Japonsko den 12 - Tokyo

Dnešek byl fakticky plný zážitků, takže vás čeká výživný článek. V plánu byl Sanrio World v Ginze, proběhnutí Akihabary a nahlédnutí do Don Kichote (teď si nejsem jistá jak se přesně píše) a Matsumoto KiYoshi. Zaběhnutí na hlavní Tokyo Station do krámků s Rilakkumou a Kapibarasanem. Ideálně s obědem v Yodobashi Akiba na sushi.

Ráno jsme se museli přemístit na jiný pokoj, takže zuřivé balení a přenášení krosen. Ta moje už je plná a skoro jí nezvednu. Docela problém když mám v plánu ještě nakupovat, no co večer udělám kompresi, v tom jsem mistr.

Takže jsme vyrazili s Werkem z hostelu do Ginzy. Zatím nejzazobanější čtvrť jakou jsem navštívila. Všude vysoké budovy, úředně vypadající lidi v oblecích a všeobecný pocit luxusu. Luxusně vypadali krámy i restaurace. Bohužel obchoďák v kterém je Sanrio měl až od jedenácti a tak jsme museli čtvrt hodinky počkat. Aspoň jsme si užili pozorování fronty na něco co bylo zřejmě v akci.

Kdybych měla dávat všechny fotky co jsem v Sanriu udělala, tak si zavaříte kolečko na myši. Slovní popis zní: je to bomba! Všechno co jste si přáli mít na jednom místě. Ale máte jen jednu malou krosnu, do které se vám to nevejde. Opět se ukázalo, že jediný důvod proč si pořídit iPhone jsou ty obaly na něj. Taky je neuvěřitelné kolik člověk dostává bonusů tady v Japonsku. U nás k nákupu nedostanete nic nebo nějakou trapárnu typu sleva 5% na příští nákup. Už v Etude House jsem nafasovala asi 8 věcí a v Sanriu jsem nafásla další dvě pouzdra navíc. Jen komunikace v japonsko-anglickém jazyce byla zábavná na pochopení co mi slečna sděluje. Nakonec mi prostě ukázala obrázek a řekla něco jako "čůůs".

obrazy Hello Kitty

sedací bobíky

vybavení do auta

ano jsou to hasicí přístroje

štafličky

Tak co už trpíte se mnou že mám tak malou krosnu? Strávila jsem tam asi hodinu a nad spoustou věcí hodně přemýšlela. Ale byl čas se vydat dál. V Ginze jsem zahlédla další pobočku Matsumoto KiYoshi a tak jsem tam zašla. Evidentně to byl blbej nápad protože jsem pak musela tahat druhou narvanou igelitku plnou drogérie. Fotit se tam nesmělo, takže hodně zběžně.

Dost mě štve, že japonky si asi potrpí na třpytivé stíny. Přesně to mi nesluší protože můj obličej když se zamastí a ještě se třpytí, tak vypadá dvojitě blbě. Matný se fakt najít nedaj. Možná nějaký Maybelline, ale ty si můžu koupit i u nás. Další neduh je absence jakéhokoliv jiného textu než japonštiny na všech výrobcích. Takže u něčeho jako jsou pleťová mléka, emulze a tak, fakt nevíte co kupujete protože to vypadá stejně.

Hlad mě popoháněl tak jsem vyrazila na Tokyo Station do podzemního podlaží. Mrtě a mrtě super krámků s plyšákama a nějaký s jídlem. Ochutnala jsem svou první makronku. Byla citronová. Byla skvělá, ale nevím proč za to lidi utrácej takový prachy. V Paulovi u nás jsem viděla kousek tuším za 30kč a to je docela ujetý na to že člověk dvakrát kousne.

fakt Víla Amálka a běžela tam v japonštině. A paní znala i Krtečka

Pak už jsem jela na ten sushi oběd. Running sushi, někdy taky kaiten zushi je super věc. I když tady funguje jinak než u nás. Kuchař je uprostřed a okolo něj je ten běhací pás. Když dlouho nejede něco co chcete, tak prostě řeknete "sumimasen" a danou věc - v mém případě salmon. Zkusila jsem i jednoho ogrilovanýho - tedy opálenýho pistolí. Byl docela dobrej. A máslová ryba mi taky chutnala, u nás doma ne, ale tady prostě jo protože to holt je čerstvý a chutná to totálně jinak i kdyby jste šli do toho nejlevnějšího bufáče.

Blbý bylo když jsem se trochu přidusila zeleným práškový čajem - asi mača (promiň za prznění slova Ely), který se tu fasuje k sushi v neomezeném množství. Se mi začlo chtít smrkat a to se prostě na veřejnosti nedělá a u jídla teprv ne. Ale natahovat prostě nešlo, takže jsem se tak nenápadně jak to jen šlo u plného sushi pásu, decentně vysmrkala. Na svou obranu mohu říct, že jsem se fakt styděla.

Nebavilo mě tahat ty velký tašky i když už vlastně byla jen jedna, zato těžká jak sviň. Všude v Japonsku když si něco koupíte, nafásnete igelitku. A když vidí že jich máte víc, klidně vám dají i nějakou velkou ať si to můžete seskupit. A zadarmo. Né jako u nás za korunu nebo že by jste si jí extra kupovaly. Takže mám obří igelitku s Kapibarasanem jeeeej! Takže nejrychlejší cestou na hotel a pak zpátky do víru velkoměsta.

