Japonsko - den 4 - Kyoto

Dnešek byl pěkně nabitý vším možným. Především jsem chtěla Michymu ukázat Kyoto station, bo to je prostě nádnerný kus architektury a pak oběhat své oblíbené krámy.

Zas trvalo než jsme se vyprdelili z ubytování protože probíhalo hrozné kolečko snídání, chození na záchod, mazání krémem na opalování, další chození na záchod. Je to smutný, ale budu muset začít chodit ven sama. Nějak mě to čekání než se všichni nasnídají nebaví. Sry chlapci, jinak vás mám fakt ráda.

Včera v noci jsme ještě prali, a tak všude po bytě válelo prádlo. Byla to trochu opičí dráha. Na ubytování je i žehlička, ale na tu nedošlo. Udělali jsme ráno aspoň fotku jak vykukuji z okna. Škoda, že nešlo zachytit, že metr a půl od okna je silnice s hustým provozem a že celou noc na silnici probíhali práce.

Cestou k nádraží jsme se stavili ještě u chrámu který máme vedle ubytka. Byla tam i nějaká výstava obrazů a tak jsme tam zašli.
Jenže ona to nebyla jen tak nějaká výstava. Byli to obrazy na keramice, které se postupně vrství a vypalují. Klidně třináctkrát.
Dosáhne se tím naprosto neuvěřitelného prolínání barev a odstínů. A hlavně se ty barvy mění podle toho z jakého úhlu se na obraz díváte.
Ono to není příliš popsatelné, musí se to vidět. Já sama nejsem nějaký velký obdivovatel umění, ale tohle mi vzalo dech takovým způsobem, že to ani nedokážu vylíčit. Draci, ptáci, květiny, postavy. Vše s měnícími se pastelovými barvami přecházejícími do zlaté, měňavé modré, růžové, zelené. Ne, to prostě nejde popsat a fotit se tam nesmělo.
Nikdy se mi nestalo, že bych se nad nějakým obrazem extra dojmula a o to nepochopitelněji bude znít to co řeknu. Tady to bylo tak krásné, že jsem se normálně rozbrečela a teď když to píšu brečím znovu. Zkuste si googlit a pokud by tohle bylo k vidění jinde, zajděte na to.

Pak jsme se vydali ještě do Aeon Mall, kde jsme chtěli kouknout do zverimexu na štěňátka. A taky do Daisa protože Michy potřeboval nové sluneční brýle. Když to tam viděl, asi pětkrát se mě ptal jestli to fakt je všechno za 100 yen. No tak má ty brýle rovnou dvoje.

Bylo fakt vedro, takže na Kyoto station jsme dolezli skoro mrtvý a pořádně vlhký. Ale stálo to za to. Já prostě miluju tam dotahnout novýho člověka a nechat ho nad tím prostorem udělat waaaaaau a pak mu říct, že to má ještě druhou půlku. Zároveň jsme objevili místa kde jsem ještě ani nebyla.

Wow část

A teď se otoč a tady je druhá wow část

Tady jsem nikdy nebyla a je to tam přitom tak hezký

Jak bylo vedro (asi 30) tak jsme se vidali na zmrzku do Baskin Robbins a moc mě potěšilo, že kluci si jí užili stejně jako já. Měla jsem Poppin Cotton Candy a Chocolate Mint. Best kombo a stálo za každej yen.
Kluci se mě pořád drželi jako klíšťata a tak jsme zahučeli do Yodobashi. Po chvilce je to se mnou přešlo a vydali se na chrámy.

Hmmmm já sama v krámě....no nejdřív jsem chtěla koupit model (stavebnici) letadla pro kamaráda. Pak mi hodný pán u kasy řek, že když nakoupim na 5k yen tak to mám tax free. OK nemusí říkat dvakrát. Sjela jsem na kosmetiku a řádila. Ale s čim mě teda pěkně vypekli bylo, že mi u kasy celý nákup zapečetili do pytlíku, který se nesmí otevřít. To mi fakt nikdy před tím neudělali. Trochu nasranost, ale co člověk nadělá.

