neděle 10. června 2018

Nekosmetická recenze - náš malý dávkovač

Už pár dní mám hroznou chuť napsat recenzi na jednu věc, která se sem vůbec nehodí. Není roztomilá, není to ani kosmetika, ale baví mě a mám jí ráda, tak o ní chci dát vědět.

Jelikož jsme se přestěhovali a získali tím docela hezkou kuchyň, chtěla jsem jí docela hezkou udržet i nadále. Nikdy se mi moc nelíbilo, když v kuchyni stála flaška Jaru, zářivě barevná, neladící a časem i opatlaná. Vzhledově prostě nic moc. Jasně spoustě lidí je to jedno, je to prostě jen Jar a estetika nehraje roli. No tak mě to úplně jedno není.

Klasické dávkovače na mýdlo nebo nějaké specialní lahve mě nijak nezaujaly nebo mi připadalo, že se do té kuchyně prostě nehodí. Až jsem narazila na jednoduchý dávkovač od firmy Zone. Je celý z hladkého silikonu, který se snadno udržuje a je příjemný na dotek. Zároveň má dávkovač poměrně strohý tvar, ale právě to se mi na něm líbí. Do kuchyně krásně zapadne a neruší.

Spodek dávkovače je odšroubovatelný a právě tudy se do něj vlévá Jar. Vespod v té prdelce je malá dírka kudy ho pak vytlačujete na houbičku. No i když slovo vytlačovat není přesné. Zmáčknete tělo dávkovače (velmi slabě protože se bojíte) a nic. Pak trochu silněji a ono to udělá plop a na houbičce máte přesně nadávkované množství, které na těch pár talířů vždycky stačí.

Pokud se bojíte, zda to nebude dole téct, tak nebojte nebude. Taky jsem se bála, ale ona ta dírka v prdelce je docela pevná a nic nevytéká. Vlastě jsem zatím nezaznamenala nic co by mi na tomhle dávkovači vadilo.


neděle 3. června 2018

Japonsko - den 21 - Tokyo, Praha

Je to smutné, ale každý výlet jednou končí. I ten náš. Balení bylo velké, jak už jsem psala. Pak jsme ještě chvíli poseděli, popovídali a šli spát. Vstávali jsme v šest ráno. V mírné rozespalosti jsem ještě musela bodnout Michymu injekci do břicha. Zvrhle mě to baví.

Krosny a kufry nebyli zrovna nejlehčí a tak Michy pojal nápad zavolat Uber. To by bylo fakt super....kdyby přijel. Byl kousek od nás, ukazovalo to šest minut, a celých osm se nehnul z místa. Takže jsme ho stornovali a vyrazili na metro pěšky.

František se statečně ujal mé krosny a já jeho. Vydali jsme se na Asakusa Station na linku A, kterou se dalo dojet pohodlně až na letiště. Byli jsme opravdu rádi, když jsme všechny ty kufry a krosny složili ve vagónu a rozplácli se na sedačkách.


Za hodinku jsme dorazili na letiště a rozdělili se. Já zpět letěla s Františkem, kluci tak nějak společně. Melgarh se v Helsinkách odpojoval a mizel do Anglie.
Na letišti jsme v duty free zóně jsme se chtěli spíš jen pokoukat než prohýřit tu trochu peněz co nám zbývala. ALE byl tam Samantha Thavasa shop. A měli tam tu mojí vysněnou kabelku co jsem si zkoušela v Kyotu. A měli jí o dost levnější. Trochu jsem se cukala, že ne, že šetříme, ale František mě nakonec ukecal, že jí potřebuju a pořídil mi jí. Byla jsem v sedmém nebi.
František pak ode mě nafasoval velkého plyšáka na spaní do letadla (později mi říkal, že plyšáka chodili letušky drbat a líbil se jim).

