Japonsko 2025 - den 14 - Tokyo

 Ráno jsme si přivstali a vyrazli do Don Quichote. Ono tam totiž přes den je šíleně lidí a fakt se to nedá si tam v klidu nakoupit když na metr čtvereční tam stojí pět lidí. Do toho brutální vedro protože klimatizace to nedává, hluk ze všech stran protože z hlavních repráků řve reklama na Don Quichote a z menších u každého regálu řve menší reklama extra. No takže tohle peklo jsme si dali v 8 ráno a vylezla jsem odtamtud asi v 10. Tenhle konkrétní v Asakuse je 24 hodin otevřený, ale večer jsme tak strhaní že se tam nedostaneme. Věřím že ve dvě v noci by se tam nakupovalo ještě lépe.

K vidění bylo všechno možné. Tašky, trika, hrnky, termosky, čaje, kite kat, kufry....mě zajímala kosmetika. Naštěstí mě popadla poměrně realistická nálada a tak jsem nákupy nepřeháněla. Pár opalovacích krémů za ceny, že by se skoro dalo říct: "co tady v yenech, to v čr v korunách". Klasicky mě nasralo potkání Nivea opalováků, které u nás nejsou. Proč to tady jde a u nás ne když je to pořád Nivea? Pak jsem si vzala nějaký ten krém Hada Labo asi za 230 Kč, pár čistících pěn a odličovací olej. Naštvala jsem se i u regálu Maybelline kde měli věci co u nás ne, široký výběr barevných linek, cushion makeupy...škoda mluvit. Původně jsem si chtěla vzít i nějaký makeup, ale prakticky nikde tu už nejsou. Jen ty cushion makeupy. Takže míň produktu za víc peněz.

Po cestě zpět na ubytování jsem ulovila melon pan a sojové mlíčko. To mi nakonec bude hodně chybět, je výborné. Na hotelu jsem se nasnídala, odpočala a šlo se do Kappabashi na kuchyňské potřeby.

Obchodů bylo spousta, bylo i spousta věcí na koukání. Hrnce, pánve, woky, misky, talíře, hůlky,....jenže hrnce jsou dělané spíš na plyn (tedy ty co se mi líbí), kulatý wok na sklokeramiku doma taky nedám (a plochý nechci), pánví už mám asi šest, takže tady jsem mohla opravdu jen ochat a rozplývat se. Misky byli pěkné, ale nějak jsem si nemohla pořád vybrat. Když už něco bylo hezké, tak zas ta cena nebyla úplně ono nebo by se mi to fakt nehodilo domu. Talíře jsem chtěla nějaké malé aby se na to vešel chleba, ale ne hranaté. Tak to jsem taky nepotkala. Ale potkala jsem minitalířky s dinosaury, tak ty jsem brala samozřejmě. Nakonec jsem si našla i misku na ramen, obyčejnou černou. Hůlky jsem si vybrala jen dlouhé na vaření, krátké na jídlo mě žádné neoslovili. Letos tu frčí hodně světlé dřevo a to se mi nelíbí. Podstavce pod hůlky byly hezké, ale také si pamatuju že jich bývalo víc a rozmanitější.

V jednom obchodě jsem si aspoň našla závěs do dveří s králíčky a měsícem ve výprodeji. Chtěla jsem kuchařskou uniformu nebo zástěru a lampion, ale to je trochu dražší legrace jak se ukázalo. Musím říct že měli opravdu krásné škrabky a nůžky. Nože mě moc netankovali, těch mám doma dost. Kávové příslušenství fajn, ale nic mě neoslovilo. Dali jsme pauzičku na oběd v sámošce a postupně prošli zbytek obchodů. Na hotel jsme dolezli s bolavýma nohama asi v pět večer.

