Japonsko - den 4 - Kyoto

Dnešek byl pěkně nabitý vším možným. Především jsem chtěla Michymu ukázat Kyoto station, bo to je prostě nádnerný kus architektury a pak oběhat své oblíbené krámy.

Zas trvalo než jsme se vyprdelili z ubytování protože probíhalo hrozné kolečko snídání, chození na záchod, mazání krémem na opalování, další chození na záchod. Je to smutný, ale budu muset začít chodit ven sama. Nějak mě to čekání než se všichni nasnídají nebaví. Sry chlapci, jinak vás mám fakt ráda.

Včera v noci jsme ještě prali, a tak všude po bytě válelo prádlo. Byla to trochu opičí dráha. Na ubytování je i žehlička, ale na tu nedošlo. Udělali jsme ráno aspoň fotku jak vykukuji z okna. Škoda, že nešlo zachytit, že metr a půl od okna je silnice s hustým provozem a že celou noc na silnici probíhali práce.

Cestou k nádraží jsme se stavili ještě u chrámu který máme vedle ubytka. Byla tam i nějaká výstava obrazů a tak jsme tam zašli.
Jenže ona to nebyla jen tak nějaká výstava. Byli to obrazy na keramice, které se postupně vrství a vypalují. Klidně třináctkrát.
Dosáhne se tím naprosto neuvěřitelného prolínání barev a odstínů. A hlavně se ty barvy mění podle toho z jakého úhlu se na obraz díváte.
Ono to není příliš popsatelné, musí se to vidět. Já sama nejsem nějaký velký obdivovatel umění, ale tohle mi vzalo dech takovým způsobem, že to ani nedokážu vylíčit. Draci, ptáci, květiny, postavy. Vše s měnícími se pastelovými barvami přecházejícími do zlaté, měňavé modré, růžové, zelené. Ne, to prostě nejde popsat a fotit se tam nesmělo.
Nikdy se mi nestalo, že bych se nad nějakým obrazem extra dojmula a o to nepochopitelněji bude znít to co řeknu. Tady to bylo tak krásné, že jsem se normálně rozbrečela a teď když to píšu brečím znovu. Zkuste si googlit a pokud by tohle bylo k vidění jinde, zajděte na to.

Pak jsme se vydali ještě do Aeon Mall, kde jsme chtěli kouknout do zverimexu na štěňátka. A taky do Daisa protože Michy potřeboval nové sluneční brýle. Když to tam viděl, asi pětkrát se mě ptal jestli to fakt je všechno za 100 yen. No tak má ty brýle rovnou dvoje.

Bylo fakt vedro, takže na Kyoto station jsme dolezli skoro mrtvý a pořádně vlhký. Ale stálo to za to. Já prostě miluju tam dotahnout novýho člověka a nechat ho nad tím prostorem udělat waaaaaau a pak mu říct, že to má ještě druhou půlku. Zároveň jsme objevili místa kde jsem ještě ani nebyla.

Wow část

A teď se otoč a tady je druhá wow část

Tady jsem nikdy nebyla a je to tam přitom tak hezký

Jak bylo vedro (asi 30) tak jsme se vidali na zmrzku do Baskin Robbins a moc mě potěšilo, že kluci si jí užili stejně jako já. Měla jsem Poppin Cotton Candy a Chocolate Mint. Best kombo a stálo za každej yen.
Kluci se mě pořád drželi jako klíšťata a tak jsme zahučeli do Yodobashi. Po chvilce je to se mnou přešlo a vydali se na chrámy.

Hmmmm já sama v krámě....no nejdřív jsem chtěla koupit model (stavebnici) letadla pro kamaráda. Pak mi hodný pán u kasy řek, že když nakoupim na 5k yen tak to mám tax free. OK nemusí říkat dvakrát. Sjela jsem na kosmetiku a řádila. Ale s čim mě teda pěkně vypekli bylo, že mi u kasy celý nákup zapečetili do pytlíku, který se nesmí otevřít. To mi fakt nikdy před tím neudělali. Trochu nasranost, ale co člověk nadělá.

Kosmetický koutek

Taky jsem našla patro s gatchapony. Takové to jak tam hodíte peníze, zatočíte kolečkem a vypadne drobnost....dalších asi 1000 yen v pr...gatchaponech. Ale narozdíl od ufocatcherů, tady za svý prachy aspoň něco dostanu.

