úterý 17. května 2016

Den 18 - letíme z Tokya do Seoulu

V 7 ráno prý bylo zase zemětřesení, ale prospala jsem ho. Budilo mě spíš zuřivé pršení, které nepřestalo ani když jsem se rychle zabalila a vypravila na letiště. No co trocha vody nikoho ještě nezabila.

Na letišti jsme byli o dost dřív, což vzhledem k mým obavám z nalepených účtenek v pase byla výhra. Naštěstí to bylo fakt easy. Krosnu mi odbavili velmi rychle a už jen s příručním zavazadlem jsem proběhla ostatní kontroly. Pak teda u jedné mě chtěli poslat dál a já jim ukázala na ten půlmetrovej toaleťák, že to fakt v pase nechci a tak to vytrhali. Divný že jen tak, bez jakýchkoliv otázek nebo kontroly. Nu co, mě to je jedno. Pak jsme dali snídani či spíš oběd v McDonaldu, protože Xsoft to prostě má rád. A pak jsem našla masážní křeslo při čekání na náš let. Bylo to nejlíp utracených 200yen za poslední dobu.


V letadle to byla klasika, usla jsem na začátku a pak mě vzbudili kvůli jídlu a pak už jsem neusla. Výhledy byly poutavé, přes moře jsme neletěli dlouho a velkou část cesty byla vidět nějaká pevnina. Škoda, že můj foťák moc nezvládá tyhle fotky výhledů. Ještě vyplnit nějaký ten papír a za chvíli jsme vystupovali.



Na letišti jsem byla plná euforie, v metru to trochu opadlo i když i z metra byli hodně pozoruhodné výhledy. Akorát jsme teda nejeli expresem do města (protože byl drahý a nehodil se nám), ale mírným courákem na Hongik University. Bydlíme kousek od zastávky a na první pohled je to tu totálně odlišné od Japonska. Možná je to jen lokací, ale posedávají a postávají tu lidi co dost chlastaj, válí se tu hromady odpadků a zahlédla jsem i solidního švába. Ještě že hostel je čistý a v pohodě.

výhled z vlaku z letiště


kolikrát se člověku stane, že jde na záchod a rovnou se u toho vysprchuje

Na hostelu jsme popřemýšleli co dál a vyrazili do místní herny zkusit hudební hry. Ale co čert nechtěl, kus od hostelu nás oslovili dvě milé korejské slečny a začali si s náma hezky povídat. Pak rozvíjeli diskuzi o udržování tradic, obřadech a nakonec nás pozvali k sobě domu, že bude nějakej obřad. Oukeeeeej, bude dobrodružsví tak jdem. No a po cestě se trochu vyptávali jestli s sebou máme pas a jestli máme peníze.....oukeeej to už bylo trochu divný a člověk čekal kdy ho okradou, ale nejsme másla. A tak jsme s nima odjeli někam hrozně do hajzlu a konverzovali. Xsoft slušnou angličtinou se slečnou co uměla líp, já špatnou angličtinou se slečnou co uměla hůř anglicky.

Pak jsme vlezli do nějakýho baráku, kde bylo tak dalších 15 lidí, všechno korejci. Pořád jsem čekala kdy nás znásilněj a okradou. Moc se mi nechtělo odkládat batoh, ale všichni tak nějak měli poházený batohy po místnosti, tak co se dalo dělat. Pak mě odvedla jedna slečna do patra kde mě převlékla do Hanboku (či jak se to jmenuje), přes Xsofta něco taky hodili. Pak jsme dostali megasložitý školení jak se klanět, jak držet ruce, jak s nima mávat, kam koukat, jak si sedat a vstávat....zapamatovala jsem si velký kulový.

Pak nás zatahli do minimístnosti s oltářem obloženým ovocem, někdo tam něco předzpívával a my začali dělat tělocvik typu sednout a vztyk v rychlosti, v který to fakt nešlo stíhat. Asi po pěti minutách byla spartakiáda u konce a dostali jsme do ruky papír, který jsme zapálili a nechali shořet. V místnosti o velikosti 2,5x2,5m s osmi lidma a oltářem fakt geniální nápad. Naštěstí tím víceméně tahle obřadní část končila a vypadli jsme do vedlejší místnosti.

