehýbala protože u přepážky to nějaká paní blokovala asi deset minut jelikož se nějak nedařilo aby jí systém přijal zavazadla. Chudák japonka co tam byla jako personál dělala co mohla, až se po deseti minutách ukázalo, že ta bába je úplně tupá a má letenky úplně jinam s jinou společností a snaží se odbavit prostě na první přepážce kterou potkala. Lidi jsou kreténi. A ještě se tvářila nasraně a uraženě že to nejde. Pak už to šlo rychle, my se podívali jak jsme tak nějak slušně na váhovém limitu a šli jsme si projít kontrolou k branám.
Tam to bylo v podstatě bez problémů a rychlé. V Japonsku jim to skenování pasu a rozřazování do front celkem jde. Chtěli jsme zkusit zase zajít do salonku, ale Melgarhovu kartu japonské salonky neznaly, takže jsme prostě zašli do Seven eleven, který je i v prostoru u gate kde se odlétá a koupili si snídani. A víte co bylo super? Že to stálo stejně jako v kterémkoliv jiném Sevnu. Žádný jako u nás na letišti, že půl litrovka vody za stovku. Dala jsem poslední sendvič a matcha puding.
Na palubě letadla jsme seděli o trochu víc vepředu než minule, tak tam tak nehučela klimatizace nebo co to minule hučelo. Ale místa na nohy bylo stejně málo jako posledně a ještě jsem tam měla nohu od sedaček před sebou. Taky paní co seděla přede mnou se s tím nesrala a zaklonila to sedadlo tak, že jsem ho měla skoro v obličeji. Věřím že kdyby mohla, tak ho položí tak, že jí mám na klíně. Fakt pecka koukat na filmy tak že člověk má tu obrazovku asi 15 cm od obličeje.
Jídlo bylo stejně hnusný jako minule. Asi už s Air France nechci letět pokud nebudu muset. Prostě nejsem na francouzská jídla. Těstoviny s brokolicí, houbami a rajčaty jsem ochutnala, ale hned to vzdala. Salát byl opět s luštěninami, což fakt nechápu dávat lidem na dlouhém letu luštěniny. Minimálně na mě se to projevilo dost. Jediné co z toho jídla bylo fakt dobré byl camembert. Zkusila jsem si dát víno s colou a doufala že pak třeba usnu a let prospím. No nezdařilo se.
Letěli jsme přes Grónsko. Chvílema klima v letadle byla celkem šílená. Měla jsem dvoje kalhoty, dvoje ponožky, dvě trika a bundu a ještě přes sebe deku a stejně mi chvílema zima byla a chvílema to bylo v pohodě. Koukala jsem na filmy, pokoušela si v tom mikro prostoru protahovat nohy, co chvíli chodila na záchod a fakt trpěla délkou letu.
Snídaně byla o dost poživatelnější, protože obsahovala japonské potraviny. A dokonce tam byl a fakt dobrej kousek nějaké masové kapsy, to mi chutnalo tak, že bych snědla i tři. Co jsem úplně vynechala byl překvapivě opět luštěninový salát (si snad už fakt dělali prdel nebo nevim proč nám to pořád cpali). Když jsme nakonec přiletěli do Paříže, měli jsme půl hodiny náskouk oproti plánu, ale to bylo vlastně jedno protože i tak jsem byla dost hotová, nevyspalá, vyčerpaná z toho mini prostoru a délky letu.
