sobota 21. května 2016

Den 21 - přelet Tokyo - Nagoya - Helsinki - Praha

Vstávala jsem v 4:45 a moc dobře mi nebylo. Malování se jsem vzdala a rozcuchaná, nenamalovaná, ohnuslá, nevyspalá, s kolabujícím tělem jsem se rozloučila s Františkem a vyrazila na metro. Ještě jsem se stavila v krámě pro jídlo a pití, protože se znám a když to na mě přijde a nenajím se, tak mi bude fakt zle. S klukama jsem měla sraz zhruba v 5:20 na Akihabara station. Což jsem měla stíhat, kdyby mi cesta na metro netrvala tak dlouho, kvůli těžké krosně. Takže pak jsem i popobíhala s tou šílenou věcí na zádech.

Metro jsem stihla, jen jsem si ještě musela dobít Pasmo kartu na poslední cestu. A dobře jsem udělala, že jsem si tam raději dobyla víc. Na Akihabara station jsem sice chtěla projít na Rail Pass, který mi ještě platil, ale to by tam musel v té kukani někdo být aby mě pustil. Nepomáhalo ani řvaní ohajó gozajmas, sumimasen, koničiva, helou, its enybady hýr...? Takže jsem prostě prošla na Pasmo a potkala se s Pidim a Meglarem. Konstatovali, že vypadám strašně.

Ve vlaku na Hanedu, jsem se malinko vzpamatovala a řekla si, že se přece jen zkusím trochu namalovat abych vypadala jako člověk. Už jste se někdy malovali v klepajícím se vlaku? Rovný linky se dělají fakt špatně. Navíc jsme se pomalu blížili do cíle, takže malování jsem skončila přesně 10 vteřin před zastávkou. Je skvělé jak jsou vlaky přesné, a že je na ně spoleh.

Tak jsme vyrazili odhodit zavazadla a získat letenky. Pidi s náma neletěl, jen posílal zavazadlo do Čech. Takže člověk by řek, že se zdá být jednoduchý počet dva lidé a tři zavazadla. Nebyl. Slečny za přepážkou jsme zmátli takovým způsobem, že trvalo snad 40min než to psychicky přechroupali a finálně nalepili na všechny zavazadla cedulky a dali nám letenky. Nutno jim přiznat, že mezitím zuřivě pobíhali a zařizovali jakési tajuplné věci. A nám se tak zkracoval čas kdy jsme měli boarding.

Naštěstí jsme to zvládli. Zvládli jsme i projít přes kontrolu, já už klasicky pípala a tak mě museli oskenovat a prosahat. Inu gothické kalhoty plné železa.....Melovi jsem zdůraznila, že fakt k letadlu neběžim, ale nakonec to nebylo nijak zásadně potřeba, spíš jsme rychle šli a stihla jsem i masáž v křesle, kterou jsem fakt potřebovala.

Den 20 - návrat ze Seoulu do Tokya

Ráno jsme vstali, dobalili poslední věci a zašli na snídani, která byla v ceně našeho Pencil guesthousu. Nacpala jsem se čtyřma toustama s máslem protože je prostě miluju, pak jsme odchytli paní z recepce jestli můžeme mojí megakrosnu nechat ještě tady a vyrazili do města.

V plánu byla Gangnam station a její náhodné projití. Což by mohlo být příjemné kdyby nebylo 32 stupňů ve stínu. Takže jsme našli pár zajímavých věcí jako třeba českou hospodu a zalezli do podchodu, v kterém se nacházelo nákupní městečko. Abych to uvedla trochu na pravou míru, on totiž Xsoft sháněl nějaký rychlonabíjecí kabel ke svému LG telefonu. Což byl fakt problém, protože všude okolo nás se to hemžilo Samsung stánky.....teda až na to, že se nám už předtím povedlo vlézt do kanceláří LG, jenže tam neuměli na recepci anglicky, tak jsme to vzdali a vypadli aby nebyla ještě nějaká ostuda.