A jelikož už byli skoro dvě odpoledne, vydala jsem se směr Kawaramachi. Tedy vydala. Jela jsem busem. Což obnášelo přijít na to odkud mi to jede. Naštěstí mám google na spoje a mozek na čtení obrázků na info cedulích.
Mimochodem busy fungují tak, že nastoupíte prostředními dveřmi (jsou vlastně zadní, protože jiné zadnější tam nejsou) a jedete. Cena je jednotná, ať jedete jednu nebo deset zastávek. Dospělý 230 yen.

Můj nakupovací pud mě neomylně vedl ke krámku kde si pokaždé kupuji ručníky. Až na to, že jsem ho pořád nemohla najít, takže zas tak neomylná nejsem. Ale našla jsem krámek s yukatama a kimony. Psí café. Několik 100 yen shopů. A taky mě odchytil párek důchodců.
Ti byli naprosto úžasní. Babička neuměla ani slovo anglicky, děda uměl asi tak blbě jako já. Strávili jsme rozhovorem o tom odkud jsem, po kolikáté jsem v Japonsku, co mi chutná, jak je ČR skvělá a že tam chtějí jet, asi čtvrt hodiny.

Oba-chan (fakt jí tak děda říkal) byla kouzelná. Byla hezky namalovaná a snažila se posunkama dorozumívat, chválit mi růžové vlasy, smála se při vyjmenovávání toho co mi chutná. Děda měl radost když jsem vyprávěla o pivu. Pak jsme povídali o tom, že mám ráda Hiroshimu a tak různě....do teď je pro mě záhadou jak jsem dokázala vyplodit tolik anglických a japonských slovíček. Nakonec jsem si s nima musela prostě dát fotku.

Pořád jsem hledala ručníkový shop a místo něj našla svůj oblíbený obchod s bento boxy. Taky několik heren, jídlo, další skvělé shopy, B-side label kde pravidelně kupuju drahý a hezký samolepky.....a pak konečně ten ručníkový shop. Mám svůj ručník!

Ještě mi zbýval jeden obchod k navštívení. Před lety jsem tam koupila svou nejoblíbenější kabelku. Už je dost ojetá a tak nastal čas vydat se do Gionu pro novou. Teda mě se líbila i jedna u Samantha Thavasa a slušela mi, ale nemám 38k yen.

Vzala jsem to přes velký obchoďák mrknout na Jill Stuart a Shu Uemura kosmetiku, co jsem si pamatovala měli tam mít i Anna Sui ručníčky. Kosmetika mě opět (jako pokaždé neoslovila resp. jsem si nevybrala) a ručníčky taky ne. Škoda.

Po cestě ke Gionu jsem viděla něco jako místní náplavku, nějaké baskery hrající na kytaru nebo provozující beatbox. Lidi jim fandili. Všude byl dav, mě bolely nohy po nachozených 11km, byl vlahý večer a mě bylo dobře. Byla jsem doma.

Obchůdek jsem našla. Pořád tam i po těch letech byl. Takže za 500 kč mám novou kabelku s Hello Kitty. Není tak vychytaná jako ta předchozí, ale mám jí.

Zbývalo jen najít bus na ubytování a dojet tam. O deset minut pobíhání později jsem konečně našla zastávku. Google jí házel do prostřed křižovatky a tam fakt nebyla. Bus číslo 207 mi jel skoro před dům, no dobře asi o 90m jinam. Aspoň jsem si v přilehlé večerce zvládla koupit sushi a dva litry zeleného čaje na kterém se tu stávám závislá. Oproti tomu u nás mi fakt chutná. Jo a kdyby měl někdo tendence tvrdit že Japonsko je drahý, tak to sushi stálo asi 100kč a ty dva litry čaje cca 25kč.

Nějaké fotky z dneška a nákup

Japonsko - den 3 - Matsumoto, Kyoto

Den začal v poklidu. Docela jsem se i vyspala. S Kompozitem jsme vyrazili na snídani, která byla v ceně. Nějak jsem se necítila a tak jsem si dala jen decentně rýže a rozmíchala si do ní syrové vajíčko. Myslím že se tomu říká tamago kake gohan nebo tak nějak. Pak teda ještě malinkou buchtu s pudinkovou náplní a trochu zeleninky.

Po klasické ranní očistě jsme nechali krosny na recepci hotelu a vyrazili směr Matsumoto castle. Bylo krásně slunečno a nebylo to daleko. Fakt mě začíná bavit čím dál víc tu chodit pěšky. Člověk toho pak spoustu vidí. Mimochodem v Matsumotu mají krásné kanály.

Hrad sám o sobě z venku byl malebný, fotogenický a prostě úžasný. Při lození do vnitřku hradu už to tak awesome nebylo. Hned u vchodu byli schody, které měli na výšku snad půl metru.
Uvnitř to nebylo o moc lepší. Ukázalo se, že vzít si dnes dlouhou sukni téměř na zem, byl naprosto demetní nápad a tak jsem se po schodech pohybovala s namuchlanou většinou sukně v náručí. Občas to bylo vážně perné. Fotky mluví za vše.

