Den 12 - Osaka

Na dnešek jsem se skvěle vyspala. Nad barákem nám celou noc létali letadla, tak jsem se cítila jako doma. I když je to tu prťavé, vůbec by mi nevadilo tu zůstat. A myslím, že spousta z vás by se ráda přidala i kdyby jim vedle hlavy jezdil shinkansen a nad hlavou létala letadla každých 30min.

Kluci chtěli vyrazit do chrámu. Ukecala jsem je, že já s nima teda taky dám chrám a oni se mnou Purin Café. Měl to být nějaký mrtě starý chrám. Mělo být teplo a nepršet. Byla kosa, přes den i pršelo a chrám byl v rekonstrukci. Tak jsme nafotili okolí a já mega mrzla, protože svetr jsem nechala doma. Aspoň tam měli rybníček s želvičkama, tak mi něco zvedlo náladu.

Den 11 - Osaka

Ráno pršelo a brutálně se nám nechtělo z postelí, ale dřív nebo později jsme vypadnout museli. Takže pobalit a tradá do Osaky. Chytli jsme skvělý shinkansen kde jsme měli vagón jen a jen pro sebe. Což na těch 20min cesty bylo stejně jedno, ale prostě pocit luxusu.

Po příjezdu na Shin-Osaka, jsme hodili krosny do skříněk a vydali se směrem do Osaka akvária. Já už tam sice byla, ale rozhodla jsem se si to dát znovu, protože to je úžasný zážitek. Bohužel moje tělo, které si dělá co chce a v noci vyzvrátilo džus co mi nesedl (jako fakt obyč pomerančový džus...dobře s trochou Bacardi, ale fakt jen malinko), se rozhodlo, že mi opět udělá radost. Tentokrát strašnou přecitlivělostí na dotek, radostnou euforií a skoro až orgasmickým stavem. Věřte mi, asi po 10ti minutách to už fakt nebyla sranda.

No tak v tomhle stavu jsme po dalších asi 20 minutách dorazili k akvárku a mě to víceméně přešlo. Po cestě jsme potkali žirafu z Lega a zjistili, že uvnitř obchoďáku vedle akvárka je Legoland. A nepustili nás tam protože s sebou nemáme dítě.

V samotném Osaka aquarium jsem se sice snažila fotit, ale většina fotek je prostě rozmázlá. S minifoťákem za pár korun hyperaktivní vydru, tuleně ani delfína prostě nevyfotíte. Takže mám jen ty zvířata co se nehýbali a vypadali strnule až mrtvě.

Den 10 - Kyoto

Ráno bylo krušné,ale vzhledem k tomu, že někdy v pět ráno jsem se vzbudila a vzala si brufen, nebyla to až taková trága. V posteli jsem se válela do 10ti protože venku pršelo a předpověď na celý den nenaznačovala možnost změny. Dnešek jsem tedy prohlásila za lazy day.

Jelikož courat venku fakt nemělo smysl, koupila jsem si deštník v nejbližším shopu a došla do Yodobashi Camery. Půlku dne jsem strávila ocháním nad barevnýma kabelama, příslušenstvím k mobilům, rýžovarama a tak podobně.

růžový stativ

růžoý objektiv

A jelikož jsem stále bez internetu a v yodobě je wifi zdarma, mohla jsem se dohodnout s klukama kam zajdem na oběd. Byli kousek ode mě a cpali se curry s řízkem a rýží. Taky jsem si v automatu jedno objednala a cpala se až se mi dělali boule za ušima. Japonské curry mi prostě chutná.

Den 9 - Koyto

Ráno jsem byla líná vstávat a tak jsem se válela až do devíti. A co, však je neděle. Venku byl klid a vypadalo to, že i vedro. Časem jsme se s klukama i dokopali k vyražení ven a ukázalo se, že tam zas tak vedro neni. Na začátek dne byl plán jasnej. Pidi potřebuje nové boty. Ty co nosil celý rok na Novém Zélandu už měli díry v podrážce, která sama existovala spíš v teoretické rovině.

