neděle 10. června 2018

Nekosmetická recenze - náš malý dávkovač

Už pár dní mám hroznou chuť napsat recenzi na jednu věc, která se sem vůbec nehodí. Není roztomilá, není to ani kosmetika, ale baví mě a mám jí ráda, tak o ní chci dát vědět.

Jelikož jsme se přestěhovali a získali tím docela hezkou kuchyň, chtěla jsem jí docela hezkou udržet i nadále. Nikdy se mi moc nelíbilo, když v kuchyni stála flaška Jaru, zářivě barevná, neladící a časem i opatlaná. Vzhledově prostě nic moc. Jasně spoustě lidí je to jedno, je to prostě jen Jar a estetika nehraje roli. No tak mě to úplně jedno není.

Klasické dávkovače na mýdlo nebo nějaké specialní lahve mě nijak nezaujaly nebo mi připadalo, že se do té kuchyně prostě nehodí. Až jsem narazila na jednoduchý dávkovač od firmy Zone. Je celý z hladkého silikonu, který se snadno udržuje a je příjemný na dotek. Zároveň má dávkovač poměrně strohý tvar, ale právě to se mi na něm líbí. Do kuchyně krásně zapadne a neruší.

Spodek dávkovače je odšroubovatelný a právě tudy se do něj vlévá Jar. Vespod v té prdelce je malá dírka kudy ho pak vytlačujete na houbičku. No i když slovo vytlačovat není přesné. Zmáčknete tělo dávkovače (velmi slabě protože se bojíte) a nic. Pak trochu silněji a ono to udělá plop a na houbičce máte přesně nadávkované množství, které na těch pár talířů vždycky stačí.

Pokud se bojíte, zda to nebude dole téct, tak nebojte nebude. Taky jsem se bála, ale ona ta dírka v prdelce je docela pevná a nic nevytéká. Vlastě jsem zatím nezaznamenala nic co by mi na tomhle dávkovači vadilo.


neděle 3. června 2018

Japonsko - den 21 - Tokyo, Praha

Je to smutné, ale každý výlet jednou končí. I ten náš. Balení bylo velké, jak už jsem psala. Pak jsme ještě chvíli poseděli, popovídali a šli spát. Vstávali jsme v šest ráno. V mírné rozespalosti jsem ještě musela bodnout Michymu injekci do břicha. Zvrhle mě to baví.

Krosny a kufry nebyli zrovna nejlehčí a tak Michy pojal nápad zavolat Uber. To by bylo fakt super....kdyby přijel. Byl kousek od nás, ukazovalo to šest minut, a celých osm se nehnul z místa. Takže jsme ho stornovali a vyrazili na metro pěšky.

František se statečně ujal mé krosny a já jeho. Vydali jsme se na Asakusa Station na linku A, kterou se dalo dojet pohodlně až na letiště. Byli jsme opravdu rádi, když jsme všechny ty kufry a krosny složili ve vagónu a rozplácli se na sedačkách.


Za hodinku jsme dorazili na letiště a rozdělili se. Já zpět letěla s Františkem, kluci tak nějak společně. Melgarh se v Helsinkách odpojoval a mizel do Anglie.
Na letišti jsme v duty free zóně jsme se chtěli spíš jen pokoukat než prohýřit tu trochu peněz co nám zbývala. ALE byl tam Samantha Thavasa shop. A měli tam tu mojí vysněnou kabelku co jsem si zkoušela v Kyotu. A měli jí o dost levnější. Trochu jsem se cukala, že ne, že šetříme, ale František mě nakonec ukecal, že jí potřebuju a pořídil mi jí. Byla jsem v sedmém nebi.
František pak ode mě nafasoval velkého plyšáka na spaní do letadla (později mi říkal, že plyšáka chodili letušky drbat a líbil se jim).

Létat s Japan Airlines má nespornou výhodu nejen v krásných letuškách, ale hlavně v jídle. Bylo chutné, hezky upravené a vlastně i trochu zábavné. Člověk dostane kovový příbor a hůlky, u pití má na výběr nejen klasiku, ale i lahodný zelený čaj (a to mi fakt normálně moc nejede).