Následovala hodina odpočinku a pak jsme si šli užít hezkou večeři a dát si nějaké yakiniku. Máte na stole gril, přinesou vám plátky masa a postupně si je sami grilujete a upapáváte. Bylo to hrozně dobrý, dali jsme si pivo, byl k tomu salát. Užili jsme si to moc a byli jsme tam jediní bílí, takže autentičnost zaručena. A jelikož jsme prasata, stavili jsme se pak ještě na drink. A jelikož jsme větší prasata, stavili jsme se v mekáči na shaka shaka hranolky a samurai burger, kterýma jsme se doprasili na pokoji spolu s nějakým alkoholem z LiquerOFF. Nyní tedy dobrou noc. Já usnu asi pět minut po dopsání tohoto článku.

Japonsko 2025 - den 13 - Tokyo

Já jsem hroznej klikař tenhle výlet. Ráno jsem se raději zas málo namalovala, kápla si do bolavého oka antiseptické kapky a vyrazili jsme směr Koyama kde byla nějaká nákupní ulice plná sekáčů HardOFF, BookOFF a jak se ukázalo i jiný OFF.
Dnes mělo být už hodně teplo. Tedy na mě teplo. Takže na sebe jen jednoduché šaty a sandály, na záda batoh na nákupy. Na místě se ukázalo, že je i hodně větrno, takže jsem si ty šaty musela pořádně držet pokud jsem nechtěla mít sukni nad hlavou a způsobit japoncům krvácení z nosu.

Ještě bylo brzy, většina obchodů otvírá až v deset, některé třeba i v jedenáct. Zapluli jsme do Daiso a samozřejmě jsem tam nechala asi 200 Kč. Měli skvělou sekci s věcmi na praní, roztomilé síťky na jemné prádlo se Sanrio charaktery, věc na zachytávání chlupů kterou jako člověk se dvěma obřími psi fakt ocením, nějaké sypání na rýži, hezkou misku...no spoustu kravin.

Taky jsme potkali obchod s vonnými tyčinkami a malými domácími oltáři. Jenže to bych fakt neodvezla. A tyčinky měli buď ve velkých baleních nebo mi nevoněli.

Narazili jsme  na další ze série sekáčů OFF, tentokrát LiquorOFF. Melgarh byl nadšený. Já vlastně taky, měli malé Asahi pulitříky. Hodně velký výběr alkoholu za velmi příznivé ceny. Jeden z nich nás zaujal tak, že jsme ho později koupili. Vtipná byla cena. Bylo to stejné jako s jinými produkty z japonska. Cena u nás stejná jako tady, akorát že tady je to v yenech a u nás v korunách.

Následovali další BookOFFy, HardOFFy, HobbyOFFy, vyloženě nic zajímavého. V jednom si Melgarh koupil nádhernou brašnu na notebook. Já tam pokukovala po Coach kabelce za 2000 yenů. Ale byla dost odřená na viditelném místě a musela bych jí přebarvit. A nejdřív se to naučit a koupit si na to věci. Vůbec ty hodně jetý kabelky tu jsou za hubičku.

K svačině jsem ochutnala místní KFC a musím říct, že maj miliónkrát lepší hranolky než u nás, tady maj fakt skvělou a křupavou strukturu povrchu. Burger mě moc nezaujal, ani bych nepoznala že to je KFC, ale na druhou stranu zelí v něm místo salátu prostě dávalo chuťově smysl. Melon soda je moje oblíbená, takže proti tý nemohu říct křivého slova.