docela zvrhlost

středa 18. května 2016

Den 19 - Seoul

Dnešek je zase plný hodně rozporuplných pocitů. Pořád se nedokážu rozhodnout jestli mi to tu přijde fascinující a úžasné nebo mě to sere. Nejsem na to zvyklá, není to Japonsko, je to totálně jiné. Architektura a uličky, zvláště pak noční uličky jsou úžasné. Všechno svítí a všude to žije. Ale to bych předbíhala. Vezmeme to pěkně od začátku.

Ráno se mi, jak jinak, nechtělo vstávat. Ale na recepci byla i nějaká snídaně zdarma a tak jako správný češi, jsme tam museli zajít. Byl tam tousťák, dva topinkovače, vařený vejce, několik druhů cornflakes, mlíko a džus. Dášenka milující máslíčko tající na ještě teplém toustu, zpráskala čtyři plátky tousťáku a labužnicky to zapila z papírového kelímku mlíčkem mírně odlišné chuti.

Pak jsme s Xsoftem porovnali plány a vyrazili společně do Myeong-dong. Tam jsem zahučela do prvního krámu s kosmetikou, pak si mě Xsoft vyfotil a zmizel okukovat nějakej hrad. A mě už po prvním nákupu bylo jasný, že jsem totálně v hajzlu. Taška byla docela těžká a jestli obejdu i další krámy, tak budu váhově hodně přes limit. Jenže si plním sen a kvůli nákupu kosmetiky jsem přece tady.


úterý 17. května 2016

Den 18 - letíme z Tokya do Seoulu

V 7 ráno prý bylo zase zemětřesení, ale prospala jsem ho. Budilo mě spíš zuřivé pršení, které nepřestalo ani když jsem se rychle zabalila a vypravila na letiště. No co trocha vody nikoho ještě nezabila.

Na letišti jsme byli o dost dřív, což vzhledem k mým obavám z nalepených účtenek v pase byla výhra. Naštěstí to bylo fakt easy. Krosnu mi odbavili velmi rychle a už jen s příručním zavazadlem jsem proběhla ostatní kontroly. Pak teda u jedné mě chtěli poslat dál a já jim ukázala na ten půlmetrovej toaleťák, že to fakt v pase nechci a tak to vytrhali. Divný že jen tak, bez jakýchkoliv otázek nebo kontroly. Nu co, mě to je jedno. Pak jsme dali snídani či spíš oběd v McDonaldu, protože Xsoft to prostě má rád. A pak jsem našla masážní křeslo při čekání na náš let. Bylo to nejlíp utracených 200yen za poslední dobu.


pondělí 16. května 2016

Den 17 - Tokyo

Dnešek byl zase spíš odpočinkový. Dopoledne jsem vylezla ven a pořád se divila jak pěkně čisto tu je i přes tu víkendovou párty. Nikde nic není zničeného nebo znečištěného, žádné odpadky....prostě ve zbytku světa nevídaná věc.

V místní sámošce jsem si koupila podivnou dobrotu. Byla na tom slanina, náplň byla spíš smetanovosýrová a to zelený jsem neurčila.


Trochu psycho mi přišlo balení. Máte pult kde jsou tyhle dobroty a u toho máte krásné celofánové sáčky a zlaté drátky/proužky na zadělání. Jako stačí to trochu naaranžovat a fakt to spíš než jako snídaně bude vypadat jak minidárek.

Dál jsem vlezla do Don Quichota a prolezla ho velmi pečlivě. Nafotila jsem kdejakou kravinu, takže časem se snad dokopu k udělání přednášky "kolik co stojí v Japonsku". Mám fakt vyfocený hlouposti jako kartáček, pasta, plíny pro psy, nakládaný česnek, koření, víno, polévky, vejce, ponožky, peněženky, trika, kecky, kulma, prodlužovačky, pánve,.....

