Roztomilosti: Japonsko - den 14

Dneska jsem pro změnu vyrazila zase na nákupy. Lovná oblast bylo zase Ikebukkuro a Tokyu Hands. Obří obchod snad se vším možným do domácnosti i mimo ní. Kdysi jsem zahlídla, že tam měli nabe hotpot hrnce ve tvaru zvířátek, tak jsem se chtěla mrknout zda je ulovím. Jeli se mnou i Michy s Melgarhem. Ty se hned ze začátku oddělili a brouzdali po svých krámech. Asi po dvou hodinách mi psali, jestli nedáme oběd. Blázníte? Sem neprošla ani dvě patra a tohle jich má osm.

Ale aby se neřeklo, nalákala jsem je k sobě na Fridgeezoo - mluvící zvířátka do ledničky, který vám vynadají, že tam furt lezete. Michyho tak nadchli, že si okamžitě jedno koupil, já dvě.

A pak jsme šli níž a níž, až to někde ve čtvrtém patře kluci vzdali, protože je děsila představa, že si nakoupí hromadu kravin. Ono prostě když narážíte na spínací sponky ve tvaru letadel či zvířátek, stahovačky na kabely též se zvířátky na konci, naprosto skvělé a cute propisky, sešity, hole s Hello Kitty, barevný prodlužky, potřeby do kuchyně s roztomilými oušky na konci....těžko tolika věcem odolat. Víc asi řeknou fotky dole.

Asi ve čtyři odpoledne jsem konečně z toho nákupního pekla vypadla. Měla jsem šílený hlad a tak jsem si na mapách našla nejbližší sushi. Obešla jsem tu pitomou budovu asi 3x než jsem našla vstup. To pokládám za jednu z mála nevýhod v Japonsku. Máte někde malinké skryté dveře, které mají schůdky dvě patra pod zem.

Sushi bylo takové to levné 100 yen za dva kousky. Docela to na kvalitě bylo znát. Tedy ne že by to byla nějaké stará ryba a schnilá rejže, to fakt ne. Jen to nebylo tak hezky uplácané jak to bývá. Ale zas to vozil vláček. Obsluha samozřejmě anglicky neuměla ani slovo, což nijak zásadně nevadilo. Normálně mi podali kartičku s číslem stolu kde sedím, pokynuli kudy kam a nechali mě být. Objednala jsem si na tabletu první kousky sushi a za chvilku už přifrčel můj expres s obědem. A jelikož jsem klikař, tak se ten pitomej iPad seknul a nešlo dál objednávat. Po chvilce zkoušení různých triků jsem přivolala obsluhu a pán naštěstí celkem rychle pochopil a tablet opravil.

Byl čas zamířit domů, protože večer jsme plánovali párty (kdo sleduje instagram, tak už ví). Ještě jsem zaběhla mrknout do drogerie, ale nic moc mě neoslovilo. Mám pocit, že nějak zmizeli všechny roztomilé věci.

Na párty plnou bílých zábavy chtivých cizinců jsme dorazili s mírným zpožděním. Ale nevadí, všichni byli už trochu opilí a velmi hluční. Já se svým dirndlem (německý kroj) a výstřihem, jsem hned budila pozornost. Akorát jsem si nebyla jistá jestli se zvládnu s někým bavit když skoro neumím anglicky.

Hmmmm v druhém baru s víc alkoholem už to vypadalo, že konverzace nebude problém. Dala jsem řeč s číňanem, italem a němcem, kanaďankou, amíkem a britem. Popravdě pak už to začalo být hodně veselé a i když do teď nevím jak jsme s jedním klukem asi čtvrt hodiny kecali a ukazovali si fotky z různých měst kde jsme byli.

V posledním baru (ano byla to organizovaná výprava po barech) už si toho moc nevybavím. Konverzovala jsem nejspíš naprosto bez problémů a zuřivě trsala na nějakou příšernou hudbu.

Pak už jelo metro, které jsme potřebovali chytit a tak mě moji bílí rytíři Michy a Melgarh zachraňovali a táhli domu. Musím říct, že takhle jsem se nezřídila dlouho. Možná kombinace únavy, nedostatku jídla (navíc jen pár kousků sushi) a mixů alkoholu. Nebudu to protahovat, prostě se mi povedl achievment, který jsem úplně nepotřebovala. Stihla jsem jen tak tak v metru proběhnout turniketama ke zdi a tak trošičku jí pozvracela. Jsem hrozná ostuda. Ale zas oni maj v metru kanálky u zdí, takže je to celkem omyvatelné. Fakt se omlouvám tomu chudákovy s hadicí co to musel oplachovat.

Z cesty domů si vybavuju ještě záblesky typu, odřela jsem si prsty na ruce, padám na kolena, utíkám klukům po mostě a směju se, kluci volaj do čech a já vlaju někde okolo.
V pokoji mě složili na zem a ošetřili rány. Dokonce byli tak zlatí, že mi připravili vodu a chleba. Něco blábolím svému muži a usínám v půce věty.