Den 8 - Kyoto

Večer jsem se trochu v mrákotách pobalila a ráno byla domluvená na sraz s Melgarhem a Pidim, že pojedeme do Kyota. Teda domluvená...když vám někdo pošle selfie s nápisem Tokyo station a řekne, že sraz je tady, tak to moc domluva není. Zvlášť když víte, že těch vchodů je tam víc a Tokyo station má tak kilák čtvereční.

V noci jsem se nevyspala, protože foukal vítr. Jenže tak silnej, že to vypadalo jako kdyby nám měla odletět střecha. Okolo baráku byli hřbitovy a tak mě zajímalo, jestli náhodou nebudou ráno okolo nás všude rozlítaný ty lyže co tam jsou zapíchaný (já vim, jsou to náhrobky, ale vypadá to jako lyže). Nebyli. A vítr foukal i ráno. Naspala jsem tak 3 hodiny a pořád mi bylo blbě. Vykašlala jsem se ráno na malování. To se mi fakt stává málokdy abych šla mezi lidi nenamalovaná.

Na Tokyo station jsem byla asi o hodinu a půl dřív než kluci. Naštěstí vím, že je tam wifi, tak jsem jim mohla psát a pokoušet se hledat ten vchod co mysleli. Udali, že tam je i Starbucks. Skvělý, ty mi google vyhodil tři. Tak jsem nabrala nejpravděpodobnější směr a celou dobu kluky proklínala (doufám, že to nečtou). Stejný vchody s nápisem Tokyo station jsem našla další dva, ale nebyl tam Starbucks. Ale i ten jsem brzy našla, pravda, že spíš náhodou. Takže poslední připojení na wifi a psaní klukům, že jsem mrtvá a je mi jedno kdy přijedou, sedim v nějakym Starbucks a je mi blbě. Odpověděli obratem, že mou urnu rádi odvezou do čech a rozpráší mě na nějakém hezkém místě. Alespoň jsem si při tom hynutí dala Cantaloupe frappucino nebo co to bylo. Bylo to drahý, sladký jak cecek a zatraceně dobrý.

Stejně když dorazili, měla jsem radost a pocit, že se mi po nich stýskalo za tu chvíli co jsme se neviděli. S Melem jsem pak skočila do B1F mrknout do Ghibli obchodu zda tam nebude nějaký hezký drak. Nebyl. Jen jeden malinkej z Cesty do fantazie. Pak už jsme pádili na vlak do Kyota. V mém případě se vlekli. A jelikož díky nemoci nemám moc hlad, aspoň ušetřím za jídlo. Vypadalo dost uboze, viz fotka. Jo ta hromada ubrousků je nakradená ze Starbucks místo kapesníčků. Šťastně do nich smrkám ještě teď.

Den 7 - Tokyo - nemoc vyhrála

Dneska to bude krátký a smutný článek. Nemoc nade mnou vyhrála a i když to včera večer vypadalo, že to nakonec nějak zvládnu, přes noc se ukázalo že ne. Potila jsem se stylem, že ze mě opravdu lilo. Takže ráno jsem se rozhodla, že nikam nejdu a zkusím se vyležet.

Přes den jsem se zvládla leda najíst a vypít nějaký zelený čaj. Je to divné, nikdy mi nechutnal, ale tady mi přijde fakt dobrej. Největší atrakcí za celý den byl muž, holící se v kleče před zrcadlem. Netuším koho napadlo umístit zrcadlo ve výšce 1,2m, ale gratuluju mu, protože mi zajistil zábavnou podívanou.

Upřímně jsem zvědavá jak se bude vyvíjet zbytek výletu, protože aktuálně to vypadá, že bronies grupa se nedokáže dohodnout kdo, kde a kdy bydlí a tak si rezervují bydlení pro lidi co s nima nebydlí a neshodnou se ani na městě. Né že by se hádali, ale prostě se špatně pochopili. Takže část je na nějakym ostrově, část v Hirošimě a část někde v Tokyu s tím, že zítra teoreticky by dva z nich a já měli bydlet v Kyotu. Jsem fakt zvědavá na tohle dobrodružství a doufám, že ho ve zdraví přežiju, protože ta bodavá bolest na plicích a u srdce fakt neznačí nic dobrého.