Pak už byl čas oběda a tak jsem muže vytahla na trochu dražší sushi. Světe div se, jemu chutnalo. Asi to bylo tím, že měl pár dražších kousků. Taky zjistil, že zázvor vymáchaný v sojovce chutná skvěle.


neděle 15. května 2016

Den 16 - Tokyo

Dnešek byl jedním z těch naprosto super dnů, kdy si přejete, aby trvali věčně. Ráno mě probudili divné zvuky tleskání a bubnů někdy před 8 ráno. Pak už jsem neusla a někdy do půl desáté otravovala muže. Pak jsem se vydala ven, zatímco on se začal pomalu psychicky připravovat na to, že vstane. A venku probíhala pařba. Jako jo, něco jsme viděli už večer, ale vůbec jsme netušili co to může být. Pravděpodobně to bylo Sanja Matsuri, protože jsme v Asakuse a je něco jako třetí víkend v měsíci (pokud to náhodou nebylo Kanda Matsuri). Né, že bych ty svátky znala, ale google něco našel.

Takže člověk vylezl ven a tam fakt všichni totálně pařili. Bubny zněli, svatostánky vypadali slavnostně a okolo se motali chlapi s délkou oblečení, kterou by jim mohl závidět i Zap Brannigan.


Co mě hodně překvapilo, byli potetovaní chlapíci a slečny. Stáli polonazí prostě jen tak u bubnů nebo úplně jen tak na ulici a lidi si je fotili a obdivovali jejich tetování. Dokonce jim dávali podržet i děti a fotili s nima svoje děti. Vždycky jsem měla za to, a mnohé názory mě v tom utvrzovali, že v Japonsku je tetování vnímáno jako něco špatného a yakuzáckého. Dnešek mi tuhle představu fakt zbořil. Dnes to vypadalo, jako když lidi obdivují umění a člověk s celotělovým tetováním si zaslouží respekt a zároveň je atrakce. Fotky mám, ale hodím později, dnes zas moc nefunguje net a je za trest něco nahrávat.

sobota 14. května 2016

Den 15 - Tokyo

Ráno jsme zase sbalili svých pět švestek a šoupali se o dům dál. Začínám mít dost oprávněný strach, že tu hromadu věcí prostě neodvezu. Budu muset zkomprimovat svojí rozšiřující se sbírku instantního kari. Což bude probém, každý kousek je jiný a má jinou pálivost a možná i jiné dávkování. Jeden by skoro řek ať to teda nekupuju, jenže ono se tak špatně odolává když to tu stojí 170yen a u nás bez problémů 150 Kč.

Taky mě trochu mrzelo, že jsme včera nezůstali déle v tom sport baru. Když jsme odcházeli, začali se tam scházet místní a třeba by jsme si užili nečekanou zábavu. No alespoň jsme tedy šli včera brzo spát a já se vzbudila příjemně vyspaná. I když nutno podotknout, že v noci mě budili divný křeče v chodidlech.

Dnešek byl trochu smutný, protože jsme se s Melgarem a Pidim rozdělovali. Ale zas jsem jela za mužem a zítra půjdeme oblézat bazary s figurkama. Velkou část cesty jsme měli ještě společnou, takže pokec a pivo v shinkansenu, loučení přes okénko, mávání a pak už jsem osaměla a frčela do Tokya sama.

S Františkem jsem měla sraz na Ueno v 19:14 a do Tokya přijížděla v 16:47. Takže hromada času. Hodila jsem krosnu do skříňky a rozhodla se zajet do Ikebukuro do obchoďáku Sunshine City. Našla jsem si, že je dokonce jedna stanice i blíž (ať žije lovení free wifi v metru) a vydala se vstříc svému osudu. Doufala jsem v ulovení kabelky nebo peněženky Samantha Thavasa.