Vnitřek Matsumoto hradu nijak oslnivý nebyl. prázdný prostor se sloupy nebo výstavka zbraní aby tam vůbec něco bylo. Ale výhled z vršku byl docela pěkný.

Jelikož jsme si netoužili zopakovat včerejší adrenalin s ubytováním, vydali jsme se zpátky vyzvednout krosny a směr vlak. Ještě jsme koupili nějaké to jídlo a já opalovací krém. Byli u něj nějaké vzorečky prášků, které vypadali bezpečně, tak jsem je zďobla (myslím, že na nich bylo něco o bělení pleti což mi sice bylo divný jak by to mohli prášky dělat, ale ok).

Jak moc debilní to byl nápad jsem zjistila asi za půl hodinky ve vlaku. Tak blbě mi dlouho nebylo. Celé tělo šíleně hřálo, byla jsem malátná a ospalá, žaludek se fakt necítil ok. Kompozit měl teorii, že to může být ze snídaně, protože jemu je taky šoufl, ale on začíná být nemocný, takže jsem to viděla spíš na ty prášky. Budu muset zjistit co to fakt bylo. Nezabrala ani další whisky co jsme koupili.

Po třech hodinách ve vlaku jsme se konečně dostali do Kyota a vzali si taxi k bydlení. Je to pěkný malý domek, kde pro sebe máme celý byt o dvou místnostech. Po chvilce odpočinku mi bylo lépe a vyrazila jsem do města okouknout Aeon Mall a hernu co je v něm.

Co čert nechtěl, narazila jsem jako první na Pet shop s cute štěňátky a koťátky. Pak hned na Daiso, kde jsem se hodně držela a koupila jen nějaký ziplog pytlíky a alobal....oboje s Hello Kitty.

Miska pro kočky

Miska pro psy

Dorty pro zvířátka

Konečně jsem proběhla i hernu. Docela mě zklamala. Nebyl tam můj oblíbený Jubeat. Ufocatchery taky vypadali, že z nich nic nevytáhnu a tak jsem si zahýřila maximálně v gatchaponech. Jen jsem trubka a zapoměla vám to vyfotit.

Pak už jsem se jen brouzdla zpátky domů a koupila nějakou večeři. Kluci mi udělali radost a koupili míchaný drink s kiwi příchutí. Už vědí, že pak se mi tu lépe píše.

Dneska se vlastně nic moc nedělo. Bylo to pohodové, proložené trochou nemocného utrpení, ale jinak klid.
Vlastně až na návrat k ubytování. Když Michy koukal na hodnocení, tak tam bylo jedno špatné kde si někdo stěžoval, že přes noc byli práce na silnici a tak se nevyspal. Smáli jsme se tomu, co to je za vola, když kvůli něčemu takovému uděluje špatné hodnocení. Hm a hádejte co se dělo na silnici před naším oknem když jsem se vrátila a co tu ještě teď v půl dvanácté buší?

Japonsko - den 2 - Tokyo

Dneska nebyl nijak náročný program. Vyspali jsme se, pak proběhlo standartní kolečko chození na záchod, snídání a opětovného chození na záchod. Někdy si přijdu, že jsme takové močící komando. Hodinu a půl po probuzení jsme konečně vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.

Pěšky jsme se vydali ke Skytree a po cestě jsem se ještě stavila vyměnit korejské wony za jeny. Byla to pěkná procházka na slabých třicet minut.
Šli jsme okolo Sumida river a viděli ono  známé "zlaté hovno" a taky nějakou tu loď.

Asi mně budete považovat za barbara, ale já na Skytree nešla a šli jen kluci. Věřím že tam je super výhled, ale mě víc prostě láká ten obchoďák dole.

Co vám budu vykládat, bylo to super. Našla jsem i Ghibli shop, spoustu obchodů s krásným oblečením a doplňky. Taky různé cute jídlo. Pokud nevíte jak může být jídlo cute, zkuste si představit donuty a dortíky ve tvaru zvířátek. Samozřejmě nechyběli krámky kde měli Rilakkumu a další roztomilé postavičky. Letos tu navíc docela frčí Care Bears. Už jsem z nich sice vyrostla, ale je to hezká připomínka dětství.

Po dvou hodinách mého blaha v obchodech kluci volali, že jsou ready a šli jsme na jídlo. To jste mohli vidět na instagramu. Pak byli ještě tak hodní a přetrpěli se mnou návštěvu Rilakkuma storu. Udržela jsem se, moc neutrácela a koupila jen Steamcream s Rilakkumou.

