Pak jsme došli na nádraží, bookli lístky do Kyota, zjistili, že to jede za takovou dobu, že za náma dojde v klidu i zbytek výpravy. Následovala cesta vlakem do Kyota, kde jsem konečně měla potkat svého milovaného muže. Když jsem ho viděla vystupovat z vlaku, byl to skvělý pocit, objala jsem ho a byla šťastná.
Našli jsme strašně stylové ubytování kousek od toho kde jsme bydleli předtím. Máme pro sebe celý barák. Je to tu nově udělané a krásně moderní. Znáte to, vytápěná vana, všude klimatizace a hezké prostory, pěkná nová pračka.
 |
| Ve dveřích tu mají problém všichni krom mě |
 |
| Ulička kde bydlíme |
Navíc jsme dneska vyráželi na Fushimi Inari - takový ty mega známý tori brány. Nečekaně tam bylo tři prdele turistů. A jelikož nikdy jsem nestihla pořádně projít ty krámky se suvenýrama co tam jsou, tak jsem se jako první vrhla na ně. Ostatní šli na brány.
Suvenýry jako hezký. Někde trošičku dražší, někde v pohodě. Někde bohužel hodně drahý. Viděla jsem krásný hůlky pro kolegu z práce, ale 6k yenů je fakt moc. Možná kdybych byla hůlkový fajnšmekr a chtěla to pro sebe...ale i tak by to bylo velké možná. Pak jsem viděla krásné sošky Tanukiho a sov, krásné čajové nádobí. Opět za ceny, které možná odpovídají ruční práci, ale já si ty prachy raději schovám na nákup kozatých anime figurek a kosmetiky.
Koupila jsem tedy spíš jen pár potřebných drobností a šla chrámovat.
Nevím čím to je, ale přišlo mi, že tam bylo víc lidí než si kdy pamatuju. Fakt jsem byla ráda za ty vedlejší odbočky kam moc lidi nelezou a je tam klid. Nakonec jsem kempla u jezera kde je strašně fotogenické místo, které si pamatuju už od minule když jsme tam šli po setmění. Teď jen zbývalo počkat pár hodin na to setmění. A taky nějak sehnat ostatní s 28% baterky v mobilu (dobře a power bankou).
Ostatní totiž šli tu delší trasu někam na vrchol. Blázni.
Asi po hodině se zjevil František. Procházeli jsme se po okolí, čekali na setmění a případně i ostatní. František předtím potkal oba Michaly na nějakém odpočivadle kde prý svačili. No tak dolu za náma nepřišli. Šli jinudy a ještě jsem se později dozvěděla, že si to vlastně vyběhli dvakrát. Michy je bláznivý fotograf.
Pomalu jsem začínala být sežraná od komárů. U té vody jich bylo spousta a slétali se na mě jak na bufet. Ale zas jsme potkali pána, který tam krmil kočičky. A navíc se tam slétl i havran, který jim kradl granule.
A pak se setmělo. Na můj mobil se to fakt nedá vyfotit. Vypadalo to jako některý z Miyazakiho filmů. On si nemusel nic přikrášlovat. V japonsku jsou přesně tak nádherná zákoutí jako tam člověk často vidí.
Když už jsem byla maximálně ožraná od komárů a měla jsem pofoceno, začala jsem nenápadně naznačovat Františkovi, že jako dem bo mi je zima, jsem sežraná a chci prostě pryč.
Po čtvrthodince chůze a dalšího zuřivého focení (Františkova), jsme potkali zbytek výpravy. Plán byl, že frčíme zas do Kyota a já s Františkem se oddělíme na romantickou večeři. Jsme se celých deset dní neviděli, tak jsme to museli oslavit.
V Kyotu se nám podařilo najít ulici plnou krámků s jídlem. Naneštěstí ten co se nám z dálky líbil nejvíc (yakiniku - grilované maso na špejli) byl trochu podezřelý. Čím? No víte, oni tu často napichují na špejli nejen maso. Můžete dostat kůže, tuk, játra. To všechno tam měli v kuřecí verzi. Masa výběr moc ne.
Našli jsme i normálnější hospodu kde dělali stejky. Bohužel bylo plno. Tak jsme tu ulici prošli už asi po třetí a našli malou zapadlou uličku o šířce sotva metr, která skrývala množství miniaturních hospůdek (fakt nekecám měli tak 2x3m max). V každý byla nějaká stará bába, na pultíku měla kýtu a velký výběr saké za sebou. Sem tam jsme zahlédli hosta s nějakýma mešíma pochutinama před sebou, ale na velké vaření to nevypadalo. Podniky typu kýta a saké jsme se tedy rozhodli vynechat.
Nakonc asi po dalších dvou projitích celý tý dlouhý ulice jsme zapadli do luxusně vypadajícího podniku, kde sice měli něco jako menu v angličtině, ale rozhodně anglicky neuměli víc než slovíčko oukej.
Ještě že František má v práci japonštinu a docela hezky mu to jde. Objednal nám maso, mě ještě nějaký nakládaný sancho nebo co to bylo a nějaké to bíru. Pak si dal asi tu nejlepší broskvovou zmrzku co jsem měla tu čest mu užírat.
Samozřejmě fotky nemám protože jsem měla hrozný hlad a bylo to děsně dobrý.
Bude to znít trapně, ale když jsme odtamtud vypadli, tak nás ještě začala honit mlsná a tak jsme zapadli do sámošky a nakoupili hromadu kravin.
Bylo strašně pozdě, já byla příšerně unavená a tak se mi ani nepovedlo napsat článek. Všem kteří netrpělivě čekali, se omlouvám za svou romantiku a únavu.
 |
| Schránka ve Fukuoce |
 |
| Oběd v shinkansenu |
 |
| Kyoto a hledání večeře |
 |
| Kýta a saké ulička |
Žádné komentáře:
Okomentovat