Po cestě jsem procházela okolo Owl Toweru a vzhledem k mé lásce k sovám nešlo tohle nevyfotit.


pátek 13. května 2016

Den 14 - Hiroshima

Dneska jsem se prošla po městě. Myslela jsem, že půjdu určitým směremrem adojdu k Peace Parku, no nepovedlo se, trochu jsem se ztratila. Ale díky tomu jsem viděla spoustu obyčejných a krásných věcí. Jako třeba obyčejný obchod z řasama (těma k jídlu) a obchůdek s různými druhy rýže. Taky krásné kanály. Ano asi to zní hloupě, ale v Japonsku se dají obdivovat i kanály.



Taky jsem potkala spoustu pomníčků či cedulí s popisem budov, které přežili výbuch. Ono se o tom asi tak moc nemluví, ale nebyl to jen A-bomb dome. Potkala jsem i spoustu usměvavých a milých lidí a dokonce i chlapce, který se velmi lámanou angličtinou pokoušel zeptat, jestli se se mnou může vyfotit. Bylo to prostě cute, takže mohl.

čtvrtek 12. května 2016

Den 13 - Hiroshima

Dnešek bude jen tak krátce. Ráno jsme se zabalili a vypadli z našeho minibytu. Bohužel vlak jel až za hodinu, tak jsme museli na nádraží čekat. A já si dala nějaké silnější kafe a byla nafrčená jak veverka. Nervózně jsem pobíhala a otravovala kluky až konečně uplynul kýžený čas a šli jsme na nástupiště.

V samotném shinkansenu se nic moc nedělo. Spapala jsem svůj salát k sváčoobědu, vypila zelený čaj a kochala se výhledem z okna. V Hiroshimě jsme pak došli během 15ti minut do dalšího bydlení, vylovili klíče ze schránky, shodili krosny a vyrazili do muzea a parku.

Vím, že jsem si slibovala, že muzeum už dávat nebudu, ale neodolala jsem a šla tam znovu. Blbě a smutno se mi udělalo asi tak po 5ti minutách, tak jsem to opět jen proběhla. Naštěstí je muzeum v rekonstrukci, tak je tam jen část expozice a proběhnout se to dalo rychle. Z logických důvodů jsem nefotila. Ono taky co fotit když tam máte věci typu "tohle je bento box nalezený matkou pod tělem jejího syna", "tohle je cvička 13ti letý holčičky", "tohle jsou vlasy 14ti leté dívky, která i přes veškerou péči své rodiny zemřela na popáleniny tři dny po výbuchu".

Peace park byl lepší a člověk se aspoň trochu vzpamatoval. Nezapoměli jsme mrknout ani na A-bomb dome a potkali tam člověka s opravdu velkou selfie tyčí.



Než jsme došli k Hiroshima Castle, tak bylo příliš pozdě a byl zavřený, ale i tak byl krásný. Škoda, že i park o kus dál byl už zavřený. Tak jsme jen zamířili k domovu, stavili se po cestě pro večeři a teď mě pekelně bolí nohy, protože nejsme másla a chodíme pěšky.

krásnej strom

hrad

narazila jsem i na nějaké čtení o vaření

cute stojany u staveb

středa 11. května 2016

Den 12 - Osaka

Na dnešek jsem se skvěle vyspala. Nad barákem nám celou noc létali letadla, tak jsem se cítila jako doma. I když je to tu prťavé, vůbec by mi nevadilo tu zůstat. A myslím, že spousta z vás by se ráda přidala i kdyby jim vedle hlavy jezdil shinkansen a nad hlavou létala letadla každých 30min.

Kluci chtěli vyrazit do chrámu. Ukecala jsem je, že já s nima teda taky dám chrám a oni se mnou Purin Café. Měl to být nějaký mrtě starý chrám. Mělo být teplo a nepršet. Byla kosa, přes den i pršelo a chrám byl v rekonstrukci. Tak jsme nafotili okolí a já mega mrzla, protože svetr jsem nechala doma. Aspoň tam měli rybníček s želvičkama, tak mi něco zvedlo náladu.


