Japonsko - den 2 - Tokyo

Dneska nebyl nijak náročný program. Vyspali jsme se, pak proběhlo standartní kolečko chození na záchod, snídání a opětovného chození na záchod. Někdy si přijdu, že jsme takové močící komando. Hodinu a půl po probuzení jsme konečně vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.

Pěšky jsme se vydali ke Skytree a po cestě jsem se ještě stavila vyměnit korejské wony za jeny. Byla to pěkná procházka na slabých třicet minut.
Šli jsme okolo Sumida river a viděli ono  známé "zlaté hovno" a taky nějakou tu loď.

Asi mně budete považovat za barbara, ale já na Skytree nešla a šli jen kluci. Věřím že tam je super výhled, ale mě víc prostě láká ten obchoďák dole.

Co vám budu vykládat, bylo to super. Našla jsem i Ghibli shop, spoustu obchodů s krásným oblečením a doplňky. Taky různé cute jídlo. Pokud nevíte jak může být jídlo cute, zkuste si představit donuty a dortíky ve tvaru zvířátek. Samozřejmě nechyběli krámky kde měli Rilakkumu a další roztomilé postavičky. Letos tu navíc docela frčí Care Bears. Už jsem z nich sice vyrostla, ale je to hezká připomínka dětství.

Po dvou hodinách mého blaha v obchodech kluci volali, že jsou ready a šli jsme na jídlo. To jste mohli vidět na instagramu. Pak byli ještě tak hodní a přetrpěli se mnou návštěvu Rilakkuma storu. Udržela jsem se, moc neutrácela a koupila jen Steamcream s Rilakkumou.

Další plán byl návštěva My little pony café, které je dočasné. Nachází se v Shinjuku. Začalo pršet. Kompozit si prozíravě koupil deštník, já a Michy jsme řekli že na to kašlem, že zas tolik neprší. Samozřejmě jsme došli v tom dešti na blbou zastávku a museli přes celý komplex zpátky. Ale pořád nepršelo tolik. Jen jsme ze sebe udělali blbce před japonským dědou, který obsluhoval budku v té špatné stanici a musel nám znovu nabít Pasmo karty na které jsme prošli dovnitř.

Nakonec jsme do Shinjuku i šťastně dorazili a za pomoci několika cedulí a dědů kterých jsme se ptali na cestu, jsme dokonce i to My little pony café našli.

Bohužel obsluha neuměla vůbec anglicky. Ale já taky ne, takže nakonec jsme se nějak domluvili. On byl u vchodu automat s cenama a my prostě netušili co zmáčknout. Nakonec jsme zvolili možnost za 2000¥. Je to raketa, ale blbě to snad nebude. Slečna nás usadila, my si podle obrázků objednali poháry a pití s MLP tématikou. Asi po deseti minutách kdy se nic nedělo nám začalo docházet, že je něco jinak. Ono to bylo café sněz co můžeš s pultama plnýma dortů, normálního jídla, čokoládové fontány, lahodného ovoce a mrazáku s šestnácti druhy zmrzliny. Na těch lístcích za 2k byl nějaký čas do kdy tam můžeme být. Výzdoba byla trochu MLP, hrála tam i tematická hudba, přesto celé místo moc MLP nepůsobilo.

O dvě misky ovoce a asi 8 dortů později konečně obsluha přinesla naše tématické pití. Moje bylo hnusné. Za dalších 10 min konečně dorazilo i tématické menu. Akorát ve velikosti pro panenky. Ale po těch osmi dortech už mě to tak neštvalo. Vlastně jediný co tam můžu naprosto spolehlivě pochválit je místní kakao. Pak nastala chvíle pro čůrací komando. A jelikož kluci měli wc o 5 pater výš, dali jsme sraz u info dědka co nám radil a já šla na nákupy.
Takže hádejte kdo byl v obchodě Anna Sui a koupil si tam kosmetiku?