Den 6 - Tokyo - Nakano Broadway

Do Nakana jsem chtěla už dlouho. Podle popisů to měla být ulice plná krámků v kterých si každý otaku stříkne štěstím do textilu. Takže ráno jsme se s Werkem zbalili z našeho hostelu, já si hodila krosnu k Františkovi a zbytku lidí z Avastu a vyrazila s Werkem do Nakana.

Metrem jsme tam frčeli asi 20min a nebylo mi úplně dobře. V metru jsem dokonce i párkrát trochu usla. Nicméně Nakano je konečná, tak by se nic nestalo. Pak stačilo chytit správný směr a v podstatě hned po vylezení z metra člověk viděl něco co vypadalo jako Nakano Broadway z fotek. Až na to, že tam nebyl ten nápis a ani otaku krámky. Tak jsme šli dál a dočkali jsme se aspoň toho nápisu. A hromady obchodů s jídlem, hadrama a dalšíma zbytečnostma. Našli jsme i jednu hernu, ale krámy s figurkama pořád ne. Werk zaplul do herny a já šla dál rovně. Najednou jsem se vynořila venku na ulici. Cože?! Jako kde jsou ty mrtě figurek? Přece to nekončí? Hm hele tamhle je Daiso, tak jsem aspoň prolezla třípatrový obchod a zjistila, že tam nic moc neni.

Den 5 - Tokyo - Kappabashi a Asakusa

Večer (čti o půlnoci) jsem se šťastně shledala s Františkem a zbytkem Avast teamu. Byli unavení z letadla a tak jsem je dlouho nezdržela. Přece jen, letět z USA, hnít 3 hodinky v Koreji a pak se ještě táhnout s kuframa z letiště na Tawaramachi a dalších 20min chůze k bydlení....prostě byli utahaní a já se jim nedivím. Ale stejně se mi od Františka nechtělo.

Noc byla hrozná, bylo mi vedro a necítila jsem se ok. Ráno mě brutálně bolelo v krku. Vycucala jsem Strepsils a vyrazila za Františkem. Pořád jsem hrozně šťastná, že je tu a že ho můžu vidět a držet za ruku a být s ním. Navíc má u sebe tajemnou čínskou plíseň, která dokáže zničit bolení v krku úžasnou rychlostí.

Koupili jsme si snídani ve stánku "U báby" jak mu říkáme už od minulého společného výletu. Protože tenkrát to bylo první místo kde jsem mu koupila jídlo. Taky jsme se stavili mrknout jestli je Owl café pořád na svém místě a pak jsme se rozloučili.

Já se zanořila do Kappabashi a můžu s klidem říct, že dnešek byl zatím nejlepším dnem vůbec. Víc jak půl dne chození po obchodech s věcma na vaření! Většině z vás to asi přijde hloupé, ale já vařím ráda a většina z těhle věcí u nás není k sehnání. Dost jsem se bála, že to bude turistické místo, ale opak je pravdou. Lidí tam sice bylo hodně, jenže všechno japonci. Turistů jsem viděla za celý den asi osm.

Den 4 - Tokyo - Shibuya

Ráno jsme se zbalili a v duchu politovali člověka co po nás bude vynášet smetí. V 7mi lidech se holt už za dva dny udělá slušná hromada. Zvlášť když tu je všechno balený aspoň ve dvou igelitech a ještě na to dostanete igelitku zdarma. Výsledek byl asi 6 plných tašek bordelu.

Venku jsme se rozloučili a rozdělili se na skupinku jedoucí na con a skupinku jdoucí pěšky k dalšímu bydlení (tu tvořím já a Werk). Bylo to asi 10min chůze, ale bylo fakt teplo, takže jsem došla dost propocená. Ještě, že jsem s tím počítala hodila si do batůžku šaty. Pak jsem jen na hostelu, kde jsme nechávali krosny (protože check in byl až později), ladně zaplula na záchod a vyplula mnohem šťastnější a méně zpocená.