úterý 10. května 2016

Den 11 - Osaka

Ráno pršelo a brutálně se nám nechtělo z postelí, ale dřív nebo později jsme vypadnout museli. Takže pobalit a tradá do Osaky. Chytli jsme skvělý shinkansen kde jsme měli vagón jen a jen pro sebe. Což na těch 20min cesty bylo stejně jedno, ale prostě pocit luxusu.

Po příjezdu na Shin-Osaka, jsme hodili krosny do skříněk a vydali se směrem do Osaka akvária. Já už tam sice byla, ale rozhodla jsem se si to dát znovu, protože to je úžasný zážitek. Bohužel moje tělo, které si dělá co chce a v noci vyzvrátilo džus co mi nesedl (jako fakt obyč pomerančový džus...dobře s trochou Bacardi, ale fakt jen malinko), se rozhodlo, že mi opět udělá radost. Tentokrát strašnou přecitlivělostí na dotek, radostnou euforií a skoro až orgasmickým stavem. Věřte mi, asi po 10ti minutách to už fakt nebyla sranda.

No tak v tomhle stavu jsme po dalších asi 20 minutách dorazili k akvárku a mě to víceméně přešlo. Po cestě jsme potkali žirafu z Lega a zjistili, že uvnitř obchoďáku vedle akvárka je Legoland. A nepustili nás tam protože s sebou nemáme dítě.


V samotném Osaka aquarium jsem se sice snažila fotit, ale většina fotek je prostě rozmázlá. S minifoťákem za pár korun hyperaktivní vydru, tuleně ani delfína prostě nevyfotíte. Takže mám jen ty zvířata co se nehýbali a vypadali strnule až mrtvě.

pondělí 9. května 2016

Den 10 - Kyoto

Ráno bylo krušné,ale vzhledem k tomu, že někdy v pět ráno jsem se vzbudila a vzala si brufen, nebyla to až taková trága. V posteli jsem se válela do 10ti protože venku pršelo a předpověď na celý den nenaznačovala možnost změny. Dnešek jsem tedy prohlásila za lazy day.

Jelikož courat venku fakt nemělo smysl, koupila jsem si deštník v nejbližším shopu a došla do Yodobashi Camery. Půlku dne jsem strávila ocháním nad barevnýma kabelama, příslušenstvím k mobilům, rýžovarama a tak podobně.

růžový stativ

růžoý objektiv

A jelikož jsem stále bez internetu a v yodobě je wifi zdarma, mohla jsem se dohodnout s klukama kam zajdem na oběd. Byli kousek ode mě a cpali se curry s řízkem a rýží. Taky jsem si v automatu jedno objednala a cpala se až se mi dělali boule za ušima. Japonské curry mi prostě chutná.

neděle 8. května 2016

Den 9 - Koyto

Ráno jsem byla líná vstávat a tak jsem se válela až do devíti. A co, však je neděle. Venku byl klid a vypadalo to, že i vedro. Časem jsme se s klukama i dokopali k vyražení ven a ukázalo se, že tam zas tak vedro neni. Na začátek dne byl plán jasnej. Pidi potřebuje nové boty. Ty co nosil celý rok na Novém Zélandu už měli díry v podrážce, která sama existovala spíš v teoretické rovině.


sobota 7. května 2016

Den 8 - Kyoto

Večer jsem se trochu v mrákotách pobalila a ráno byla domluvená na sraz s Melgarhem a Pidim, že pojedeme do Kyota. Teda domluvená...když vám někdo pošle selfie s nápisem Tokyo station a řekne, že sraz je tady, tak to moc domluva není. Zvlášť když víte, že těch vchodů je tam víc a Tokyo station má tak kilák čtvereční.