Po té jsme vyrazili na Asakusa station vyzvednout krosny, které jsme tam ráno hodili do skříněk. Chtěli jsme pak rovnou přeběhnout na Tawaramachi a vzít to na Ueno vyměnit JR pasy a zmizet do Matsumota. Jenže ono už nepršelo jen decentně, lilo jak z konve. Ještě že znám okolí a tak jsme jen přeběhli ulici a koupili deštníky v Don Quichote. Už jsme nasbírali trochu zpoždění, ale utěšovali jsme se tím, že máme dost rezervu.

Na Uenu nám sklaplo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že místní JR kancl má dneska zavřeno a máme si dojet na Tokyo station. To už jsme nestíhali tak hezky ten vlak co jsme potřebovali. Ale pořád jsme se utěšovali že máme tak ještě hodinu čas. A asi by nám to i vyšlo, kdyby na Tokyo station v té JR kanceláři nebyla otevřená jen jedna přepážka a nějaký dementi to tam nezasekli na !40! minut.

Před námi bylo ještě pěkných pár lidí. Zkusila jsem poprosit obsluhu vedlejšího infostánku ať otevřou další okno, že fakt potřebujeme chytit vlak jinak dneska nemáme kde bydlet. Prej ne. Ale po tom co tam ty dementi opruzovali u jediné otevřené přepážky 20 min, vyměkli a otevřeli druhou. Kterou teda následně zasekli nějaký další paka s deseti pasy. O další čtvrt hodinu později otevřeli poslední přepážku a fronta se konečně pohla. Jeej ušli jsme metr a půl za půl hodiny. Před námi i za námi další lidi. Celkem asi dvacet.  No takže ten vlak co jsme potřebovali stihnout aby jsme stihli check-in na hostelu, jsme nestihli. Ten další taky ne. Klika že v té hale neuměl nikdo česky, takhle sprostě tam asi nikdo ještě nenadával. Kdyby pohledy a slova mohli zabíjet, tak ti dva pitomci zemřou velmi oškluvou smrtí.

Konečně jsme prošli na řadu. Vysvětlujeme pánovi ať spěchá, že potřebujeme chytit vlak. Na potřetí to i pochopil. Pak jsme ještě absolvovali běh pro lístky, které jsou na druhé straně Tokyo station, protože ty bližší jsou samozřejmě zavřený. Přibíháme tam a prosíme frontu aby nás pustila, že chytáme vlak který jede za 10 min. Kluci u okénka zařizují lístky a přesvědčují obsluhu, že google našel spoj a něco fakt jede. Já arigatuju směrem k frontě a klaním se tak hluboko, jak mi to krosna dovolí. Sprint na vlak a opětovné ptaní se na směr. Stíháme to asi 3 min před odjezdem.
Pořád máme naději, že někdo bude na recepci hostelu i když prošviháváme check-in asi o 10 min.

Ve vlaku jsme si aspoň koupili jídlo a pití, protože tři hodiny cesty jsou tři hodiny cesty. Přestup v Naganu jsme měli luxusní půl hodinu na přestup. Aspoň jsme ukuli plán jak to uděláme v Matsumotu. Michy dropne krosnu u batoh a bude sprintovat k ubytku. Po další hodině cesty pomalým vlakem jsme plán mohli realizovat. Michy odsprintoval, já s Kompozitem jsme nahodili bagáž navíc a šli hledat záchody protože opět udeřilo čůrací komando. Hečte umím to i s krosnou na zádech.
Vydali jsme se směrem k hostelu, vedla jsem já. Po vylezení z nádraží jsem zjistila, že vedu blbě, ale to už Michy psal, že máme bydlení a jde nám na proti. Stihli jsme to asi o 5 min. Pak už by na recepci nikdo nebyl.

Pokoj je miniaturní, ale máme vanu a hlavně bydlíme. Snad pokaždé se nám stane nějaký takový příšerný fail, kde tečou nervy. Asi to patří k životu. Tak nashle při dalším dobrodružství.