Vydali jsme se oklikou na metro. Po cestě jsme našli McDonald a nic moc teda. Jo a to ani nezmiňuju, že mě pořád zlobí žaludek a je mi blbě. Jeden cheez to nezachránil. Takže zbytek dne jsem stejně jako včera, fungovala na jedné lahvi velmi slabého ledového kafe. Při myšlence na jakékoliv jídlo mě bolel žaludek.

Narazili jsme kousek od bydlení na Owl Cafe. Doufám, že tam stihnem zajít. Na metru jsme se s Werkem rozdělili. On jel na arkády, já do Shibuyi mrknout na přechod, Hachiko a obchoďák. Metro jelo dlouho a samozřejmě jsem na konci vylezla na blbou stranu. To mělo za následek motání se v nějakém podivném obchoďáku a když jsem nakonec našla cestu ven, tak to bylo na ještě debilnější stranu a vůbec jsem netušila kde jsem a kde je ten blbej přechod.

Den 3 - Tokyo a Sanrio Puroland

Ráno bylo krušné. Respektive už noc byla krušná. Opět jsem si slíbila, že nikdy nebudu pít. Brufen zabral rychle, ale snídat se mi stejně nechtělo. Takže jsem se namalovala a vyrazila na hodinovou cestu metrem někam do hajzlu, protože postavit Puroland někde blízko by asi bylo moc jednoduchý.

Když už jsem si myslela, že fakt musím jet blbě, protože vytoužená stanice pořád nepřicházela, konečně jí zahlásili. Pak jsem vystoupila a přede mnou byla drogérie.....ok, jsem blbá a vlezla jsem tam. První nákup dnešního dne byl na světě. Jo jsem strašně otrávená z tmavých pudrů, BB creamů a dalších patlání na obličej. Prostě jsem běloba a tohle mi fakt odstínově nesedí.

Do Sanrio Purolandu jsem došla pěšky, je to kousek. Zacálovala jsem vlezný 3300yen a zhrozila se kolik je uvnitř lidí. Shopy jsem si chtěla nechat na konec a jelikož byl čas na oběd, šla jsem do jedné z jídelen. Ehm no, natřete ikeu na růžovo a máte to samý. Je tam hluk, děti, neskutečně lidí a navíc drahý jídlo. 1600yen za jídlo, po kterém mi bylo zbytek dne blbě. Pokud víte jak chutná takový ten nejlevnější mražený Tesco Quality hamburger ze strojově odděleného kuřecího, tak přesně tak chutnal můj hamburger a nugety, hranolky nebyli lepší a dezert byl hnusně uměle s sladkej. Takže za ty prachy mám skvělý talíř na památku.

Den 2 - Tokyo

Ráno jsme opustili naše punkové ubytování, které jsem bohužel zapomněla vyfotit. Spalo se špatně, protože časový posun a chrápání spolubydlících. Ale dalo se to. Po zabalení věcí jsem vypadli a šli tak půl kiláku do dalšího bydlení, kde byl check in až večer. Tak nic no.

Rozhodli jsme se projít s krosnama.....respektive jsme došli k sámošce, nakoupili nějaké jídlo a kempili chvíli u sámošky. Asi po půl hodince nás to už nebavilo, tak jsme šli dál. Jo a bylo fakt nechutný teplo.

Najednou jsme se ocitli v čtvrti, co na mě působila povědomě. Byli tam krámky s kuchyňskýma potřebama. Uvědomila jsem si, že se slizce a zpoceně plahočím po Kappabashi. Kappabashi! Taková ta čtvrť s věcma do kuchyně a food sample, kam jsem chtěla zajít. Bohužel kvůli vedru a obrovskou krosnou na zádech se fakt nedalo nikam jít.