K obědu bylo menu, za které by se nemusela stydět ani restaurace. Taky jsme k němu nafasovali brožurku o kuchařích vyhrávajících mezinárodní soutěže, kteří se snaží pozvednout jídlo v letadlech. Rozhodně se jim to povedlo i když ne všechno mi chutnalo (to už je prostě otázka preferencí to žádný kuchař neovlivní).




K večeři jsme nafasovali burger. Byl zábavně připravený - bylo to hodně "udělej si sám". Suroviny byli oddělené aby člověk nenafasoval rozměklou nepoživatelnou hroudu.
Místo toho na tácu byl zadělaný papírový pytlík, po jehož roztržení se uvnitř nacházela houska a maso navzájem oddělené pěnovou výplní aby se nenacucly. Salát byl extra v mističce, vedle byli ještě pytlíček se sýrem a teriyaki omáčkou. Po namixování burgeru a zakousnutí se.....no páni, kam se serou nějaký fast foody, tohle chutná naprosto skvěle i když je to přihřívané jídlo v letadle.



Let do Helsinek utekl jako nic a následoval malý střet s opětovnou realitou. Záchody špinavé, všude úzké průchody a moc lidí. Pak kontrola kdy si člověk připadá jak v dobytčí ohradě, druhá kontrola kdyby náhodou stihl z něčeho během ujitých 100m na letišti sestrojit bombu. Jéj výtejte v Evropě.
Mimochodem víte kolik stojí lahev vody na letišti v Japonsku? Stejně jako kdekoliv jinde v Japonsku. Okolo 130 jenů. Víte kolik dáte za vodu v Helsinkách? 3 eura. Má cenu psát něco dalšího?

Když jsem viděla jak vypadá gate 27 odkud jsme měli odlet, šla jsem raději čekat do Burger Kingu. Nevím koho napadlo že postavit gate v úzké uličce mezi schody a zdí restaurace je dobrý nápad. Po dvou hodinách v Burger Kingu jsem se vydala boardit na letadlo do Prahy.

Letadlo se nedá popsat jinak než dobytčák. Lidi narvaní všude, zavazadla co se nevejdou do přihrádek. Svojí Samantha Thavasa kabelku jsem musela mít pod sedadlem, protože mi jí označili, že jí nemám dávat nahoru. Geniální když máte sedadla tak blízko u sebe, že se vám tam nevejdou nohy a máte pod nohama dvě kabelky. Lidi co se naloďovali poslední neměli kam dát kufry a batohy, tak to měli ještě veselejší.

Víte Finnair má jedinou výhodu. Povoluje mít dvě zavazadla o váze 23kg. Jakákoliv další výhoda mě fakt nenapadá. To co tam podávali k pití, by mělo být nazváno zločinem. Měla jsem chuť na čaj s mlékem. Dostala jsem papírový kelímek s tekutinou barvy čaje a tři mlíčka k tomu. Jako čaj to absolutně nevonělo a chuť bych přirovnala k chuti toho chemicky ošetřeného papírového kelímku. Ještě že tenhle let byl krátký.

V Praze jsme si vzali Uber, dojeli k autu zaparkovanému v garáži a jeli domu za Prahu. Ještě jsme se stavili v Lidlu pro něco k jídlu. Byli jsme tak unavení, že František začal sundavat zboží z pásu ještě než ho paní u kasy pípla. Ale byla uznalá a pobavila se naším zmatením.

Naivně jsem si myslela, že ještě večer vybalím. V podstatě jsem ale jen padla do postele a usla. Druhý den jsme začali vybalovat a nezapomněli zdokumentovat jakou haldu blbostí jsme zase dovezli.