Létat s Japan Airlines má nespornou výhodu nejen v krásných letuškách, ale hlavně v jídle. Bylo chutné, hezky upravené a vlastně i trochu zábavné. Člověk dostane kovový příbor a hůlky, u pití má na výběr nejen klasiku, ale i lahodný zelený čaj (a to mi fakt normálně moc nejede).

K obědu bylo menu, za které by se nemusela stydět ani restaurace. Taky jsme k němu nafasovali brožurku o kuchařích vyhrávajících mezinárodní soutěže, kteří se snaží pozvednout jídlo v letadlech. Rozhodně se jim to povedlo i když ne všechno mi chutnalo (to už je prostě otázka preferencí to žádný kuchař neovlivní).




K večeři jsme nafasovali burger. Byl zábavně připravený - bylo to hodně "udělej si sám". Suroviny byli oddělené aby člověk nenafasoval rozměklou nepoživatelnou hroudu.
Místo toho na tácu byl zadělaný papírový pytlík, po jehož roztržení se uvnitř nacházela houska a maso navzájem oddělené pěnovou výplní aby se nenacucly. Salát byl extra v mističce, vedle byli ještě pytlíček se sýrem a teriyaki omáčkou. Po namixování burgeru a zakousnutí se.....no páni, kam se serou nějaký fast foody, tohle chutná naprosto skvěle i když je to přihřívané jídlo v letadle.



Let do Helsinek utekl jako nic a následoval malý střet s opětovnou realitou. Záchody špinavé, všude úzké průchody a moc lidí. Pak kontrola kdy si člověk připadá jak v dobytčí ohradě, druhá kontrola kdyby náhodou stihl z něčeho během ujitých 100m na letišti sestrojit bombu. Jéj výtejte v Evropě.
Mimochodem víte kolik stojí lahev vody na letišti v Japonsku? Stejně jako kdekoliv jinde v Japonsku. Okolo 130 jenů. Víte kolik dáte za vodu v Helsinkách? 3 eura. Má cenu psát něco dalšího?

Když jsem viděla jak vypadá gate 27 odkud jsme měli odlet, šla jsem raději čekat do Burger Kingu. Nevím koho napadlo že postavit gate v úzké uličce mezi schody a zdí restaurace je dobrý nápad. Po dvou hodinách v Burger Kingu jsem se vydala boardit na letadlo do Prahy.

Letadlo se nedá popsat jinak než dobytčák. Lidi narvaní všude, zavazadla co se nevejdou do přihrádek. Svojí Samantha Thavasa kabelku jsem musela mít pod sedadlem, protože mi jí označili, že jí nemám dávat nahoru. Geniální když máte sedadla tak blízko u sebe, že se vám tam nevejdou nohy a máte pod nohama dvě kabelky. Lidi co se naloďovali poslední neměli kam dát kufry a batohy, tak to měli ještě veselejší.

Víte Finnair má jedinou výhodu. Povoluje mít dvě zavazadla o váze 23kg. Jakákoliv další výhoda mě fakt nenapadá. To co tam podávali k pití, by mělo být nazváno zločinem. Měla jsem chuť na čaj s mlékem. Dostala jsem papírový kelímek s tekutinou barvy čaje a tři mlíčka k tomu. Jako čaj to absolutně nevonělo a chuť bych přirovnala k chuti toho chemicky ošetřeného papírového kelímku. Ještě že tenhle let byl krátký.

V Praze jsme si vzali Uber, dojeli k autu zaparkovanému v garáži a jeli domu za Prahu. Ještě jsme se stavili v Lidlu pro něco k jídlu. Byli jsme tak unavení, že František začal sundavat zboží z pásu ještě než ho paní u kasy pípla. Ale byla uznalá a pobavila se naším zmatením.

Naivně jsem si myslela, že ještě večer vybalím. V podstatě jsem ale jen padla do postele a usla. Druhý den jsme začali vybalovat a nezapomněli zdokumentovat jakou haldu blbostí jsme zase dovezli.