Takže fotka u parlamentu a pak projížďka metrem - jo fakt tu maj metro akorát bylo nějaký krátký, ale zas se sochou psa uvnitř – a pak už jsme začali šplhat do miliardy schodů na kopec kde je Rybářská bašta. Viděli jsme výhledy na Budapešť, spoustu ambasád, hrozný zvěrstva páchaný na architektuře, zrezlej hliník na autě (občas tu jsou fakt výstavní vraky) a pak už jsme teda došli k té hlavní atrakci. Ještě jsme po cestě zahlédli restauraci Jamieho Olivera, asi tu ještě nezkrachovali jako jinde.
Co vám budu říkat, bylo tam mraky turistů a ještě nějaký tiktoker točící klip s celým štábem. Vstup se platil do kostela i na vyšší hradby. Tak jsme udělali pár fotek na normálních hradbách a tak nějak okolo, odskočili si vyčůrat se do Starbucks který tam příhodně byl, mrkli na neskutečně předražené suvenýry a zas šli.
Dole v normálním světě bez turistické přirážky jsme narazili na ultimátní krámek s úžasnými balicími papíry, diáři, pohledy a psacími potřebami. Měli naprosto kouzelné vzory a tak jsme neodolali a pak s sebou zbytek dne vláčeli role balicích papírů s pejsky a sovami.
Jak den pokročil, už jsme fakt potřebovali pít a někde si sednout, případně se najíst. A když už jedem do Maďarska, kde budem jíst…..no jasně že jsme našli anglickou hospodu. Claymon s Anet byli aspoň tak při smyslech, že si dali menu obsahující gulášovku a paprikáš, já trapčila s fish and chips a Melgarh s brisketem. Jo a když jsem poprosila o ocet, tak mi přinesli balsamico, ale dalo se to i s tim :D
Posilněni jsme se vydali na central market kam jsem se těšila a byla to prakticky jediná věc co jsem tu chtěla vidět. Škoda, že jsem byla už poněkud mrtvá když jsme tam zas došli. Každopádně mě potěšilo, že i když tam bylo dost turistů, nakupovali tam i místní. Koupili jsme tedy nějaké klobásy, salámy a dortíky na které jsem narazila. Pokud někde budete číst, že tam neberou karty, tak berou. Nebo alespoň v těch krámcích kde jsme kupovali my. Všude berou, takže když sem pojedete, není potřeba s sebou tahat nějak moc hotovosti, spíš třeba trochu pro jistotu nebo ani to ne.
Na ubytování jsem pak sotva došla jak už jsem byla uchozená. Spadla jsem do postele a vzbudila se o pár hodin později o něco míň unavená, ale pořád dost bolavá. Jenže jsme měli plány na večer a plány se plnit musí, zvlášť když se týkají hospod.
Jako první jsme preventivně zašli na pizzu. Byla méně křupavá než ta naše, ale jaksi lehčí chuťově a dobrá. Pár minut chůze od pizzerky byla geekovská hospoda kam jsme chtěli jít, jenže byla zoufale narvaná. Takže jsme šli jinam. Melgarh znal nějaké punkově působící místo kde to milují turisti a prostě se s námi musel podělit. Bylo to daleko, bylo to fakt punkové, skoro jsme si tam nesedli, ale i tu chvíli co jsme tam strávili jsme si užili. Když jsme vyšli ven, byla tam asi padesáti metrová čekací fronta na vstup.
Zkusili jsme ještě jednu hospodu, ale ani tam to nebylo ono. Zavolali jsme si Bolt, odfrčeli k sámošce kus od ubytka, nakoupili pivo a haldu blbostí a šli pít na byt. Což se zvrhlo a blog píšu až dneska.
Žádné komentáře:
Okomentovat