Japonsko 2016 - den první

V předchozím článku jsem vám slíbila zápisky z cesty a hodlám to i dodržovat. Teda pokud se nestane něco opravdu nenadálého. Jako třeba kalba s japonskýma sexi chlapama v baru až do rána.....což se fakt asi nestane. Takže popis odletu z Prahy a příletu do Tokya je tu. Akorát jsem strašně utahaná, protože jsem opravdu dlouho nespala.

Ačkoliv, se mi večer povedlo usnout, ráno jsem se nadšením vzbudila nechutně brzo. Pokoušet se spát nemělo cenu, takže jsem dobalila krosnu a vyrazila na letiště. Byla jsem tam sice o hodinku dřív než jsem měla sraz s kamarádem, ale stejně mám atmosféru letiště ráda, tak mi to nevadilo.

Když dorazil Melgarh, tak jsme zabalili mojí krosnu a vyrazili vyměnit tištěný papír za letenky. Zábava nás čekala u kontroly. Čekala jsem, že budu pípat a taky jsem sakra pípala a detekční rám blikal jak vánoční stromek. Že by za to mohli moje goth kalhoty s hromadou zipů a cvočků? Byla jsem prošacována od milé a hezké slečny. Jsem asi divná, ale tyhle kontroly mi nijak zásadně nevadí, to mě spíš děsí ty co mají ve vyspělejších zemích, kde vlezete do nějaké kukaně přístroje vás oskenují.

Pak mě můj travel buddy protáh do VIP salonku. Bylo to skvělý, měli tam jídlo a pití zadarmo. Já ucucávala džus, Mel klopil pivo. Už jsem se zmínila, že je to člověk co rád paří? Asi ne, no tak si to pamatujte, protože ona cesta s ním byla docela jízda.

Já a Mel

První letadlo bylo super. Den předem nám přišel email, že si můžem zadarmo vybrat sedadla, tak jsme si vzali ty kde je hodně místa na nohy, to byl skvělý luxus, který bychom ocenili hlavně na dalším letu. Finské aerolinky jsou super.

Mezipřistání jsme měli v Helsinkách. Odnesla jsem si dva poznatky. Maj tam obchody s Mumínky a je tam zatraceně draho. Takže bageta skoro za 8 euro byla sice dobrá, ale nad tou cenou mi plakalo srdce (stejně jako nad plyšovým mumínkem za 21eur).

V letadle z Helsinek, bylo oproti tomu předchozímu strašně málo místa na nohy. A to i pro mě, která jsem malá a skladná. Finair se vytáh vlastně až když roznesli jídlo. Dámy a pánové, to bylo neuvěřitelně dobrý a byla toho hromada. A jelikož Mel je pařmen, tak si dal víno a já taky. Teda předtím jsem si ještě dala Anxiolan protože jsem doufala, že se trochu uklidním a usnu. Mám v letadlech fakt problém se spaním. Pak jsme si dali další víno a já doufala, že fakt usnu. S tím vínem jsem teda byla spíš decentní, stačí mi fakt málo. Takže jsem si ze svého cucla a zbytek dopil Melgarh. Bohužel jsem neusla po celý let. Jako vůbec. A nohy mi tuhly a dřevěněli a bylo to prostě pohybově a (ne)spánkově příšerný.

ukázka jak málo místa bylo v druhém letadle

takové jídlo si nechám líbit

dezert

Po příletu jsme prošli běžnou kontrolou, oběhali celý letiště kvůli simkám s netem, lístkům na vlak pro Mela a Rail Passům. Na ty jsme stáli asi 40min frontu. Pak už jen stačilo vlést do vlaku a dojet do města kde čekal další kamarád, vracející se ze Zélandu.

fronta, bohužel ne na banány. A ta taška paní přede mnou, mě štvala celou dobu. Už léta jí chci

Při přestupu na normální metro jsme zjistili dvě věci. Jednak jsem jela tim luxusnim vlakem bez lístku a Mel ztratil svůj třídenní lístek na metro. Chvilku jsem se bavila se zaměstnancem v uniformě, který pouští do metra. Rozhovor probíhal stylem: On ukazuje lístek, já Railpas, on se mě pokouší vysvětlit, že mám mít lístek, já ukazuju Railpass, zas lístek, JR Pass. Pak jsem mu naznačila, že se omlouvám a že to klidně zaplatim. Když viděl že tahám peněženku a chci mu dát peníze, řek ať radši jdu. Tak doufám, že to nevypadalo, že ho uplácim.