čtvrtek 31. května 2018

Japonsko - den 20 - Tokyo

Dnes jsme se v klidu vyspali a jelikož byl poslední den pobytu, nemělo cenu rozjíždět nic velkýho. Já jsem od začátku výletu chtěla navštívit Sumida Hokusai museum. Pořád to nějak nevycházelo a nebyl čas. Potom jsem se podívala na mapu kde to vlastně je. "Ježišmarjá, vždyť my bydlíme 15min pěšky od toho muzea".

Tak jsme ráno vyrazili na příjemnou procházku, po cestě potkali leštírnu rýže, koupili si nanuky (Melgarh vyfasoval fazolový), obdivovali kytky na ulici a pak dorazili k muzeu. Je to krásný kousek architektury. Uvnitř se bohužel nesmí moc fotit, tak máte jen fotku z venku a foku ze záchodů.



Výstava samotná byla hodně poutavá, náčrty i obrazy stojí za to pokud jste fanda. Dokonce i popisky v angličtině byly. Jen jak tam bylo kvůli obrazům šero, tak na mě trochu padalo spaní.
U recepce byl pak i malý suvenýr shop a tak jsme si všichni něco malého na památku odnesli. Mám brož a malý obrázek. Zabalené a nevyfocené, pardon.

Dalším programem bylo jídlo. Chtěli jsme něco echt dobrého a tak jsme si trapácky zajeli do Yodobashi Camery na steak a hranolky se sýrem.


Pizza s 4 druhy sýrů a medem



Pak už jsme se jen vrátili na ubytování zuřivě balit. František balil už od rána a trvalo mu to celý den. Mě to trvalo tak pět hodin než jsem všechno přebalila tak, aby to bylo přijatelné. Většinou to znamená vyházet obaly, u figurek vybalit z krabic a zabalit do bublinek. Pak to "jen" naskládat do krosny.

Zítra čau v Praze.


Leštírna rýže





Dali jsme to


středa 30. května 2018

Japonsko - den 19 - Tokyo

Dnes jsme vstávali v sedm, protože na programu bylo Ghibli museum. Vouchery na lístky jsme měli koupené už pár měsíců dopředu. Michy kvůli nim vstával ve tři ráno. V osm už byli vyprodané. Takže jsme prostě nechtěli přijít pozdě a nechat si časově omezené vouchery propadnout.

Michymu bylo blbě z únavy, tak jsme se snažili mu to ulehčit. Nešlo to. Chtěla jsem mu aspoň koupit ve Family Martu banánové frapé pro radost a povedlo se mi zaseknout celý krám. Za mnou fronta deseti japonců, prodavač co je ucho v zácviku a neumí anglicky. Což by teda nevadilo, já pochopila, že to frapé není. Ale ostatní prodavači mu začali radit ať jde hledat dozadu. On nevěděl kam, hledal na blbém místě, posílali ho ještě víc dozadu, pak tam šla další pani. Za mnou furt ta fronta, všichni už nervózní včetně mě. K muzeu to byl ještě kilák pěšky. Když zmizel třetí prodavač už to bylo fakt blbý. Japonci se prostě snaží člověku vyhovět za každou cenu. Naštěstí pak přiběhla druhá paní a začala se omlouvat že frapé není. Konečně, po těch pěti minutách mě chtěla fronta zabít. Vzala jsem si svojí vodu, pizzu a raději rychle vypadla.

Krásným parkem jsme došli až k muzeu a užili si první z mnoha dnešních front. Nálada byla skvělá, těšili jsme se a i Michymu bylo najednou lépe.
Uvnitř jsme nafasovali lístek do kina a letáček s mapou muzea.

No a teď ta špatná zpráva. Tohle byl asi nejhorší zážitek z celého Japonska. Všude halda uřvaných číňanů a nevychovaných dětí. To bych snad i ještě přežila. Jenže ten zbytek....V kině nám uvaděčka něco vyprávěla japonsky. Hm dík když 90% sálu jsou cizinci. Film byl dost divný. O broučkovi co se vylíhl, žral, kadil a pak našel kytku. Zvuky ve filmu byly dělané pusou - jako mlaskání, dělání brm brm, vhůš, bžžž. Kdybych byla na drogách, možná se mi to líbí. Takhle ten bizár trval dlouhých 20min.