Další plán byl návštěva My little pony café, které je dočasné. Nachází se v Shinjuku. Začalo pršet. Kompozit si prozíravě koupil deštník, já a Michy jsme řekli že na to kašlem, že zas tolik neprší. Samozřejmě jsme došli v tom dešti na blbou zastávku a museli přes celý komplex zpátky. Ale pořád nepršelo tolik. Jen jsme ze sebe udělali blbce před japonským dědou, který obsluhoval budku v té špatné stanici a musel nám znovu nabít Pasmo karty na které jsme prošli dovnitř.

Nakonec jsme do Shinjuku i šťastně dorazili a za pomoci několika cedulí a dědů kterých jsme se ptali na cestu, jsme dokonce i to My little pony café našli.

Bohužel obsluha neuměla vůbec anglicky. Ale já taky ne, takže nakonec jsme se nějak domluvili. On byl u vchodu automat s cenama a my prostě netušili co zmáčknout. Nakonec jsme zvolili možnost za 2000¥. Je to raketa, ale blbě to snad nebude. Slečna nás usadila, my si podle obrázků objednali poháry a pití s MLP tématikou. Asi po deseti minutách kdy se nic nedělo nám začalo docházet, že je něco jinak. Ono to bylo café sněz co můžeš s pultama plnýma dortů, normálního jídla, čokoládové fontány, lahodného ovoce a mrazáku s šestnácti druhy zmrzliny. Na těch lístcích za 2k byl nějaký čas do kdy tam můžeme být. Výzdoba byla trochu MLP, hrála tam i tematická hudba, přesto celé místo moc MLP nepůsobilo.

O dvě misky ovoce a asi 8 dortů později konečně obsluha přinesla naše tématické pití. Moje bylo hnusné. Za dalších 10 min konečně dorazilo i tématické menu. Akorát ve velikosti pro panenky. Ale po těch osmi dortech už mě to tak neštvalo. Vlastně jediný co tam můžu naprosto spolehlivě pochválit je místní kakao. Pak nastala chvíle pro čůrací komando. A jelikož kluci měli wc o 5 pater výš, dali jsme sraz u info dědka co nám radil a já šla na nákupy.
Takže hádejte kdo byl v obchodě Anna Sui a koupil si tam kosmetiku?

Po té jsme vyrazili na Asakusa station vyzvednout krosny, které jsme tam ráno hodili do skříněk. Chtěli jsme pak rovnou přeběhnout na Tawaramachi a vzít to na Ueno vyměnit JR pasy a zmizet do Matsumota. Jenže ono už nepršelo jen decentně, lilo jak z konve. Ještě že znám okolí a tak jsme jen přeběhli ulici a koupili deštníky v Don Quichote. Už jsme nasbírali trochu zpoždění, ale utěšovali jsme se tím, že máme dost rezervu.

Na Uenu nám sklaplo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že místní JR kancl má dneska zavřeno a máme si dojet na Tokyo station. To už jsme nestíhali tak hezky ten vlak co jsme potřebovali. Ale pořád jsme se utěšovali že máme tak ještě hodinu čas. A asi by nám to i vyšlo, kdyby na Tokyo station v té JR kanceláři nebyla otevřená jen jedna přepážka a nějaký dementi to tam nezasekli na !40! minut.

Před námi bylo ještě pěkných pár lidí. Zkusila jsem poprosit obsluhu vedlejšího infostánku ať otevřou další okno, že fakt potřebujeme chytit vlak jinak dneska nemáme kde bydlet. Prej ne. Ale po tom co tam ty dementi opruzovali u jediné otevřené přepážky 20 min, vyměkli a otevřeli druhou. Kterou teda následně zasekli nějaký další paka s deseti pasy. O další čtvrt hodinu později otevřeli poslední přepážku a fronta se konečně pohla. Jeej ušli jsme metr a půl za půl hodiny. Před námi i za námi další lidi. Celkem asi dvacet.  No takže ten vlak co jsme potřebovali stihnout aby jsme stihli check-in na hostelu, jsme nestihli. Ten další taky ne. Klika že v té hale neuměl nikdo česky, takhle sprostě tam asi nikdo ještě nenadával. Kdyby pohledy a slova mohli zabíjet, tak ti dva pitomci zemřou velmi oškluvou smrtí.