Další krámečky, okukování, sekáče, pak oběd v Sukya, protože jsem moc neměla hlad a tam se dala dát rýže, syrové vejce a malinký salát. Dohromady asi za 80 Kč a pití zdarma. Asi bych zvládla i menší porci rýže což by ještě stahlo cenu. A pak mi říkejte, že Japonsko je drahý. Záleží jen na člověku jak chce jíst. Vodu si třeba točím do lahve normálně v koupelně nebo na záchodech, hodně vyjímečně někde maj plnění na lahve nebo fontánku. Voda je tu normálně pitná, takže se nemusí pořád kupovat v lahvích. Což je další vtipnost. Půl litrová lahvička stojí 100-150 yen, dvoulitrovku za to seženete taky. 100 yen je teď asi 16 Kč

Potkali jsme opět obchod s gatchaponama a zas se mi něco povedlo. Vhodím 300 yenů, zatočím kolečkem a nic nevypadne, zkouším mačkat tlačítko na vrácení peněz, znovu točit kolečkem, nic, stroj totálně zaseklej. Melgarh přivolává obsluhu, obsluha se snaží stroj opravit, jednou, podruhé, nic, tak to vzdává a dává mi vybrat si výhru napřímo. Tak jsem si vytahla přímo tu co jsem chtěla. Takže vlastně štěstí.

Vedro sílilo a hlavně už nebylo co dělat, po projití všeho a obědě a dalším projití jsme se vydali metrem zpátky. Stihli jsme nakouknout trochu do Kappabashi, pak už mi bylo trochu zle z vyčerpání a tepla. Stavili jsme se tedy U báby na levnou večeři s sebou. Vzala jsem si zeleninovou tempuru a jeden kuřecí špíz. Večeře za 420 yen, no neber to. Zítra snad už zvládnu Kappabashi pořádně. Těším se na ní nejvíc z celého výletu.

Japonsko 2025 - den 12 - Tokyo

Ráno jsme skákli do turistického centra pro dvoudenní permanentku na metro. Bylo celkem chladno a ráno lehounce poprchávalo. Vyrazili jsme do Shin  Yokohamy do ramen muzea. Chtěla jsem se tam podívat už od chvíle kdy jsem letěla do Japonska poprvé, ale nikdy jsem to nestihla. Je to trochu z ruky a nechtělo se mi obětovat ten čas. 

Stálo to za to. V prvním patře byla dost obsáhle popsána historie ramenu, byl tam ukázaný dřevěný pojízdný stánek (který by mě bavilo mít a provozovat ale přes českou hygienu by to neprošlo), také tam byla možnost si vyrobit vlastní čerstvé nudle nebo si nechat na zakázku vyrobit instantní ramen podle chuti. A samozřejmě stánek se suvenýry, ale ten jsme si nechali nakonec. Protože opravdový zážitek začíná o patro níž kde je udělaná replika kousku města jak to vypadalo dřív. Vše je jakoby zašlé, špinavé, opoužívané a do toho máte krámečky a stánky s jídlem kde jsou různé druhy ramenů. My zvolili Rishiki ramen Miraku. Byl tochu slanější, nudle byli tak akorát tlusté, já si k tomu ještě dodala vejce. Byl tam i bambus nebo co to bylo, ten byl takovej hnusnej. Samozřejmě jsme si museli vystát frontu než jsme přišli na řadu.

Potom jsem zakoupila v malém krámečku pár sladkostí a okoukli jsme suvenýry kde měli fajn věci, ale nic co by bylo nutné mít. A vyrazili jsme zase do bazaru. Fakt nás letos baví víc než cokoliv jiného. Je to jako hrát loterii a člověku udělá radost najít něco co mu sedne či ho zaujme. Musím říct, že z těch tokijských bazarů, tenhle měl asi nejlepší nabídku. Možná proto že je mimo centrum a může být veliký. Odolala jsem koupit si dvoumetrový svitek, neodolala kokeshi panence, abakusu, pár skleničkám a mističkám... Pak se ukázalo že to má patro. Tam mi Melgarh přinesl obří polštář se sumistama za 300 yen, že ho prý potřebuju. Tak mám obří polštář.

Už jsme jen dojeli domů, sehnali nějakou večeři a to bylo vlastně dnes vše. Nic velkého už nepodnikáme.