V Paříži jsme se museli dostat asi přes tři různé kontroly do míst odkud nám letělo další letadlo za pár hodin. Upřímně nechápu ten počet kontrol a zbytečných lidí. Fakt má někdo pocit, že jsem z dřevěných příborů a papírového kelímku v letadle dokázala sestavit zbraň hromadného ničení? Vždyť nás kontrolovali v Japonsku a jen přestupujeme. Lidem vyhazovali vodu kterou si napustili do lahve na záchodě pár metrů před kontrolním stanovištěm, musela se vyndavat z batohu elektronika a tekutiny, sundat si pásek, bundu, nemít peněženku v kapse taková ta klasika. U tohohle šaškování mě vždyky pobaví že mám v batohu malý skládací nožík a to nikoho nikdy nesralo na rentgenu. Já vím do 6 cm se může, ale nepřijde mi ani že by tam byl vidět a někdo si ho všiml. Je totiž mezi pinetkami do vlasů a kleštičkami na nehty, tak to tvoří takový kovový chuchel.
Na pařížském letišti se pomalu začal dostavovat kulturní šok. Záchody byli méně časté a méně čisté, pítka na vodu nikde, špína, hluk, draho, nepříjemno. Myšlenku salonku jsme vzdali, protože by to znamenalo vláčet se deset minut s kuframa na vlak, popojet do jiné části letiště, tam se zas vláčet a sedět v tom samém soc salonku kde není pořádné jídlo a pití. Tak jsme chvíli seděli v křesílkách mezi haldou lidí, já se trochu procházela po obchodech abych si protahla nohy, ale nebyla jsem zrovna v náladě. Ono v té době už jsme byli přes 20 hodin vzhůru a na cestě.
Rozhodli jsme se aspoň si něco dát. Výběr restaurací byl Starbucks, něco vege, něco drahého, divné stánky kde se nedá sedět a Paul. Tak jsme šli k Paulovi. Melgarh vykoupil poslední dobrou bagetu, zapečenou s párkem a sýrem. Já si po mnoha minutách vybírání v elektronickém kiosku objednala jedinou která mi přišla schůdná a to s camembertem a salátem a kafe protože už jsem byla dost v prdeli. Doufala jsem že mi to zvedne náladu a budu aspoň trochu fungovat. Nerada jsem protivná protože jsem unavená nebo mě podvědomě něco štve. A jako obvykle se to posralo. Při vyzvedávání mi slečna řekla že moje bageta došla, ale že tu má nějakou šunka, sýr která je podobná. Tak jsem jí to odkývala že ok, ať mi jí teda dá. Předala mi pytlik s bagetou a kafe. Když jsem došla ke stolu, zjistila jsem že ta bageta fakticky není podobná ani vzdáleně tomu co jsem si objednala. Byl tam fakt jen ten sýr a šunka, žádný salát, žádné zeleno, žádná zajímavá chuť. Jelikož moje nervy už byli z toho cestování a nespání a příšerného letiště a kontrol úplně hotové (i když se vlastně nic hrozného nestalo, jen jsem byla unavená), tak jsem se nad tou pitomou bagetou rozbrečela jak malý děcko kterýmu někdo vzal bonbon. Fakt jsem měla chuť to tam dojít po tý slečně mrsknout a zařvat na ní že si snad dělá prdel. Melgarh mě utěšoval, já brečela a žužlala svojí hnusnou bagetu která mi nechutnala a pak i trochu Melgarhovu výbornou bagetu, které mi kus nechal aby mě utišil. I to kafe bylo hnusný.
Když jsem se trochu uklidnila asi po čtvrt hodině, vedle nás se uvolnil stolek a nějací japonci si tam položili ručníčky a šli si objednat. Byli jsme hodní a odháněli lidi co se k tomu stolku snažili nacpat, ale japonci se stále nevraceli. Pak už mi to nedalo a došla jsem za nima. Moc anglicky neuměli, ale vysvětlila jsem jim, že tady jsou v Evropě a když si někam položí ručníček aby si to místo rezervovali, tak jediný co se tu stane, že jim ten ručník někdo ukradne. Tady to prostě funguje tak, že jeden sedí, hlídá místo a druhý jde objednat. Jejich systém je sice lepší a civilizovanější, ale tady je prostě Evropa. Byli překvapený, ale pochopili sdělení. Sklidili si ručníky, stůl jim okamžitě někdo zabral, oni si konečně vybrali a objednali jídlo, my zrovna odcházeli, tak jsme je pustili k našemu stolu a ještě jemně pokecali. Celá tahle epizodka mě hodila do větší pohody než bych čekala a už jsem zas měla celkem dobrou náladu.