V noci jsem se nevyspala, protože foukal vítr. Jenže tak silnej, že to vypadalo jako kdyby nám měla odletět střecha. Okolo baráku byli hřbitovy a tak mě zajímalo, jestli náhodou nebudou ráno okolo nás všude rozlítaný ty lyže co tam jsou zapíchaný (já vim, jsou to náhrobky, ale vypadá to jako lyže). Nebyli. A vítr foukal i ráno. Naspala jsem tak 3 hodiny a pořád mi bylo blbě. Vykašlala jsem se ráno na malování. To se mi fakt stává málokdy abych šla mezi lidi nenamalovaná.

Na Tokyo station jsem byla asi o hodinu a půl dřív než kluci. Naštěstí vím, že je tam wifi, tak jsem jim mohla psát a pokoušet se hledat ten vchod co mysleli. Udali, že tam je i Starbucks. Skvělý, ty mi google vyhodil tři. Tak jsem nabrala nejpravděpodobnější směr a celou dobu kluky proklínala (doufám, že to nečtou). Stejný vchody s nápisem Tokyo station jsem našla další dva, ale nebyl tam Starbucks. Ale i ten jsem brzy našla, pravda, že spíš náhodou. Takže poslední připojení na wifi a psaní klukům, že jsem mrtvá a je mi jedno kdy přijedou, sedim v nějakym Starbucks a je mi blbě. Odpověděli obratem, že mou urnu rádi odvezou do čech a rozpráší mě na nějakém hezkém místě. Alespoň jsem si při tom hynutí dala Cantaloupe frappucino nebo co to bylo. Bylo to drahý, sladký jak cecek a zatraceně dobrý.

Stejně když dorazili, měla jsem radost a pocit, že se mi po nich stýskalo za tu chvíli co jsme se neviděli. S Melem jsem pak skočila do B1F mrknout do Ghibli obchodu zda tam nebude nějaký hezký drak. Nebyl. Jen jeden malinkej z Cesty do fantazie. Pak už jsme pádili na vlak do Kyota. V mém případě se vlekli. A jelikož díky nemoci nemám moc hlad, aspoň ušetřím za jídlo. Vypadalo dost uboze, viz fotka. Jo ta hromada ubrousků je nakradená ze Starbucks místo kapesníčků. Šťastně do nich smrkám ještě teď.


pátek 6. května 2016

Den 7 - Tokyo - nemoc vyhrála

Dneska to bude krátký a smutný článek. Nemoc nade mnou vyhrála a i když to včera večer vypadalo, že to nakonec nějak zvládnu, přes noc se ukázalo že ne. Potila jsem se stylem, že ze mě opravdu lilo. Takže ráno jsem se rozhodla, že nikam nejdu a zkusím se vyležet.

Přes den jsem se zvládla leda najíst a vypít nějaký zelený čaj. Je to divné, nikdy mi nechutnal, ale tady mi přijde fakt dobrej. Největší atrakcí za celý den byl muž, holící se v kleče před zrcadlem. Netuším koho napadlo umístit zrcadlo ve výšce 1,2m, ale gratuluju mu, protože mi zajistil zábavnou podívanou.

Upřímně jsem zvědavá jak se bude vyvíjet zbytek výletu, protože aktuálně to vypadá, že bronies grupa se nedokáže dohodnout kdo, kde a kdy bydlí a tak si rezervují bydlení pro lidi co s nima nebydlí a neshodnou se ani na městě. Né že by se hádali, ale prostě se špatně pochopili. Takže část je na nějakym ostrově, část v Hirošimě a část někde v Tokyu s tím, že zítra teoreticky by dva z nich a já měli bydlet v Kyotu. Jsem fakt zvědavá na tohle dobrodružství a doufám, že ho ve zdraví přežiju, protože ta bodavá bolest na plicích a u srdce fakt neznačí nic dobrého.

