Dopoledne jsme nějak vstali, pobalili zbytky a opět vyrazili na letiště Praha. Kupodivu let tentokrát nebyl zrušen. Já byla pořád skeptická. Odhodili jsme odbavená zavazadla a Melgarh využil svou forbes power a zašli jsme přes private security check do salónku kde jsme se rozhodli holdovat jídlu a alkoholu zdarma. Měli skvělej guláš, Mel si tam namíchal hodně solidní gin tonic a já si ještě na prasáka natočila vodu do lahve a namazala nám housky se šunkou na další cestu.
Letadlo kterým jsme letěli do Francie kde přestupujem, nebylo moc velké a při startu to trochu házelo. Dostali jsme tam sladkou bagetku se šunkou, vizuálně nic moc, chuťově dobrý i když tu šunku člověk necítil. Další za zmínku stojí přistávání v Paříži. Ano viděla jsem z okénka Eiffelovku a konstatovala že to město je fakt velký. Při klesání na přistání to začalo házet a moje střeva se rozhodla, že ta druhá miska guláše byla chyba a budu toho litovat ještě pár hodin.
V Paříži jsme se prošli po letišti, já se vyfotila u drahých obchodů a pak jsme popojeli nějakým monorailem a našli další salonek. Který, jak už jsme věděli z google hodnocení, byl tragický. Popsala bych to jako vietnamskou večerku, kterou někdo vykradl. Pár sladkých tyčinek, mini pytlíků chipsů a pár nápojů v plechovce (takže ještě že jsme měli housky z Prahy). Ale taky klid a křesílka kam se dá na pár hodin ulít. Další letadlo totiž letělo za pět hodin.
A fakt nevím jestli za to mohl ten guláš v Praze, ale opravdu jsem toho začínala litovat a běhala co 30 min až hodinu, na wc.
Po startu s dalším letadlem směr Japonsko, jsem už začínala věřit že tam snad i doletíme. Letadlo bylo narvané, hlášení ve francouštině a nesrozumitelné angličtině. Dostali jsme jídlo. Kuře s polentou a houbovou omáčkou ještě bylo nějak jedlý, salát z krup fakt ne. Celkově to jídlo nic moc. Což mohlo být i tím že mi bylo pořád hůř. Snídani jsem pak ani nejedla.
Během letu se vůbec nedalo spát. Nad námi hučela nějaká klimatizace tak, že jsem měla problémy slyšet to co jsem si pouštěla ve sluchátkách. Místo na nohy se taky nekonalo. Já mám 164 cm a fakt jsem se tam nevešla. No a do toho jsem každou chvilku přelézala Melgarha, proklínala guláš v Praze a zkoušela se utěšovat tím že pořád letím do Japonska.
Netuším jak je to možné, ale větší část doby co jsme letěli, byli turbulence. Ne velké a naštěstí spíš do stran než nahoru dolu. Připomínalo to jako když jedete s Českýma dráhama. Jen na vás mluví francouzsky, máte průjem, nedělá to tudum tudum ale velmi hlasité fuuuuu, servírujou divný jídlo, jste nacpaný jak sardinka a celé to trvá třináct hodin.
A jelikož pilot byl asi fakt retard, tak musím říct že tak špatný přistání kdy to tak házelo jsem nezažila. Chyběli reálně asi dvě vteřiny k tomu abych lovila papírový pytlík.
Melgarh mě sice utešoval, ale já totálně zdrchaná z toho běhání na záchod, teď ještě tohle, plus bez spánku posledních asi třicet hodin nebo kolik...no jak pak člověk asi může vypadat.
Úplně spocená a hotová jsem vypadla z letadla a aspoň ten průjem ustal. Vydali jsme se s další miliardou lidí dostat se z letiště a pak na hotel v Akihabaře.
Tam jsme odhodili věci, zkulturnili se, vyrazili pro jídlo a upřímně doufám že usnu. Opět mi nefunguje sim karta. Teď pro změnu pro to že nejsem schopná vysunout tu stávající z mobilu a dát tam novou. To budem řešit zítra ráno než půjdeme na vlak do Hiroshimi.
Žádné komentáře:
Okomentovat