Po tom co jsem prošla turniketamam, Mel stál pořád na druhé straně a šacoval se. Následovala chvilka pokřikování na sebe s tim, že ztratil ten lístek. Tak si holt došel koupit jinej. Pak už jsme jen dojeli do stanice kde na nás čekal kamarád Pidi a podle vytištěné mapky našli ubytování.

A jaké překvapení, oni nás nečekali a vypadalo to, že náš pokoj mají obsazený. Bomba. Takže jsme si 15min poseděli v kuchyňce a slečna co s náma komunikovala, zuřivě mezitím s někým telefonovala a zkoušela zařídit volný pokoj. Nakonec se podařilo a máme pokoj pro dva. Tak se v něm mačkáme tři. Ale bydlíme.

S velkou slastí jsme se osprchovali a vyrazili do města. Dost na mě a Mela dopadala únava. Ale tak, jídlo jsme zvládly, pár heren jsme prošli a Pidi nás zatáhl do nějakého podivného obchodu s elektronikou, kde byl strašně milý starý prodavač co, světe div se, uměl anglicky. Moc se mu líbili moje vlasy a ptal se na Českou Republiku a Slovensko. Nakonec jsme zašli do Yodobashi a tam už jsme byli fakt mrtví a jen koukli na pár věcí a jeli spát.

Vím dneska to nebyl nic moc článek, ale fakt jsem nespala od 5:30 ráno v pátek českého času a teď tu mám skoro 19 místního času. Takže už to moc nedávám a píšu z posledního.

detal zeleně

sova

jediná věc co v ufocatcherech stála za to

Edit: Melgarh ten lístek nakonec našel v kapse u košile. Jo a pokud máte chuť, můžete mě sledovat na instagramu kde jsem jako sovizena. Jsem nechutně posunutá v čase, takže ačkoliv je tu půlnoc, právě jsem majitelce našeho bydlení popřála dobré ráno. Taky ještě musím zkusit rozchodit simku s internetem. Zítřek bude jistě zábavný.

Návrat domů...tak trochu

Tak už to pomalu budou dva roky co jsem naposled byla v Japonsku. Strašně se mi stýská a s lítostí koukám na fotky. U stolu mám lišky bohyně Inari a  Darumu s jedním očkem a tedy i přáním, které se už brzy splní. Za pár dní zas letím do Japonska. Mám strašnou radost a těším se tam jako kdybych se vracela domů.

Přesný plán co chci vidět nemám. Mám vypsané nějaké věci, ale přesné plánování opravdu nemá smysl. Ráda bych konečně navštívila Sanrio Puroland. Taky se chci podívat do několika tématických café, ale už teď je mi jasné, že ve všech si asi nezvládnu dát hezky nazdobené jídlo. Přežírat se sice umím, ale tohle by bylo moc i na mě. Samozřejmě nevynechám Daiso ani různé drogérie a obchody s blbostma. Ale spíš na podívání, než na nákupy.....i když je mi jasný, že nějaké ty peníze zahučí v bazarech s anime figurkama. Určitě spoustu času strávím v hernách. Taky chci zas okouknout modelářské obchody, kvůli nové karosérii na moje autíčko. Ráda bych obecně trochu víc prošla Tokyo, jenže to jsem si říkala i minule. Je prostě obrovský a i kdybych byla měsíc jen v Tokyu, stejně ho neprojdu. 

Druhý splněný sen je Seoul. Jop už je to tak, když budu tak blízko, prostě si zaletím do Jižní Koreje na nákupy kosmetiky. Bude to fakt rychlovka stylem jeden den přílet, jeden nákupy a další den odlet. Jsem zvědavá jak to dám. Pokud máte někdo s Koreou zkušenosti a chcete se podělit o věci typu "jak koupit kartičku na autobus" tak klidně napište to dolu do komentářů.

