Japonsko - den 5 - trochu Kyota a Osaka

Ráno jsme to zabalili v ubytování v Kyotu a busem se přesunuli na nádraží kde jsme hodili krosny do skříněk. Kluci šli na chrámy a výhledovat na věž, já se courala po těch třech obchoďácích co navazují na nádraží a došla si na poštu poslat pohledy.

Taky jsem se stavila v Lawsonovi pro nějakou sváču a viděla zas něco nového. Co asi tak v sámošce může člověk vidět? No byl tam koutek kde se dalo sednout na jídlo (což považuju za geniální vynález) a nějaký pán vedle mě si tam udělal polívku v kelímku. Pak si vytáh bento z domova a začal se živit i tím. Okolo byli kancelářské budovy, tak byl asi z jedné z nich. Zajímalo by mě, proč nejedl tam, jestli si třeba chtěl odpočinout a sámoška mu poskytla útočiště...

Jinak pošta byla taky zážitek. U přepážky mi pán zvážil čtyři pohledy a dva dopisy a odběhl dozadu pro známky a nálepky "air mail". Všechno mi pak předal, že si to mám nalepit sama. Stálo to dohromady 500 yen. Vše jsem hodila do schránky před poštou. Zajímalo by mě, za kolik bych čtyři pohledy a dva dopisy poslala z ČR do Japanu. Asi za víc když známka po republice stojí 20kč.

Kluci byli před polednem hotovi a chtěli ještě zajít na jídlo i když původní plán byl bento do vlaku. No aspoň jsem konečně našla nějaké running sushi. Zkusila jsem různé druhy a všechno bylo dobré. I když se přiznám, že na sushi s brokolicovým nebo kukučičným salátem co tam jezdilo, jsem fakt chuť neměla. Zkusila jsem i rybu pokydanou cibulí a majolkou. Divný sushi fakt. Pak jsem se držela raději tradičnějších kousků.

Koupili jsme lístky na vlak, šli na peron a mě se udělalo blbě z nevyspání. Pořád ještě se mi nesrovnalo tělo a čím dál tím víc mi opuchají nohy. Začínám celkem zoufale koukat po nějakých sandálech. Zatím nemám puchýře, ale kůže už je solidně rozedřená.

Kluci byli moc hodní a po příjezdu do Osaky se o mě zajímali a šetřili mě jak to jen šlo. Když jsme se dostali na hotel, nechali mě prospat a na střídačku mi potom namasážili nohy (jsou to prostě pokladi).

K večeru jsme vyrazili do víru velkoměsta. Michy chtěl omrknout Glico mena. Bylo tam tři prdele lidí...jak jinak. A všichni dělali tu pitomou pózu. Tak jsme si udělali selfie s davem a šli jsme pryč.

Ubytování v Osace

Hromada turistů

Nejhezčí záchodky

Koukali jsme po nějakém jídle a Michalovi se pořád něco nepozdávalo. Sezení, typ jídla, cena, prostředí. Až jsem se nasrala a začala být protivná, protože jsem měla hlad a tak jsme někam zapadli.

Moc jsem se nevešla ke stolu. Dorozumívání bylo hodně kostrbaté a vlastně jsme si ani nedali co jsme původně chtěli a navíc Michymu popletli objednávku. Ale stejně to bylo strašně dobré a mě se hrozně líbilo, že se maso dopékalo nebo spíš dogrilovávalo na té pánvi na které to přinesli.

Pak jsem byla tak šťastná a spokojená, že jsem téměř po celou cestu k ubytování ani neremcala (jako celých 30 min lidi, víte co to je u mě za výkon?).

Doma se nám nebo respektive Michymu stala malá nehoda. Japonci jsou prťavý. Dveře v ubytováních také. Michy není prťavý. No když to hodně zkrátím a vynechám spoustu sprostých slov, tak má obrovskou bouli a krvavou ránu na hlavě. Takže poučení pro dnešní den zní : "pokud jedete do Japonska a máte víc jak 160cm, choďte raději v permanentím předklonu"

Pudr hezkej, ale jako 2k kč za to nedám

Taky pudr  Taky drahý

Největší stojan mê oblíbené K-palette

Loreal u nás by se měl polepšit

Ti dinosauři

Barevné zábradlí u eskalátorů

V Japonsku je prý hodně lidí. Jasně, když fotíte přechod v Shibuye nebo jiné turistické místo. Stejně jako Václavák nebo Orloj. Tohle je v Osace v 9:30 večer. Ani noha