Výlet do Japonska 2018 - den 1 - Praha, Tokyo

Tak už to zase přišlo. Uplynuly dva roky a nastal čas poskládat partu z nahypovaných kamarádů a zamířit do země levného sushi, kozatých figurek a hudebních her.

Začnu zábavnou historkou z kupování letenek. Většinou jsme to dělali tak, že jsem se sešli na skypu, mrkli do vyhledávačů na nejlevnější letensky s normální dobou letu (takže ne nic moc delšího než 15 hodin), zkontrolovali jestli máme všichni nakliklý stejný let a koupili to. No tak tentokrát to byl úkol na tři hodiny.

Sešli jsme se v osm večer. Vybrat let přes momondo bylo taky easy, za kásných čtrnáct a půl tisíce. No a pak jsme si ho všichni zkontrolovali podle čísla letu, odsouhlasili a klikli na koupit. Zde podotýkám, že tuto akci jsme prováděli s Michalem (Kompozit - znáte ho již z předchozích výletů) a Michalem (dále Michym, který letěl poprvé) a zbytek lidí za námi přiletí později jinými lety. Kluci začali jásat, že je to pustilo dál a mohou kliknout na finální koupení. Já nejásala. Mě to sice taky pustilo dál, ale místo necelých patnácti tisíc mi to najednou ukazovalo cenu letenky 30k.

Kluci hned začali radit jak to mám zkusit v jiném prohlížeci, vymazat cookies, zkusit anonymní okno.....já pěnila, protože v tu chvíli už jsme to řešili pomalu hodinu, byla jsem unavená a tohle mě fakt nebavilo. Samozřejmě nic nezabralo a za třicet tisíc jsem fakt letenku nechtěla. Nakonec po hodině a půl, za mého naštvaného řevu jsme to zkusili přes jiný vyhledávač. No bylo to o tisícovku dražší a hodinu delší let. Ale mě už to bylo jedno. Kontrolujem čísla letu a časy, všichni klikáme na koupit. Já jásám protože mám letenky za 15,5k. Najednou se ozve ve skypu zvuk vyzvánění mobilu a Michal říká, že mu volá někdo z Ameriky. O pět vteřin později se ozve Michy, že mu taky volá někdo z Ameriky. Napjatě poslouchám co oba v angličtině řeší. Letenky se vyprodali, ale můžou si připlatit 150-300 dolarů a letět jak chtěli. Oba svorně posílají američany do prdele. Takže to vypadá, že jsem jediná kdo má letenky. Je už po desáté, jsem rezignovaná a naštvaná zároveň. Je mi jedno, že letím sama, hystericky se směju a řvu do skypu. Končíme. Kluci to zkusí jindy......o pět minut později volají znovu, že ty původní letenky, které mě nešli, tam zas jsou. Takže oni letí levněji a kradší dobu. Yeeey.

Po téhle anabázi asi chápete že Railpass jsme řešili každý zvlášť. Tentokrát jsem ho vyzvedávala přímo v Kaprově ulici v české pobočce. Hele a fakt spokojenost. Bylo to rychle a odpadli mi obvyklé komplikace s posíláním z Británie, placením poštovného a urgováním, protože se zásilka ztratila po cestě.

Ubytování booknul Michy v Asakuse, protože tam tradičně bydlíme a je tam nejvíc ultimátní stánek přezdívaný "U báby", který jste mohli vidět na instagramu. Je to levný, dobrý a maj strašně veliký výběr.

Kupodivu booknul něco co znám a trefim tam z paměti. Akorát teda on ten Asakusa hostel Toukaisou má takové malé specifikum. Jeho pokoje se dělí na ty s broučkama a bez broučků.