Taky si tak trochu vyzkouším, jaké je to jet s větší skupinou. Celkově nás jede šest a sedmý se vrací z Nového Zélandu, tak s ním máme sraz rovnou v Japonsku. A aby to nebylo jednoduché, tak jsem separovaní do dvojic a každá dvojce letí jiný den a někteří i do jiného města.....inu když sháníte levné letenky, trochu se to komplikuje.

Problémy s velkou skupinou se projevují už od začátku. Zvlášť když někteří z nás ani nežijí v ČR a domluva na všem probíhá v podstatě přes fb chat. Navíc, každý má jiné zájmy a body co by chtěl vidět. Takže jediná společná věc bude patrně Japan Ponycon. Tedy až na to, že já tam nejdu a ostatní jo. Poníky mám ráda, ale na con se mi prostě nechtělo, takže jsem vstupenky nekupovala. Zpětně je mi to trochu líto, protože dva kamarádi tam budou mít přednášku. Zajímalo by mě jak to bude probíhat, když oni neumí japonsky a japonci anglicky.

No a po zbytek výletu se prostě budeme nějak prohazovat a separovat podle toho kdo kam chce jet a co chce vidět. Mě nezajímá moc příroda, chrámy už jsem taky nějaký viděla, možná dám nějaký ten park. Ostatní zas nezajímají moje nákupy a do heren půjdu tak akorát s Xsoftem a Werkem, s kterýma už jsem byla minule a předminule.

A jelikož se pořád setkáváme u mnoha lidí s takovým tím dětským povzdechnutím: "Ty jedeš do Japonska? Tam bych taky chtěl, ale je to hrozně drahý, tam se nikdy nepodívám", rozhodli jsme se být zlý a sarkastický a asi si pořídíme tématická trika.

Ono to prostě není drahý, oproti situaci před lety se dají letenky sehnat opravdu za hubičku. Pamatuju si, že jedna z prvních letenek jednoho kamaráda, který začal létat ještě dřív než my, stála skoro třicet tisíc. To jsou peníze se kterýma tam dneska lidi lítaj na tři týdny. Od začátku roku byli zpáteční letenky dokonce chvíli i za šest tisíc. Za to se nepodíváte snad ani do Chorvatska. Normální cena se dnes pohybuje okolo 13-15k. To není nic na co by člověk nebyl schopen našetřit. Jen si prostě musíte vybrat jestli půjdete každý pátek kalit nebo pojedete do Japonska. Jestli půjdete na večeři do dobré restaurace nebo pojedete do Japonska. Jestli si budete vařit obědy do práce doma a pojedete do Japonska nebo budete každý den nechávat v nějaké hospodě 80-100kč za oběd. Jestli opravdu potřebujete tohle nové tričko nebo pojedete do Japonska. Myslím, že dalších příkladů asi netřeba. Tím končím zlé a sarkastické okénko a vracím se do pozitivního stavu.

Pokusím se samozřejmě zase psát každý den nějaký ten článek co jsem zažila, viděla, koupila. Jen minule to bylo trochu namáhavé a už nejsem nejmladší :-). Vstávat v 8 a do 2 ráno psát články možná nedám. Ale kvůli vám a kvůli tomu jak hezky jste mi minule články komentovali, se budu fakt snažit.

Sephora a Tony Moly

Dneska jsem ve schránce našla katalog od Sephory s podtitulem Mummy Chic. Skoro jsem to kvůli tomu názvu a první stránce ani neotevřela. Nemám ráda děti a tlusťoučké odrostlé mimino není nic co toužím vidět v časáku kde mi nabízej parfémy za 2k a předraženou kosmetiku.

Ale tak nedalo mi to a časák jsem otevřela. Na první pohled mi přišlo, že změnili grafika nebo někoho kdo mu do toho kecá. Katalog mi přijde nepřehlednější a na stránku je toho nahňácáno hodně. Slovy Rubyho Rhoda: "Ale to nevadí", protože nás zajímá hlavně jedna přehledná dvojstránka se značkou Tony Moly.

