Roztomilosti: Japonsko - den 19

Dnes jsme vstávali v sedm, protože na programu bylo Ghibli museum. Vouchery na lístky jsme měli koupené už pár měsíců dopředu. Michy kvůli nim vstával ve tři ráno. V osm už byli vyprodané. Takže jsme prostě nechtěli přijít pozdě a nechat si časově omezené vouchery propadnout.

Michymu bylo blbě z únavy, tak jsme se snažili mu to ulehčit. Nešlo to. Chtěla jsem mu aspoň koupit ve Family Martu banánové frapé pro radost a povedlo se mi zaseknout celý krám. Za mnou fronta deseti japonců, prodavač co je ucho v zácviku a neumí anglicky. Což by teda nevadilo, já pochopila, že to frapé není. Ale ostatní prodavači mu začali radit ať jde hledat dozadu. On nevěděl kam, hledal na blbém místě, posílali ho ještě víc dozadu, pak tam šla další pani. Za mnou furt ta fronta, všichni už nervózní včetně mě. K muzeu to byl ještě kilák pěšky. Když zmizel třetí prodavač už to bylo fakt blbý. Japonci se prostě snaží člověku vyhovět za každou cenu. Naštěstí pak přiběhla druhá paní a začala se omlouvat že frapé není. Konečně, po těch pěti minutách mě chtěla fronta zabít. Vzala jsem si svojí vodu, pizzu a raději rychle vypadla.

Krásným parkem jsme došli až k muzeu a užili si první z mnoha dnešních front. Nálada byla skvělá, těšili jsme se a i Michymu bylo najednou lépe.
Uvnitř jsme nafasovali lístek do kina a letáček s mapou muzea.

No a teď ta špatná zpráva. Tohle byl asi nejhorší zážitek z celého Japonska. Všude halda uřvaných číňanů a nevychovaných dětí. To bych snad i ještě přežila. Jenže ten zbytek....V kině nám uvaděčka něco vyprávěla japonsky. Hm dík když 90% sálu jsou cizinci. Film byl dost divný. O broučkovi co se vylíhl, žral, kadil a pak našel kytku. Zvuky ve filmu byly dělané pusou - jako mlaskání, dělání brm brm, vhůš, bžžž. Kdybych byla na drogách, možná se mi to líbí. Takhle ten bizár trval dlouhých 20min.

V muzeu se nesmí fotit. Což nevadí, protože vlastně není moc co k vidění. V prvním patře je převážně expozice jak to vypadá v kreslířské dílně (za předpokladu že věříte tomu, že je to v podstatě pokoj vaší babičky s těžkým nábytkem, perským kobercem, hromadou knih všude po pokoji a háčkovanými dečkami).
Abych úplně nekřivdila, tak ty jednotlivé způsoby kreseb a jak to od prvotního návrhu vzniká, jsou docela zajímavé. Byly by ještě o hodně zajímavější, kdyby měli popisky v angličtině a ne jen japonštině. Ale Melgarh prý zahlédl knihu za pouhých 3000¥ kde to v té angličtině je. Super.

Vlastně asi nejhezčí byli dvě minimísta napodobující kuchyni v domečku z Můj soused Totoro a část kuchyně z pirátské lodi v Laputě.

Pořád jsem se těšila na obchod a utěšovala se že si udělám něčím radost. Tři týdny tu v Ghibli shopech nic nekupuju.
Ještě jsem vylezla na střechu muzea kde stojí válečník z Laputy. A 5m fronta na fotku s ním. Tak jsme se odfotili a šli na ten shop.

Ehm no jak to říct. Michy by řekl že to stojí za vyližprdel. A to fakt nemluvím o davu lidí narvaném v malém obchodě. Oni tam nic neměli. Jakože fakt NIC. Evidentně je rozdíl mezi Ghibli shopem a Museum Ghibli shopem. Koupili jsme pohledy, dvě větší sošky, nějaké drobnosti, ale tuna dřevěných přívěšků, puzzlí a soch za 800k ¥ nás nechávala chladnými.

Dole vedle muzea byla ještě kavárna a párky v rohlíku. Na oboje separé fronty. Raději jsme vyrazili na vlak.

Po cestě jsme našli zapadlý krámek se starou babičkou, která měla asi milionkrát větší výběr než celé Ghibli museum.

Pro napravení nálady jsme jeli na Tokyo station do skutečného Ghibli shopu. Tam jsme konečně nechali pořádný prachy za suvenýry.

Následoval rozpad skupiny na část co jela na byt, část jela kupovat kufry a já šla do Tokyu Hands kupovat další Fridgeezoo a ice shaver.
Ještě než jsem jela domů, zašla jsem pro slunečník na který už několik dní myslím. Je černý s černýma kytkama a trochu mění barvy a hází odlesky na světle. Jo a je z hedvábí. Prodávala ho taková stará babička, která má krám v přední části bytu a vy normálně vidíte dozadu na její rýžovar, gauč tak. Trochu škoda že u nás nejsou takové kouzelné osobní krámky s prastarými babičkami.