Řekla jsem že po Anglii napíšu ještě jeden článek až se mi celý ten výlet rozleží. A pak jsem se na to vykašlala, nechtělo se mi a měla jsem kupu výmluv proč ne. Teď se mi zas nechce dělat nějaké práce na zahradě protože je tam zima a dopsání článku se zdá jako skvělá výmluva.
Předem bych chtěla upozornit, že tu asi budu nekorektní, budu znít jako balík co nikde nebyl a vůbec to možná bude divno článek. Jsou to prostě takové postřehy a věci co mě zaujali a co jsem nečekala. Ono když se to tak vezme, tak já vlastně moc necestuju a už vůbec ne do různých destinací. Párkrát jsem byla v Řecku u moře a tam si člověk všimne leda tak líných řeků, špíny okolo silnic, vedra a šutrů. Pak znám trochu Japonsko, kde je extrémně čisto, bezpečno a jsou tam na pohled milí a úslužní lidé. Jinak jsem fakt nikde moc nebyla. Nákup jednou do roka v něměckém Kauflandu bych asi ani moc nevytahovala a to že jsem byla asi dvakrát na slovensku taky raději ne. Prostě je to dost bída a to jsem si vždycky přála cestovat.
Takže jsem byla neskutečně šťastná když jsem mohla jet s Melgarhem do Anglie a fakt mu za to moc děkuju. Trochu jsem hrotila co na sebe, protože jsem měla poněkud zkreslenou představu, že tam mají lidé vkus na oblečení. Člověk to má tak nějak z filmů a historických dokumentů asi. Britové = za normálních podmínek hezky ale velmi střídmě oblečení lidé popíjející čaj s klidným a odměřeným chováním. Naivní, já vím.
Když jsme přiletěli, cítila jsem zvláštní vůni/smrad a nemohla to zařadit i když mi to bylo trochu povědomé. Postupně při přesunech mi došlo co to je. Všude kvetla Komule Davidova (motýlí keř) a ten smrad byl totálně všude. Je to tam okolo kolejí, jako nálet u domů, jako plevel v neopečovávaných zelených plochách. Prostě všude. A kvetlo to a smrdělo. Motýl nebyl ani na jednom keři co jsem viděla.
Další specifické vůně, které se mi ještě teď vybavují následovali velmi rychle po té první. Smrad moči. V Yorku bylo skoro všude cítit moč a v jiných městech to nebylo lepší. V Manchesteru to byly zvratky a výkaly (ale to mohla ovlivnit ta rave party co tam byla). Každopádně mám pocit, že v noci když se lidi opijou, z města se stává jeden velký veřejný záchod.
Pak tu máme vůni indických tyčinek. Je v taxících, je v obchodech, na tržnicích, je velmi častá. S ní celkem úspěšně bojuje poslední vůně a to je pach smaženého jídla. Mám pocit, že kdyby mohli, tak smažej i čaj.
Čímž jsem se krásně dostala k další věci a to je jídlo. Porce jsou vážně obří a nechápu, jak v té zemi může být nějaký hubený člověk. A ne jen že ty porce jsou veliké, jsou taky smažené nebo aspoň brutálně kalorické. Burger, pizza, hranolky s trhaným masem zalité hromadou omáčky....jako že by saláty v menu byli běžná věc jsem si úplně nevšimla. Ale je pravda, že to nebylo nic po čem bych extra koukala.
Na co s láskou vzpomínám, je rozmanitost kuchyní. Přiznejme si to, současná anglická kuchyně není zas takové gastroporno. Naštěstí ta země oplývá mnoha přistěhovalci z různých zemí. A ti mají rádi svou kuchyni. Takže dřív nebo později si někdo z nich otevře stánek nebo restauraci s něčím etnickým. Což je hrozně super protože to člověku dává možnosti ochutnávat věci z různých koutů světa aniž by do těch koutů světa musel. Protože přiznejme si to, oni by ty lidi asi z těch částí světa neodcházeli kdyby to tam bylo nějak skvělé a zajímavé a zvládli se uživit tam.
A tím se dostáváme k dalšímu pro mě překvapivému bodu. Nazvala bych to nekorektně "padesát odstínů hnědé". Nemyslím to jakkoliv urážlivě, spíš takové to české "děláme si legraci ze všeho". Je tam fakt hodně lidí, kteří nejsou bílí. Tady v čechách na to nejsme zvyklí, černocha vidíme leda večer na Václaváku když nahání turisty do předražených hospod. Ale tam prostě máte celé spektrum lidí. Černochy, araby, indy, jakýkoliv odstín na který si vzpomenete. Občas má člověk pocit, že jich tam je víc než bílých lidí. Je to vážně zvláštní.
U lidí ještě zůstanu, jen se přesunu k chování. Hrozně se mi líbilo, že lidé se nebojí člověku něco pochválit a máte u toho pocit, že to myslí upřímně a ne jako výplňovou frázi. Stalo se mi i na ulici, že mi někdo pochválil vlasy nebo šaty. Případně i během konverzace s nějakým známým to prostě potěší. Schválně kolikrát se vám stalo v ČR, že k vám někdo přišel nebo jste se bavili se známou a padlo "ježiš ty máš nádherný šaty" nebo "bože miluju tvojí kabelku". Moc často asi ne.
