Roztomilosti: Japonsko - den 9

Ráno jsme vstali brzy, já si zopakovala věčný slib, že už nikdy nebudu pít, lupla si brufen, nahodila krosnu a nenamalovaná vyrazila s Melgarhem na nádraží booknout lístky směr Kokura. Jelikož druhá půlka zájezdu prohlásila, že dorazí tak za hodinu, protože čůrací komando opět musí zaútočit, kempli jsme v místním McDonaldu.

Kupodivu Michy a Michal přijeli poměrně rychle. Tak jsme přebookovali lístky a zjistili, že nám to jede za 9min. Brufen už mi zabral a tak mi klasicky otrnulo a navíc se mi nechtělo tahat s plechovkou drinku koupeného včera a sbaleného na cesty.

Za slabou hodinku jsme dorazili do Kokury. Je to celkem díra, ale je tu TOTO museum - muzeum záchodů. To je věc, kterou si naše komando nemohlo nechat ujít. On už tam byl Werk (znáte ho z minulých let) a ten to hrozně doporučoval.

Samozřejmě jsme nejdřív šli z blbé strany, ale o to hezčí výhled jsme měli na budovu. Nádherná ukázka moderní architektury. Pak už jsme to trefili a samozřejmě naběhli na nejbližší záchody i když to bylo v patře kde evidentně nebylo muzeum, ale prodejna koupelen.

V muzeu samotném byl milý pán, který se nás ze začátku ujal, přinesl nám anglické brožurky a mě se ptal jestli umím japonsky. K tomu závěru, že umím, patrně došel z toho, že jsem zvládla pozdravit a odpovídat hai. Lichodilo mi to, ale vzhledem k tomu, že se mě zeptal v japonštině a čekal asi i japonskou odpověď a ne tupé čumění a what...sem to dost zabila.

Každopádně ze začátku nás hezky provázel a snažil se. Je to super, když se tu lidi ochotně snaží mluvit a vysvětlovat i když to moc neumí. U nás ve městě odkud pocházím se vždycky lidi zmohli maximálně na německé "dort, dort" a ukázat směr.

Některé části se fotit nesměli, ale co se mohlo, jsem fotila. I když popisky byli převážně v japonštině, byl to naprosto skvělý zážitek. Pokud pojedete do Japonska, na tohle si najděte čas. Jen si pak budete připadat jako neandrtálci, když zjistíte, že japonci měli bezdotykové baterie a ostřikovací záchody ještě dřív než jste se narodili.

Všimněte si roku

Po muzeu jsme se chtěli vrátit na nádraží a najít něco k jídu. Povedlo se nám nastoupit na špatný bus a odjet trochu jinam. Naštěstí tam byla monorail station, kde jsme to měli jen pár stanic na nádraží. A hádejte v jaký restauraci jsme skončili? Ze všech sušáren, ramen shopů, kobe beef shopů, jsme si vybrali čínu. Ale i tak to bylo zajímavé. Naše česká čína a tahle čína se nedá srovnat. Dala jsem si nějakou polévku s lepivým sosem a byla skvělá. Jen ty houby a krevety bych tam nemusela.

Pak jsme popojeli do Fukuoky. Michymu se z vyčerpání udělalo trochu zle a tak jsme se rozhodli vzít taxi. V Kyotu s tím nebyl problém a pán uměl anglicky a pochopil z mobilu na mapách kam chcem.
Pan taxikář ve Fukuoce byl ovšem jiná liga. Ten neuměl skoro nic a chápal taky dost blbě.

Zuřivě jsme na mapě v mobilu ukazovali místo, našli jsme i adresu. Pán se rozjel a na dvou křižovatkách kde byla červená si něco opakoval a ťukal k sobě do navigace. Ale držel správný směr. To bohužel přešlo po dalších třech minutách kdy jsme pomalu míjeli místo kde měl zahnout k ubytku a jeli přes řeku dál. Do toho nám Michy kolaboval trochu víc. Bezva. Takže víc zuřivého ukazování do mobilu a nakonec jsem se ujala slovní navigace typu "leftó, rajtó, stoppu".

Pokoje máme tentokrát rozdělené po dvou. Michy s Kompozitem se jali odpočívat, já s Melem jsme vyrazili ven. Kousek od nás byl obchodní dům, který jsem stejně chtěla navštívit. Je to krásný kus architektury. A je v něm i herna. Navíc jsme tam chytli i nějaké představení se zpívajícíma slečnama. Tohle mi u nás chybí.

Pak jsme zašli do sámošky, koupili drinky a sedli si na nábřeží. Náhodou okolo jela pařící loď plná lidí a hudby, tak jsme z nábřeží taky začali pařit a oni si nás fotili.
Už byl večer a docela zima, vzali jsme to malinkou oklikou domů a zjistili jsme, že se nacházíme ve čtvrti plné bordelů. Pokud nevíte jak se to pozná, tak venku stojí pán a za ním jsou většinou obrázky spoře oděných žen v různých polohách a oblečcích.

Na pokoji už jsme jen trapně koukali na bizardní pořady v telce a chystali se spát.
Fotky budou asi trochu monotónní, mě ty záchody berou protože jsem z instalatérské rodiny. Tak snad vás to zaujme aspoň trochu taky.