Tam už z nás sundali obřadní hadry, přenesli jídlo co bylo původně na oltáři a šlo se jíst. Pořád jsem byla nervózní, že nám hoděj něco do pití nebo do jídla a pak nás znásilní a okradou. Naštěstí vodu nám dali v něčem velikosti náprstku a chutnalo to fakt jako voda. K jídlu byl krájenej banán, kiwi, meloun, jabko, nějaký místní sušený fíky a sušenky. Do ovoce nám koks snad nepropašujou, takže to jsem mlsala. A pak přišel na řadu pokec s vyplněním dotazníku typu kde bydlíš, kdy ses narodila, jaké je tvé zaměstnání....fajn no tak něco jsem jim tam udala i když trochu nepřesně. Už jsem si říkala, že snad to znásilnění a okradení ani nepřijde, když tu náhle....

Holky to vybalili ve stylu, my se za vaše přání budem sto dní modlit. Nic nechcem, ale děláme dobré skutky a můžete přispět.....tak jsme jim tam teda něco nechali a ještě nějakou chvíli kecali o víře a dobrých skutcích a pak jsme konečně (protože už bylo skoro 11 večer) vyrazili domu. Holky nám i nakreslili plánek a doprovodili nás na metro.

Takže tak jsme potkali korejský jehovisky či jiné sekto pseudo náboženství. Byl to zvláštní zážitek a asi málokomu se stane aby byl v cizí zemi ani ne 4 hodiny a už absolvoval odlov dětskou sektou (fakt nikdo tam nevypadal na víc než 20 i když u asiatů se to blbě poznává a holky tvrdili, že jim je 21).

na tuhle station nás zatahli

až bude někdo tvrdit, že tokijský metro je složitý, ukažte mu Seoul

naše půlnoční sváča

10 komentářů:

  1. Wow, no jsem zvedavej, co bude dal, tohle je na 1. den hodne pekny :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jste maniaci! takhle...riskovat ...taky jsem jednou (ale v Evropě) měla myšlenku, že mě chce někdo rozřezat a prodat na orgány a ačkoli to taky skončilo šťastně, tak bych to už nikdy nepokoušela :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky zpětně nechápu jak jsme mohli kývnout, ale asi to je tím, že se nám nikdy nic nestalo. Příště už bych se na to asi vykašlala. Proč pokoušet štěstí.

      Vymazat
  3. Wow, tak do toho bych nešla, vy musíte mít nervy ze železa :D Ale skvěle se to čte, takže jen tak dál! Hlavně ale, ať se vám nic nestane :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nevim jak to děláme. Někdy mám pocit, že takový věci prostě přitahujem. Jako fakt mám dobrou historku, ale taky si teď říkám, jak jsem to mohla udělat.

      Vymazat
  4. Já bych do toho teda asi taky nešla, i když jsem na podobných místech už skončila hodněkrát, ale v cizí zemi je to ještě o něco děsivější :D

    OdpovědětVymazat
  5. OMG ty jsi teda šílená! Ale jinak poklona, já tam bydlela dýl než půl roku, ale něco takovýho jsem teda nezažila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme se jich pak ptali jak často to dělaj, že tam takhle dotahnou nějaký cizince a oni říkali, že prý skoro každý den tam někoho maj a ukazovali nám i fotky ostatních turistů co tam byli.

      Vymazat
  6. Dobra story! :)) Nas takhle jenom v Indii odvedli na rodinnou oslavu a nakonec jsme druhy vecer skoncili v salonku clena kralovske rodiny! Ale pamatuji si, jak jsme z toho byli zpocatku nesvi :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tohle mojí historku strčí do kapsy. Do Indie bych nejela, ale být v salonku člena královské rodiny zní fakt luxusně. Bohužel jediná věc na kterou bych v tu chvíli asi myslela, by bylo, že nemám dostatečně důstojné oblečení, jsem zmuchlaná a rozcuchaná a vůbec nereprezentativní.

      Vymazat