V muzeu se nesmí fotit. Což nevadí, protože vlastně není moc co k vidění. V prvním patře je převážně expozice jak to vypadá v kreslířské dílně (za předpokladu že věříte tomu, že je to v podstatě pokoj vaší babičky s těžkým nábytkem, perským kobercem, hromadou knih všude po pokoji a háčkovanými dečkami).
Abych úplně nekřivdila, tak ty jednotlivé způsoby kreseb a jak to od prvotního návrhu vzniká, jsou docela zajímavé. Byly by ještě o hodně zajímavější, kdyby měli popisky v angličtině a ne jen japonštině. Ale Melgarh prý zahlédl knihu za pouhých 3000¥ kde to v té angličtině je. Super.

Vlastně asi nejhezčí byli dvě minimísta napodobující kuchyni v domečku z Můj soused Totoro a část kuchyně z pirátské lodi v Laputě.

Pořád jsem se těšila na obchod a utěšovala se že si udělám něčím radost. Tři týdny tu v Ghibli shopech nic nekupuju.
Ještě jsem vylezla na střechu muzea kde stojí válečník z Laputy. A 5m fronta na fotku s ním. Tak jsme se odfotili a šli na ten shop.

Ehm no jak to říct. Michy by řekl že to stojí za vyližprdel. A to fakt nemluvím o davu lidí narvaném v malém obchodě. Oni tam nic neměli. Jakože fakt NIC. Evidentně je rozdíl mezi Ghibli shopem a Museum Ghibli shopem. Koupili jsme pohledy, dvě větší sošky, nějaké drobnosti, ale tuna dřevěných přívěšků, puzzlí a soch za 800k ¥ nás nechávala chladnými.

Dole vedle muzea byla ještě kavárna a párky v rohlíku. Na oboje separé fronty. Raději jsme vyrazili na vlak.

Po cestě jsme našli zapadlý krámek se starou babičkou, která měla asi milionkrát větší výběr než celé Ghibli museum.

Pro napravení nálady jsme jeli na Tokyo station do skutečného Ghibli shopu. Tam jsme konečně nechali pořádný prachy za suvenýry.

Následoval rozpad skupiny na část co jela na byt, část jela kupovat kufry a já šla do Tokyu Hands kupovat další Fridgeezoo a ice shaver.
Ještě než jsem jela domů, zašla jsem pro slunečník na který už několik dní myslím. Je černý s černýma kytkama a trochu mění barvy a hází odlesky na světle. Jo a je z hedvábí. Prodávala ho taková stará babička, která má krám v přední části bytu a vy normálně vidíte dozadu na její rýžovar, gauč tak. Trochu škoda že u nás nejsou takové kouzelné osobní krámky s prastarými babičkami.

Tady jsme se ještě těšili

Za námi byla fronta delší

Muzeum

Wc v muzeuu

Fotka co mají všichni

Fronta na fotku co mají všichni

Fronta na párky

Obchod s babičkou co měla víc věcí než muzeum

Tohle všechno musíme zítra zabalit

Druhá půlka věcí k zabalení

úterý 29. května 2018

Japonsko - den 18 - Tokyo

Dnes jsem se pro změnu vzbudila s opuchlým jazykem. Nejsem na nic alergická nebo tak, ale prostě opuchl a nechtělo se mu splasknout. Jeeej tělo to nezvládá a já chci stále frčet dál na vlně Japonska!

Vyrazili jsme s Františkem na Tokyo station, protože ve spodním patře jsou drobné obchůdky s Rilakkumou, Mumínky, Kapibarasanem a dalšími.
Dorazili jsme kolem poledne, takže jsme rovnou něco pojedli. Je to trapný tvrdit, ale i to jídlo mají v Japonsku lepší než u nás. Má to tu jaksi lepší chuť. U nás téměř nejím kuřecí, protože chutná jak polystyren, ale tady se to dá. Okurky tu jsou extra křupavé a ne tak trapně vodnaté a napůl bez chuti jako ty hydroponické ze španělska co prodávají v Bille za 10 Kč.

