Roztomilosti: Japonsko - den 6

Zase jsem se nevyspala a do 3 ráno koukala do stropu. Bezva. Ale ráno jsem zvládla fungovat. Na dnešek jsem se těšila hrozně moc, protože jsem měla v plánu zajít do Kiddylandu. Je kousek od Osaka station. Teda kousek. Já to vždycky hledám (i s mapou a internetem) asi 20min.

V Kyotu je veliké nádraží tím jak je ta budova vysoká, vzdušná a celkově rozlehlá. S Osakou se to nedá srovnat. Tady je všechno nahuštěné a nádraží samo se skládá z mnoha pater, přilehlých stanic metra a několika navazujících obchodních domů.
Za dnešek jsem došla z hotelu na metro, což je asi půl kilometru. No a pak jsem přijela do centra na Higashi-Umeda a přes Osaka station to vzala na Umedu ke Kiddylandu (schválně zkuste googlit). Jsou dvě odpoledne a mám nachozeno přes 6km.

S tím Kiddylandem bych vám to přála zažít. Obří místo plné roztomilosti. Miffy, Hello Kitty, Purin, Keroppi, Kapibarasan, Tuxedo Sam, Monchichi, Disney, Marvel, Kirby, hromada postav co ani neznám. To všechno na jednom místě (ano hádáte správně, bude nálož fotek).

Takže se u mě klasicky dostavuje pocit zoufalství, protože tohle prostě do čech všechno neodvezu. Mám chuť si sednout na zem a brečet jak malý dítě.

Nakonec dávám do košíku jen jeden Purin polštář, nějaké ručníčky, desky na organizování dokumentů, krém a čaj. Trhá mi to srdce když tam nechávám nádherné kousky nádobí, prkénka, pánev, termosky, sklenky....prostě všechno co nutně potřebuju.

U kasy je milá paní, která mě překvapí tím jak celý nákup roztřídí a pak ho dává do příslušných igelitek. Miffy věci do Miffy igelitky, Kapibarasana do kapibarasaní. A k dokonalosti to dotáhne když to zalepí i příslušnou izolepou. Má jich tam asi šest.

Kluci jsou na výletě na Osaka castle a já mám ještě spoustu času. I tak se vydávám pomalu směr Osaka station bo je mi jasné, že budu zas bloudit. Tady to snad ani jinak nejde.

Hm nebudete tomu věřit, ale narážím na obchoďák a patro s kosmetikou. Píšu Michymu na jak dlouho to ještě mají a jestli se nemůžou zdržet tak další dva dny protože já jsem v nebi číslo dvě.

Lidi co vám budu vykládat, bylo to porno. Akorát teda pěkně drahý, takže nic nemám. Ale mě na Loubotin rtěnky neužije. I když u Les Merveilleuses Ladurée se fakt zasekávám. Líbí se mi tam tvářenky ve tvaru koule s růžovými lístky uvnitř. Jenže tohle nedovezu.

Asi další hodinu ochám tak různě a pak už jsem moc mrtvá a jdu kempit ke skříňkám kde mám krosnu. Nějak se mi nedaří najít sezení a tak se schovávám za skříňky a umírám 20 min na zemi než dorazí kluci. Ještě slyším okolo jet dědka s vozíkem na smetí (vozík totiž hraje melodii Its small world).

Kupujeme lístky do Hiroshimy. Bohužel nejbližším shinkansenem to nejde, je plný. Tak berem další, aspoň máme čas. Přejíždíme do Shin-Osaky a čekáme necelou hodinku. Já samozřejmě rejdím po okolí. Objevuju stánek se suvenýry a polévkami značky co nevím jak se jmenuje, ale pro mě jsou to polévky s kuřátkem. Taky objevuju mnoho a mnoho bento boxů a rozhodnu se si nějaký dát ve vlaku. Mimochodem byl luxusní.

V Hiroshimě ještě čekáme na Michyho, který zjistil, že se mu povedlo ztratit kartu na mhd. Je to prostě klikař. Ale taky je inteligentní a tak si rychle zařídí novou.
Jedem tramvají na ubytování a přestáváme se divit, že tramvaj měla psáno že pojede 26min. Staví snad každých 50m.

Konečně jsme na místě. Od minule jsme poučení a nezapomněli jsme si pípnout kartu jak při vstupu, tak při výstupu z tramvaje. Michy booknul ubytko dokonale. Bydlíme asi 10min pěšky od Peace parku, pod bytem máme hospodu a naproti krám s alkoholem.

Mám dost ponorkovou nemoc a jdu se projít. Kupuju po cestě sushi a večeřím s výhledem na A-Bomb Dome. Je večer, svítí světla, je teplo, lidí je okolo pomálu. Jsem doma. Jsem tak moc doma, jak to jen jde. Tady to miluju. Tohle město mi ukradlo srdce už při první návštěvě. Jeho zelená prostranství, mosty, světla. Těžko se to vysvětluje.
Michy se mě v tramaji ptal proč to tu mám tak ráda. Večer se byl projít a pochopil to. Tohle je potřeba zažít.

Procházím se nákupní ulicí, hučím do herny, vytahuju plyšáka z automatu a rozčiluju se u dalšího kde mi to nejde. Ne kdepak, tohle mi večer nezkazí. Mrknu ještě do pár krámů a vracím se do parku.

Volám muži, který je zatím doma. Technologie je úžasná věc. Máme videohovor přes celou planetu. Každý jsme jinde a stejně jsme spolu. Pak už jen mířím k našemu ubytování protože se těším na dnešní psaní článku.

Snad vám dnešní poněkud nostalgická nóta nevadila. A teď ty slibované fotky.