čtvrtek 5. května 2016

Den 6 - Tokyo - Nakano Broadway

Do Nakana jsem chtěla už dlouho. Podle popisů to měla být ulice plná krámků v kterých si každý otaku stříkne štěstím do textilu. Takže ráno jsme se s Werkem zbalili z našeho hostelu, já si hodila krosnu k Františkovi a zbytku lidí z Avastu a vyrazila s Werkem do Nakana.

Metrem jsme tam frčeli asi 20min a nebylo mi úplně dobře. V metru jsem dokonce i párkrát trochu usla. Nicméně Nakano je konečná, tak by se nic nestalo. Pak stačilo chytit správný směr a v podstatě hned po vylezení z metra člověk viděl něco co vypadalo jako Nakano Broadway z fotek. Až na to, že tam nebyl ten nápis a ani otaku krámky. Tak jsme šli dál a dočkali jsme se aspoň toho nápisu. A hromady obchodů s jídlem, hadrama a dalšíma zbytečnostma. Našli jsme i jednu hernu, ale krámy s figurkama pořád ne. Werk zaplul do herny a já šla dál rovně. Najednou jsem se vynořila venku na ulici. Cože?! Jako kde jsou ty mrtě figurek? Přece to nekončí? Hm hele tamhle je Daiso, tak jsem aspoň prolezla třípatrový obchod a zjistila, že tam nic moc neni.



středa 4. května 2016

Den 5 - Tokyo - Kappabashi a Asakusa

Večer (čti o půlnoci) jsem se šťastně shledala s Františkem a zbytkem Avast teamu. Byli unavení z letadla a tak jsem je dlouho nezdržela. Přece jen, letět z USA, hnít 3 hodinky v Koreji a pak se ještě táhnout s kuframa z letiště na Tawaramachi a dalších 20min chůze k bydlení....prostě byli utahaní a já se jim nedivím. Ale stejně se mi od Františka nechtělo.

Noc byla hrozná, bylo mi vedro a necítila jsem se ok. Ráno mě brutálně bolelo v krku. Vycucala jsem Strepsils a vyrazila za Františkem. Pořád jsem hrozně šťastná, že je tu a že ho můžu vidět a držet za ruku a být s ním. Navíc má u sebe tajemnou čínskou plíseň, která dokáže zničit bolení v krku úžasnou rychlostí.

Koupili jsme si snídani ve stánku "U báby" jak mu říkáme už od minulého společného výletu. Protože tenkrát to bylo první místo kde jsem mu koupila jídlo. Taky jsme se stavili mrknout jestli je Owl café pořád na svém místě a pak jsme se rozloučili.

Já se zanořila do Kappabashi a můžu s klidem říct, že dnešek byl zatím nejlepším dnem vůbec. Víc jak půl dne chození po obchodech s věcma na vaření! Většině z vás to asi přijde hloupé, ale já vařím ráda a většina z těhle věcí u nás není k sehnání. Dost jsem se bála, že to bude turistické místo, ale opak je pravdou. Lidí tam sice bylo hodně, jenže všechno japonci. Turistů jsem viděla za celý den asi osm.



úterý 3. května 2016

Den 4 - Tokyo - Shibuya

Ráno jsme se zbalili a v duchu politovali člověka co po nás bude vynášet smetí. V 7mi lidech se holt už za dva dny udělá slušná hromada. Zvlášť když tu je všechno balený aspoň ve dvou igelitech a ještě na to dostanete igelitku zdarma. Výsledek byl asi 6 plných tašek bordelu.

Venku jsme se rozloučili a rozdělili se na skupinku jedoucí na con a skupinku jdoucí pěšky k dalšímu bydlení (tu tvořím já a Werk). Bylo to asi 10min chůze, ale bylo fakt teplo, takže jsem došla dost propocená. Ještě, že jsem s tím počítala hodila si do batůžku šaty. Pak jsem jen na hostelu, kde jsme nechávali krosny (protože check in byl až později), ladně zaplula na záchod a vyplula mnohem šťastnější a méně zpocená.