Pro jistotu jsem se stavila po cestě do města ještě v sámošce pro pití. Co čert nechtěl, postávala jsem kousek od porno/hentai časopisů a asi vypadala s nákupním košíkem víc sexi než obvykle protože mě oslovil jakýsi japonec. Jestli umím japonsky (já že málo), on neuměl moc, anglicky ale snažil se. Že prej má modelingovou agenturu a jestli nechci modelínovat. Než jsem stačila cokoliv říct, tak jsem asi nějak blbě vydechla a on si to vyložil blbě, omluvil se a utek.

Asi po sto metrech na ulici jsme se potkali znovu. Tak jsme se zas dali do řeči plné japonských slovíček kterým jsem nerozuměla a spousty špatné angličtiny. Ve zkratce to probíhalo tak že jsme se na sebe usmívali, on se mě ptal co dělám, já že jsem v domácnosti. Kolik mi je? Bylo mi už 18? Já že mi je 28. Hm tak udělal wow, trochu se mu podlomila kolena, řek že jsem krásná, zas omluvil a utek. Takhle si práci v japonsku fakt nenajdu.

V průběhu dne se mi povedlo ještě párkrát narazit na někoho kdo mi řek, že jsem hezká a jeden chlápek mi tleska. Je to strašně divný pocit a po cestě domů jsem si přála aby byl vlak s odděleným ženským vagónem. Nebyl. Ale to předbíhám.

Když jsem dojela do Akihabary, odchytl mě, jaká náhoda, japonec s foťákem. Asi to začíná znít, trochu neuvěřitelně, ale fakt. Mě, rozcuchanou, ve zmuchlaných hadrech, sešlapaných keckách. Hned že jsem hezká a jestli může foto. Vlastně ne hned. Jeho angličtina byla fakticky špatná a spíš nijaká. Takže musel vždycky opakovat větu tak třikrát a dvakrát měnit slova než jsem ho pochopila. Znovu jsem si prošla kolečko otázek co dělám, odkud jsem, kolik mi je, kde bydlím, jak dlouho jsem v Japonsku, jestli se mi tu líbí....Nakonec jsme chodili po Akihabaře asi půl hodinky a to už mě trochu štvalo, že se ho nemůžu zbavit. V jednu chvíli mi sáhnul na ruku a následovalo omlouvací kolečko, že nechtěl. Jsem řekla, že ok. A asi to pochopil jinak a bude mít patrně krušnou noc protože mi na tu ruku pak sáhnul ještě dvakrát než jsem ho definitivně odpálkovala.

Skvělý, takže jsem zaběhla do pár heren, vyhrála si pár hloupostí typu squishi donut a konečně se dostala k tomu jít do Don Kichota. Popravdě jsem čekala něco víc. Levný to zrovna nebylo, ale zas byl výběr. Kigurumi, cosplaye, paruky, boty, kosmetika, čočky, jídlo....Hodně věcí bylo zajímavých, hodně bylo obyčejných. Obaly na iPhony už snad nemá ani cenu fotit.

prodlužka

obaly na sluchátka

ulička s čočkama - dioptrické i nedioptrické

Sanrio čočky jsou ujetý i na mě

Hello Kitty-Evangelion toustovač

fakt nevím ale bylo to mezi sportovníma potřebama

to bylo mezi kosmetikou

deštníky

Nikdy si v Japonsku nekupujte čočky, je to na dlouho. Raděj si je objednejte z netu. Musela jsem vystát jednu frontu aby mě poslali jinam. Tam mi vzali z košíku mnou vybrané prázdné krabičky aby je vyměnili za plné (asi je nemůžou mít plné rovnou). Pak mi pani špatnou angličtinou vysvětlovala, jestli chci dioptrické a že některé nemají nedioptrické. Ok tak že čtyř mám dvoje. Pak jsem musela vyplnit jakýsi papír o tom, že si kupuju čočky a že mi nic není a jsem zdravá a na vlastní riziko a kde bydlim a jak se jmenuju (asi zákon nebo co). Hodně štěstí s luštěním škrabopisu milá slečno. Pak ještě chvilka čekání protože zrovna odbavovali dva indy s kuframa jak hrom. A konečně placení a čočky byli mé.

Říkala jsem si, že fakt nevím jak to narvu do krosny. Ale co, o to se budu starat později. Takže jsem šťastně běhala po Akihabaře a zaplouvala do krámků. Narazila jsem na nějaký se čtivem. Tolik mangy pohromadě by klidně naplnilo školní tělocvičnu. Nejlepší část byla samozřejmě ta prasácká kde bylo použito tolik růžové barvy, že by na to musela padnout celoroční spotřeba ČR. Fotit se samozřejmě nesmělo, ale tak bylo to vesměs velké a růžové s nějakým tenkým kusem trhajícího se šatstva, zapojte fantazii.

Ok, vyrazila jsem konečně na hostel, protože mě čekalo přebalování krosny a psaní článku. Je čtvrt na tři ráno a zvládla jsem oboje. Jen krosna je těžší než já a asi má uvnitř nějakou černou díru nebo se mi povedlo stlačit věci do nějaké temné hmoty. Smutná zpráva je, že spoustu věcí jsem musela oprostit od obalů, jelikož strašně žerou místo. Snad to dovezu v pohodě. Moc v tomhle letištní obsluze nevěřím.

Pár fotek nakonec

divnokolo

časopis o hubnutí. Cviky, počítání kalorií, recepty na saláty

nákup nevybalený

sanrio část

potkala jsem UFOcatcher se sladkostma

kosmetika a zelenočajový kitkat