Při čekání u naší gate se ukázalo, že letadlo bude mít půl hodiny zpoždění. V rámci dobré nálady jsem volný čas prokecala s klukama co seděli vedle mě. Byli reprezentovat ČR ve sportovním šermu a prý nám vyhráli desáté místo. Povídali jak jezdí po světě a co se jim kde stalo, já zas povídala o Japonsku, no uteklo to.
Let do Prahy byl celkem krátký, dostali jsme minibagetku se šunkou, kterou jsem si strčila do kapsy ať mám nějaké jídlo z letadla i pro muže, terému to určitě udělá radost. Přišlo mi, že tam je místa na nohy víc než v předchozím letadle, což bylo hodně vtipné. Cesta utekla fakt rychle a dokonce jsme nahnali trochu i to spoždění a přiletěli téměř na čas.
Ještě vyzvednout kufry a už skoro budeme doma. Už jsem mlela z posledního. Naštěstí můj skvělý a úžasný muž měl geniální nápad mi objednat Modrého anděla (taxi). Takže na letišti na mě čekal pán s cedulkou se jménem, Melgarh mi odnesl krosnu, naskládali jsme má zavazadla do kufru, rozloučila jsem se s Melgarhem a odjela do naší vesnice za Prahou. Tam už mě čekal muž a psi, nastalo vítání, já se konečně osprchovala, vybalila mu pro radost na ukázku pár věcí a šla spát. Po nějakých 25 hodinách vzhůru a na cestě jsem se neskutečně těšila na spánek. Byla skoro půlnoc......
......a protože moje tělo je dementní, tak jsem sice usla rychle, ale vzbudila se ve 3 ráno a pak v 6 ráno a to jsem už neusla. Gratuluju tělo, čekala jsem že prospíš dvanáct hodin v kuse a místo toho toto. Tak jsem aspoň šla otravovat muže a psi a vybalit si věci. Přivezla jsem odhadem asi 30 kg věcí. Možná spíš lehce přes, dejme tomu 33 kg, ale část bylo mé vlastní oblečení, takže jsme stejně na těch 30 kg. Velká část váhy byly různé talíře, talířky, mističky, něco sklenice. Kosmetika převážně pleťová, krémy, odličovací olej, toner, opalovací krémy a pár řasenek a rtěnek k tomu. Další podstatnou částí bylo oblečení. To v plánu původně nebylo. Ale zas je pravda, že velká část mých triček už má neskutečně popraskané potisky, je spíš šedá než černá a máme je určitě víc jak pět let, spíš dýl. Takže nová trika se hodí. Slušné kalhoty mám jen jedny, takže to se asi taky hodí...a takhle bych mohla pokračovat a obhájit si to všechno.
Co říct závěrem? Japonsko bylo krásné, jsem stašně vděčná, že jsem se tam mohla znovu podívat a ve skrytu duše doufám, že mi to ještě někdy v životě vyjde a že budou už nějaké normální letecké trasy bez válek a pohrom. Nebylo to to samé Japonsko které si pamatuju. Spousta věcí bylo jiných. Některé lepší, některé horší některé prostě jiné. Na spoustu věcí budu vzpomínat a budou mi chybět. Třeba jejich záchody, pet lahve bez přidělaných víček, skvělý řízky, čisto v ulicích i budovách.
Jako osobní výzvu beru to, že už se mi povedlo za ta léta přivést kdeco. Rýžovar, tunu kosmetiky, zahradní sochu, teď sklo a porcelán, alkohol ve skleněné lahvi i různé sojové omáčky. Příště zkusím větší zahradní sochu nebo šintoistický oltář.