Samotnému letu předcházelo ještě malé dobrodružství u Michyho doma. Má trochu problémy se srážlivostí krve a tak mu bylo nutné bodnout injekci do břicha. Ještě že má tak skvělé kamarády jako jsem já, kteří si to vlastně vůbec jakože neužijí, že mu to tam můžou vrazit :D

Sraz jsme měli s Kompozitem na letišti. My si prozíravě zabalili krosny do folie doma a Kompozit si užil balení za 200kč na letišti. Tomu říkám zlodějna.

Mimochodem na letišti u terminálu 1 otevřeli novou restauraci s dobrým a nepředraženým jídlem. Určitě jí zkuste. Mají tam takové klasiky a v podstatě ty jídla nestojí víc než obědy v karlínských restauracích.

Let byl víceméně fádní (asi jsem už zvyklá). Do Helsinek jsme letěli společně. Kluky jsem doprovodila na jejich rychlejší a levnější let a pak se odebrala na svůj pomalejší a dražší. Naštěstí tam letěli téměř jen japonci, takže to bylo v pohodě a bez trapných bílých rodinek s nevychovanými dětmi.

Klasicky jsem v letadle nespala, prostě mi to nejde. Ale aspoň jsem odkoukala všechny marvelovky a dc filmy co byli v nabídce. A toho jídla co jsme nafasovali k večeři a snídani. Pán vedle mě to zvládl sežrat za dobu kdy já se ještě neprokousala ani hlavním chodem.

Každopádně za poslední tři dny jsem naspala asi 13 hodin, tak si představte v jakém duševním stavu jsem po vystoupení asi byla.

Tak nějak po paměti (bo prostorovou mám pořád dobrou) jsem došla do třetího patra letiště k poště a vyzvedla si econect wifinu a po deseti minutách hledání našla i kluky, kteří tam na mě čekali.

Vydali jsme se na vlak a jelikož jsme si hned neměnili Railpasy, ale jeli za svoje, nechtělo se nám platit přes 2k yenů za lístek. Vzali jsme to tedy pomalejším vlakem za 1030 yen. Chyba. Byli jsme mrtví a jet ještě hodinu ve vlaku kterej je sockoidnější než pražský metro nebyl tak dobrej nápad.

No nic na tu Tawaramachi jsme nakonec dorazili, akorát v hodně pokročilém zombie stavu. Má naprosto skvělá paměť nás dokonce zvládla i dovést na hostel (jestli tohle čte můj šéf Zdenda, sorry já mám normální paměť na nic, ale ta prostorová funguje). Ta špatná zpráva byla, že check-in je až za tři hodiny. Copak o to, krosny se tam dali nechat, ale co ta naše mrtvost. Tři hodiny v takovém stavu jsou věčnost.

Zapadli jsme do místního podniku kde si kluci objednali rýži se smaženým kuřetem a pivo. Já gyoza knedlíčky. Komunikace se servírkou byla hodně kostrbatá, asi to nebyla ani japonština ani angličtina, ale jídlo jsme dostali. Tak trochu nás zachránilo. Pak následovalo bezcílné bloumání po Asakuse a chrámovém komplexu. Mimochodem tam jsou nejhnusnější hajzly co jsem kdy v japonsku viděla.

Vzdali jsme to o půl hodiny dřív a vydali se na hostel s nadějí. A ono jo, dostali jsme pokoje bez broučků! Dokonce ten samý, který jsme s Kompozitem měli minule.

Samozřejmě následovalo mytí, protože po tolika hodinách v letadle člověk fakt myslí jen na sprchu a postel. Díky tomu, že jsme se stavili ještě v sámošce pro alkohol a papání, jsme se trochu sťali a povedlo se nám usnou.

Večer jsme se vzbudili a vyrazili na procházku k těm samým chrámům akorát krásně nočně nasvíceným a dokonce jsme se zasekli i v herně. Pak už zas jen nákup jídla a pití a hurá na pokoj spát a těšit se na to co přinese zítřek.

S fotkama je opruz, takže házím sem na konec a do budoucna uvidíme.

Bufáč na letišti

Večeře

Snídaně

U báby

Večeře na dobrou noc