Vydali jsme se oklikou na metro. Po cestě jsme našli McDonald a nic moc teda. Jo a to ani nezmiňuju, že mě pořád zlobí žaludek a je mi blbě. Jeden cheez to nezachránil. Takže zbytek dne jsem stejně jako včera, fungovala na jedné lahvi velmi slabého ledového kafe. Při myšlence na jakékoliv jídlo mě bolel žaludek.


Narazili jsme kousek od bydlení na Owl Cafe. Doufám, že tam stihnem zajít. Na metru jsme se s Werkem rozdělili. On jel na arkády, já do Shibuyi mrknout na přechod, Hachiko a obchoďák. Metro jelo dlouho a samozřejmě jsem na konci vylezla na blbou stranu. To mělo za následek motání se v nějakém podivném obchoďáku a když jsem nakonec našla cestu ven, tak to bylo na ještě debilnější stranu a vůbec jsem netušila kde jsem a kde je ten blbej přechod.

pondělí 2. května 2016

Den 3 - Tokyo a Sanrio Puroland

Ráno bylo krušné. Respektive už noc byla krušná. Opět jsem si slíbila, že nikdy nebudu pít. Brufen zabral rychle, ale snídat se mi stejně nechtělo. Takže jsem se namalovala a vyrazila na hodinovou cestu metrem někam do hajzlu, protože postavit Puroland někde blízko by asi bylo moc jednoduchý.

Když už jsem si myslela, že fakt musím jet blbě, protože vytoužená stanice pořád nepřicházela, konečně jí zahlásili. Pak jsem vystoupila a přede mnou byla drogérie.....ok, jsem blbá a vlezla jsem tam. První nákup dnešního dne byl na světě. Jo jsem strašně otrávená z tmavých pudrů, BB creamů a dalších patlání na obličej. Prostě jsem běloba a tohle mi fakt odstínově nesedí.

Do Sanrio Purolandu jsem došla pěšky, je to kousek. Zacálovala jsem vlezný 3300yen a zhrozila se kolik je uvnitř lidí. Shopy jsem si chtěla nechat na konec a jelikož byl čas na oběd, šla jsem do jedné z jídelen. Ehm no, natřete ikeu na růžovo a máte to samý. Je tam hluk, děti, neskutečně lidí a navíc drahý jídlo. 1600yen za jídlo, po kterém mi bylo zbytek dne blbě. Pokud víte jak chutná takový ten nejlevnější mražený Tesco Quality hamburger ze strojově odděleného kuřecího, tak přesně tak chutnal můj hamburger a nugety, hranolky nebyli lepší a dezert byl hnusně uměle s sladkej. Takže za ty prachy mám skvělý talíř na památku.

neděle 1. května 2016

Den 2 - Tokyo

Ráno jsme opustili naše punkové ubytování, které jsem bohužel zapomněla vyfotit. Spalo se špatně, protože časový posun a chrápání spolubydlících. Ale dalo se to. Po zabalení věcí jsem vypadli a šli tak půl kiláku do dalšího bydlení, kde byl check in až večer. Tak nic no.

Rozhodli jsme se projít s krosnama.....respektive jsme došli k sámošce, nakoupili nějaké jídlo a kempili chvíli u sámošky. Asi po půl hodince nás to už nebavilo, tak jsme šli dál. Jo a bylo fakt nechutný teplo.

Najednou jsme se ocitli v čtvrti, co na mě působila povědomě. Byli tam krámky s kuchyňskýma potřebama. Uvědomila jsem si, že se slizce a zpoceně plahočím po Kappabashi. Kappabashi! Taková ta čtvrť s věcma do kuchyně a food sample, kam jsem chtěla zajít. Bohužel kvůli vedru a obrovskou krosnou na zádech se fakt nedalo nikam jít.