Mrkla jsem se jak se liší ceny v Sephoře a na ebay a ráda bych se s vámi o tuhle legraci podělila. Ceny na ebay jsem dohledávala dneska a samozřejmě se můžou hýbat, ale patrně ne asi tolik aby se vyplatilo jít do Sephory.

1. Silky Smooth Balm - cena v Sephoře 490 Kč, ebay 240 Kč

2. Blackhead Steam Balm - cena v Sephoře 390 Kč, ebay 191 Kč

3. Tightening Cooling Pack - cena v Sephoře 390 Kč, ebay 199 Kč

4. a 5. Petite Bunny Gloss Bar - cena v Sephoře 170 Kč, ebay 103 Kč

6. Pocket Bunny Moisturizing Mist - cena v Sephoře  290 Kč, ebay 177 Kč

7. Panda's Dream White Sleeping Pack - cena v Sephoře  390 Kč, ebay 202 Kč

8. Panda's Dream So Cool Eye Stick - cena v Sephoře  290 Kč, ebay 144 Kč

9. Panda's Dream White Hand Cream - cena v Sephoře  240 Kč, ebay 160 Kč

10. Mini Peach Lip Balm - cena v Sephoře  170 Kč, ebay 120 Kč

11. Mini Green Apple Lip Balm - cena v Sephoře  170 Kč, ebay 114 Kč

12. Mini Cherry Lip Balm - cena v Sephoře  170 Kč, ebay 120 Kč

13. Banana Hand Milk - cena v Sephoře  220 Kč, ebay 104 Kč

14. Banana Lip Balm - cena v Sephoře  170 Kč, ebay 84 Kč

15. Bbo Bbo Lip Balm Blueberry - cena v Sephoře  250 Kč, na ebay jsem dohledala jen Kiss Kiss 113 Kč

16. Bbo Bbo Lip Balm Honey - cena v Sephoře  250 Kč, platí to samé co u 15.

17. Snail Hydro Gel Mask - cena v Sephoře  190 Kč, ebay 107 Kč

18. I'm Real Mask Tomato - cena v Sephoře  150 Kč, ebay 59 Kč

19. I'm Real Mask Aloe - cena v Sephoře  150 Kč, ebay 48 Kč

20. I'm Real Mask Seaweeds - cena v Sephoře  150 Kč, ebay 59 Kč

Takže drahá Sephoro, opravdu gratuluju ke skvělému tahu. Věřím, že prodejci na ebay na tom netratí a i kdybych počítala, že jste na každý z těch produktů museli zaplatit atestaci pro EU, tak nahodit cenu jednou takovou skoro na každý produkt a u masek to přešvihnout dokonce dvakrát, to je fakt pecka.

Takže sice jsem se těšila, že korejská kosmetika bude v ČR zas o něco dostupnější, ale kupovat si jí budu dál jinde. Pokud Sephora neudělá nějakou mega akci 1+1 zdarma, tak pro kohokoliv s internetem a zdravým mozkem nemá cenu nakupovat Tony Moly v Sephoře.

Tak trochu Canmake speciál aneb Dallas - díl 3

Opět jsem se zanořila do hlubin adresářů a podadresářů ve svém PC a opět jsem vyhrabala spoustu fotek kosmetiky na kterou fakt nemá cenu dělat pořádné recenze. Takže si uvařte kakao a užijte si spoustu fotek a zbytečného čtení.

Etude House: Dear Princess Lip Balm je fakticky stará záležitost. Tak stará, že už dávno není k sehnání....ale to vlastně vůbec nevadí, protože stejně nebyl dobrej. Jednalo se spíš o lesk než balzám. Muselo se do toho hrabat prstem a dopotřebovala jsem to teprve nedávno. Bylo toho OPRAVDU obří množství. Jediné pozitivum je, že mám hezký kalíšek. Bohužel ze zatraceně masivního skla, takže je hrozně těžkej a to mě rozčiluje. Jo a tak jedovatě "jahodově" růžovou barvu jako vidíte na fotce, to fakt mělo.