Japonsko 2025 - den 11 - Tokyo

 Dnes jsme se ráno stěhovali do posledního ubytování. Naštěstí bylo jen pěšky přes řeku a kousek doleva. I když moje krosna už začíná být solidně naložená a tak mi to dalo zabrat. V APA hotelu jsme odhodili zavazadla a vyrazili za dnešním programem. Melgarh někde dohledal že v neděli by měli být muzea zdarma, tak jsme vyrazili do Hokusai muzea. No nebylo zadarmo. Stálo nás to tisíc yenů, ale zas Hokusaie mám ráda. I když od minule tam bylo více anglického textu, takže jsem se dozvěděla spoustu nových informací. V podstatě mi přijde že Hokusai byl takový bohém, socka, ochlasta co se občas narval k nějakému žákovi do baráku, ale hodně moc kreslil a fakt dobře. Taky se každou chvíli přejmenovával. 

Bohužel fotit se v muzeu nesmělo, jen na jednom místě byl jeden obraz který ano. Ale celkově mohu muzeum jen doporučit. Hezky zpracované, interaktivní obrazovky, repliky jeho knih se skicami k prolistování, hodně anglických popisků a fakt pěkné suvenýry v přízemí.

Potom jsme hned za muzeem objevili místní potraviny. Měli super ceny i nabídku zboží, k obědu jsem si tam našla gigantický kuřecí řízek, který jsem si spapala před muzeem na lavičce. Melgarh našel sendvič se špagetama a majonézou, což mi přijde jako zvrhlá myšlenka a divím se že Itálie nevyhlásila Japonsku válku.

Další muzeum bylo celkem kus cesty. Potkali jsme nějaké trhy s pečivem, ale otvírali až později a nám nestálo za to čekat. Fukagawa muzeum volalo. A stálo taky za to. Byla tam napodobenina Eda (dřívější název Tokya), expozice byla fakt zajímavá a po chvilce k nám přišel místní děda, který měl být asi průvodce nebo prostě jen kurátor který uměl anglicky. Jeho angličtina byla taková ta trochu zábavná japonská, ale měl spoustu nadšení a energie. Na to že mu bylo osmdesát, fakt respekt. Asi půl hodiny nám ukazoval různé domečky a vysvětloval detaily každého, k čemu sloužil, co se jak používalo. Na to že vstupný bylo asi 60 Kč, fakt pecka.

Po shlédnutí všeho co šlo, jsme vyrazili zpět na hotel. Já už klasicky kolabovala, zlobila mě záda, nohy a bonusově se začal vracet zánět oka. Takže když jsme dorazili na pokoj, fakt jsem byla ráda za sprchu a zapadla do postele. Možná jsem i chvilku klimbala a nabírala síly na další vycházku ven. A jelikož tu máme nějaký limitovaný Red Bull který vezeme kamarádce, tak jsem si kus ucucla. Normálně to nepiju, ale buď to nebo ta chvíle odpočinku zabrali a mohli jsme se pořádně vrhnout do víru dění.

A bylo do čeho. Venku nás překvapil hluk, výkřiky, bubny, flétny, cinkání....probíhalo Sanja matsuri. Potkali jsme první svatotánek nošený na ramenou za mohutného pokřiku japonců, vyfotili jsme si to, šli dál, potkali druhý svatostánek. Zašli jsme do Don Quichota mrknout na ceny produktů. Hlavně jsme ale zašli do mého nejoblíbenějšího stánku, kterému říkám "u báby" a chodím tam už léta. Mají tam hrozně levné jídlo. Vzali jsme si to k Sensoji chrámu, protahli se davem, sedli si na jedno z mála volných míst a užívali si místní atmosféru, do toho papali bento, popíjeli rajčatové pivo (překvapivě fakt dobré). Když jsme vyrazili pryč, tak jsme ještě stihli potkat poblíž Sensoji ten největší svatostánek a dav skandující, tleskající a tvořící obří kotel. Člověka ta nálada hned vtáhla. Ale my už oklikou mířili na hotel zkusit štěstí v prádelně, dát si drink a spát.