Proběhli jsme obchody, nejvíc u nás bodoval samozřejmě Rilakkuma. Zkusila jsem u kasy zahrát i loterii a říkala si, že buď nevyhraju nic nebo jen něco trapného malého. Hmm tak první cena. Obří plyšák. OK jak to sakra odvezu?

Po dvou hodinách řádění na Tokyo station jsme se přesunuli do Akihabary. Igelitky s nákupem jsme hodili do skříněk a šli nakupovat dál (zaplať pánbůh za ně).

Ehm asi po dalších třech hodinách strávených v Akihabaře v jednom konkrétním bazaru s figurkami, jsme tahli dalších pět tašek. Ale řekněte ne své oblíbené postavičce za 300 yen.  Ty větší pak třeba za 800 nebo 1500 yen. Je mi jedno že mají poničenou krabici nebo byli někdy rozdělaný. Za ty prachy to sem hrňte lopatama.

Když jsme konečně ukončili naše řádění, vyzvedli zbytek tašek ze skříněk a dotahli se domů, čekal mě ještě další program. Původně jsme chtěli zajít na karaoke, ale Mel i Michy byli nesví z toho, že zítra jdem do Ghibli musea a musíme vstávat, tak jsme si šli jen sednout k Sumida river.

Mel a Michy vzali nějaké zbytky alkoholu. Já si v obchodě koupila kukuřičnou polévku a párty na břehu řeky mohla započít. Okolo běhali japonci co se chtěj udržet v kondici, sem tam prošel nějaký cizinec a do toho tam my měli svou malou party u řeky s výhledem na Tokyo SkyTree. Romantika. A já jdu spát, protože za šest hodin vstávám.
















pondělí 28. května 2018

Japonsko - den 17 - Tokyo

Mám trochu pocit, že už neni o čem moc psát. Většinou to začíná vypadat: "vstali jsme, šli nakupovat, popíjeli, šli spát"......a ono vlastně jo.

Dnes ráno jsme vstali a vyrazili do Nakano Broadway nakupovat bazarové figurky. Co si budem povídat, je to mazec. Člověk tedy musí trochu hledat aby našel zajímavější ceny, ale nijak zásadně moc. Stačí projít pár obchodů a nebrat to hned v prvním. Na krabicích je obvykle napsáno jestli je nová neotevřená či zda byla někdy otevřená nebo zda je to levný kvůli poškozené krabici. Některé figurky jsou úplně bez krabic a často o to levnější. Jako nám je fakt jedno, že to někomu stálo měsíc na poličce.
Františkovi se dokonce podařilo dostat na jednu figurku i slevu. Asi se mu ta japonština fakt vyplácí.

Střídavě jsme se s celým zbytkem výpravy potkávali a míjeli, ale většinu dne jsem se držela s Františkem. Dokonce jsme neodolali a koupili i jednu knihu o kreslení. Tak snad se muž zase dokope ke kreslení.

Když už jsme ty tašky nemohli utahnout, vydali jsme se domů. Respektive František ano. Já, po předchozí dohodě, jsem vyrazila dokoupit další kufr (jsme paka a máme toho moc).

Bolely mě nohy, užila jsem si brutálně narvané metro, ale ten pitomej kufr mám. S vypětím sil jsem ho dotahla na ubytování, osprchovala se a pak už jsme vyráželi s Melgarhem, Františkem a Michalem na večeři. Korean barbecue čekalo.

A věřte, že bylo opulentní. Nejjemnější mramorované maso, křehké a šťavnaté. K tomu mlsání křupavé okurky, salát a rýži....a pivo. Strávili jsme příjemnou hodinku a půl povídáním, popíjením a jezením. Pak už jen dojít na pokoj, pokusit se trochu zlikvidovat zásobu alkoholu co tu leží a spát.

Panenka

Placky


Polštářek s takticky umístěnou dírou