Kosmetický koutek

Taky jsem našla patro s gatchapony. Takové to jak tam hodíte peníze, zatočíte kolečkem a vypadne drobnost....dalších asi 1000 yen v pr...gatchaponech. Ale narozdíl od ufocatcherů, tady za svý prachy aspoň něco dostanu.

A jelikož už byli skoro dvě odpoledne, vydala jsem se směr Kawaramachi. Tedy vydala. Jela jsem busem. Což obnášelo přijít na to odkud mi to jede. Naštěstí mám google na spoje a mozek na čtení obrázků na info cedulích.
Mimochodem busy fungují tak, že nastoupíte prostředními dveřmi (jsou vlastně zadní, protože jiné zadnější tam nejsou) a jedete. Cena je jednotná, ať jedete jednu nebo deset zastávek. Dospělý 230 yen.

Můj nakupovací pud mě neomylně vedl ke krámku kde si pokaždé kupuji ručníky. Až na to, že jsem ho pořád nemohla najít, takže zas tak neomylná nejsem. Ale našla jsem krámek s yukatama a kimony. Psí café. Několik 100 yen shopů. A taky mě odchytil párek důchodců.
Ti byli naprosto úžasní. Babička neuměla ani slovo anglicky, děda uměl asi tak blbě jako já. Strávili jsme rozhovorem o tom odkud jsem, po kolikáté jsem v Japonsku, co mi chutná, jak je ČR skvělá a že tam chtějí jet, asi čtvrt hodiny.

Oba-chan (fakt jí tak děda říkal) byla kouzelná. Byla hezky namalovaná a snažila se posunkama dorozumívat, chválit mi růžové vlasy, smála se při vyjmenovávání toho co mi chutná. Děda měl radost když jsem vyprávěla o pivu. Pak jsme povídali o tom, že mám ráda Hiroshimu a tak různě....do teď je pro mě záhadou jak jsem dokázala vyplodit tolik anglických a japonských slovíček. Nakonec jsem si s nima musela prostě dát fotku.

Pořád jsem hledala ručníkový shop a místo něj našla svůj oblíbený obchod s bento boxy. Taky několik heren, jídlo, další skvělé shopy, B-side label kde pravidelně kupuju drahý a hezký samolepky.....a pak konečně ten ručníkový shop. Mám svůj ručník!

Ještě mi zbýval jeden obchod k navštívení. Před lety jsem tam koupila svou nejoblíbenější kabelku. Už je dost ojetá a tak nastal čas vydat se do Gionu pro novou. Teda mě se líbila i jedna u Samantha Thavasa a slušela mi, ale nemám 38k yen.

Vzala jsem to přes velký obchoďák mrknout na Jill Stuart a Shu Uemura kosmetiku, co jsem si pamatovala měli tam mít i Anna Sui ručníčky. Kosmetika mě opět (jako pokaždé neoslovila resp. jsem si nevybrala) a ručníčky taky ne. Škoda.

Po cestě ke Gionu jsem viděla něco jako místní náplavku, nějaké baskery hrající na kytaru nebo provozující beatbox. Lidi jim fandili. Všude byl dav, mě bolely nohy po nachozených 11km, byl vlahý večer a mě bylo dobře. Byla jsem doma.

Obchůdek jsem našla. Pořád tam i po těch letech byl. Takže za 500 kč mám novou kabelku s Hello Kitty. Není tak vychytaná jako ta předchozí, ale mám jí.

Zbývalo jen najít bus na ubytování a dojet tam. O deset minut pobíhání později jsem konečně našla zastávku. Google jí házel do prostřed křižovatky a tam fakt nebyla. Bus číslo 207 mi jel skoro před dům, no dobře asi o 90m jinam. Aspoň jsem si v přilehlé večerce zvládla koupit sushi a dva litry zeleného čaje na kterém se tu stávám závislá. Oproti tomu u nás mi fakt chutná. Jo a kdyby měl někdo tendence tvrdit že Japonsko je drahý, tak to sushi stálo asi 100kč a ty dva litry čaje cca 25kč.

Nějaké fotky z dneška a nákup