Super věc, co mi tu chybí je, že tam fakt nikdo neřeší tetování. Mají ho mladí i staří, je to prostě způsob jak si ozdobit tělo a to je všechno. Žádný myšlení typu kérka=je to feťák/kriminálník. Jasně i tady se to už mění, ale pořád je to trochu stigmatizované a jsou práce kde vás s viditelným tetováním prostě nevezmou.
Lidi mi přišli jistým způsobem družnější než u nás. U nás to prostě bude nějaký dozvuk komunismu. Prostě jsme se odvykly družit s někým koho dobře neznáme. Tam když jsme pařili na diskotéce, tak se k nám sem tam přidal někdo další, případně při posedávání v baru taky šel okolo pán a dal se do řeči a ptal se co slavíme.
Velmi nápadnou věcí pro mě bylo, to jak britky nejsou zmrzlý. Já měla mikinu, bundu a klepala jsem kosu. Britky čekali na vstup do klubu v minišatičkách a otevřených botách na podpadku. Dospěla jsem k názoru, že jsou napůl tučňáci. Jinak by prostě museli zmrznout. A když říkám minišatičky, tak myslím fakt mini. Jako že v některých pornofilmech toho na sobě maj holky víc. Bohužel některé z těch holek nemají vkus, soudnost nebo jim je to jedno protože se nestydí za své tělo, takže i když mají pupek jak českej fotřík, stejně si vezmou crop top a mikro sukýnku. Vlastně mi připadalo, že buď tam jsou ženy opravdu hezké nebo jsou to hrozný krabice. Nic moc mezi tím. Ale takhle zpětně když o tom přemýšlím, tak to spektrum bylo širší.
Jestli je jedna věc, kterou současní angličané fakt umí, tak je to pařit. A to nejen mladí lidé. Ty jsem viděla taky. Třeba v pět odpoledne výše zmíněné slečny neschopné chodit jak byli opilé a válející se po ulicích nebo se navzájem podpírající. Jenže oni umí pařit i staří lidé. Když jsme tancovali na svadbě, rozjížděl to tam i pán s chodítkem a děda s babčou trsali jak o život. Na moderní hudbu. To jsem snad taky u nás neviděla. Jako jestli bych se tam kvůli něčemu chtěla vrátit, tak je to kvůli nějaký pořádný párty.
A posuneme se zase o téma dál. Toalety. V každé zemi kde jsem byla, to bylo nějakým způsobem unikátní. V Německu se třeba nechává na tácku pár drobných, v Japonsku jsou extrémě čisté a automatizované nebo je tam porcelánová díra v zemi, v Řecku se hází toaleťák do koše. No a v Anglii se na všechno sahá, půlka všeho je rozbitá, druhá půlka od různých tělesných tekutin i netekutin, podlaha lepí. Skoro jsem si říkala jak vůbec mohli s takovými záchody přežít covid. Musíte sahat na dveře když jdete dovnitř, na dveře kabinky taky (pokud tam jsou), pak na nějaké zavírání kabinky (pokud tam je a funguje), většinou v půlce kabinek není wc papír, té druhé půlce nefungují dveře nebo má podělaný mísy či chybí prkénko. Takže člověk si nějak musí vybrat kompromis. K tomu lepí podlaha, ale ta lepí v celé hospodě, na záchodech občas o něco málo víc. Když už si teda zdárně uděláte svoje, chcete si logicky umýt ruce. Takže pokud je tam mýdlo, super, musíte osahat dávkovač mýdla jako tisíc lidí před vámi. Pak tam jsou kohoutky. Dva. A když jedním otočíte, tak ta voda brutálně vystříkne. Je tam sušič rukou. Ale obvykle tak prastarý, že sušíte pět minut a furt nic. No a pak musíte osahat ty dveře kterýma jste přišli......samozřejmě všechno tohle může být zaviněno tím, že jsme nechodili do lepších podniků, ale užívali si autenticitu.
Co se mi líbilo a co mi chybí, je křik racků. Jasně když je ho moc, tak to člověka taky začne štvát. Ale pro mě je to takový milý nezvyk spojený s mořem. To holt v ČR nemáme.
Co se mi vůbec nelíbilo, že jsem za celou dobu nikde nesehnala pohledy. Jako fakt nikde. Ani v trafikách, ani na tržnicích, ani u něčeho co vypadalo jako památka. V obchodě s přáníčky byla jedna asi za tři libry, ale to mi zas přišlo trochu moc a dost jsem pochybovala, že by tam k tomu měli známky.
Co bylo naprosto boží, byl Melgarh. Cítila jsem se jak princezna. Hledal a rezervoval ubytování, řešil problémy když nám ubytko dvakrát zrušili, zařídil kartičku na vlaky, všechny papíry co se museli vyřídit aby člověk mohl letět, staral se o zábavu, hledal kde se dá dobře najíst, ke konci už mě hlídal abych nejedla moc a nebylo mi pak blbě, vodil mě po městech, trpěl moje nakupovací manýry a obrážení TK Maxxů, masíroval mi nohy když mě bolely, no prostě poklad a gentleman v jednom. Díky moc.