Konečně jsme prošli na řadu. Vysvětlujeme pánovi ať spěchá, že potřebujeme chytit vlak. Na potřetí to i pochopil. Pak jsme ještě absolvovali běh pro lístky, které jsou na druhé straně Tokyo station, protože ty bližší jsou samozřejmě zavřený. Přibíháme tam a prosíme frontu aby nás pustila, že chytáme vlak který jede za 10 min. Kluci u okénka zařizují lístky a přesvědčují obsluhu, že google našel spoj a něco fakt jede. Já arigatuju směrem k frontě a klaním se tak hluboko, jak mi to krosna dovolí. Sprint na vlak a opětovné ptaní se na směr. Stíháme to asi 3 min před odjezdem.
Pořád máme naději, že někdo bude na recepci hostelu i když prošviháváme check-in asi o 10 min.

Ve vlaku jsme si aspoň koupili jídlo a pití, protože tři hodiny cesty jsou tři hodiny cesty. Přestup v Naganu jsme měli luxusní půl hodinu na přestup. Aspoň jsme ukuli plán jak to uděláme v Matsumotu. Michy dropne krosnu u batoh a bude sprintovat k ubytku. Po další hodině cesty pomalým vlakem jsme plán mohli realizovat. Michy odsprintoval, já s Kompozitem jsme nahodili bagáž navíc a šli hledat záchody protože opět udeřilo čůrací komando. Hečte umím to i s krosnou na zádech.
Vydali jsme se směrem k hostelu, vedla jsem já. Po vylezení z nádraží jsem zjistila, že vedu blbě, ale to už Michy psal, že máme bydlení a jde nám na proti. Stihli jsme to asi o 5 min. Pak už by na recepci nikdo nebyl.

Pokoj je miniaturní, ale máme vanu a hlavně bydlíme. Snad pokaždé se nám stane nějaký takový příšerný fail, kde tečou nervy. Asi to patří k životu. Tak nashle při dalším dobrodružství.

Výlet do Japonska 2018 - den 1 - Praha, Tokyo

Tak už to zase přišlo. Uplynuly dva roky a nastal čas poskládat partu z nahypovaných kamarádů a zamířit do země levného sushi, kozatých figurek a hudebních her.

Začnu zábavnou historkou z kupování letenek. Většinou jsme to dělali tak, že jsem se sešli na skypu, mrkli do vyhledávačů na nejlevnější letensky s normální dobou letu (takže ne nic moc delšího než 15 hodin), zkontrolovali jestli máme všichni nakliklý stejný let a koupili to. No tak tentokrát to byl úkol na tři hodiny.

Sešli jsme se v osm večer. Vybrat let přes momondo bylo taky easy, za kásných čtrnáct a půl tisíce. No a pak jsme si ho všichni zkontrolovali podle čísla letu, odsouhlasili a klikli na koupit. Zde podotýkám, že tuto akci jsme prováděli s Michalem (Kompozit - znáte ho již z předchozích výletů) a Michalem (dále Michym, který letěl poprvé) a zbytek lidí za námi přiletí později jinými lety. Kluci začali jásat, že je to pustilo dál a mohou kliknout na finální koupení. Já nejásala. Mě to sice taky pustilo dál, ale místo necelých patnácti tisíc mi to najednou ukazovalo cenu letenky 30k.

Kluci hned začali radit jak to mám zkusit v jiném prohlížeci, vymazat cookies, zkusit anonymní okno.....já pěnila, protože v tu chvíli už jsme to řešili pomalu hodinu, byla jsem unavená a tohle mě fakt nebavilo. Samozřejmě nic nezabralo a za třicet tisíc jsem fakt letenku nechtěla. Nakonec po hodině a půl, za mého naštvaného řevu jsme to zkusili přes jiný vyhledávač. No bylo to o tisícovku dražší a hodinu delší let. Ale mě už to bylo jedno. Kontrolujem čísla letu a časy, všichni klikáme na koupit. Já jásám protože mám letenky za 15,5k. Najednou se ozve ve skypu zvuk vyzvánění mobilu a Michal říká, že mu volá někdo z Ameriky. O pět vteřin později se ozve Michy, že mu taky volá někdo z Ameriky. Napjatě poslouchám co oba v angličtině řeší. Letenky se vyprodali, ale můžou si připlatit 150-300 dolarů a letět jak chtěli. Oba svorně posílají američany do prdele. Takže to vypadá, že jsem jediná kdo má letenky. Je už po desáté, jsem rezignovaná a naštvaná zároveň. Je mi jedno, že letím sama, hystericky se směju a řvu do skypu. Končíme. Kluci to zkusí jindy......o pět minut později volají znovu, že ty původní letenky, které mě nešli, tam zas jsou. Takže oni letí levněji a kradší dobu. Yeeey.

Po téhle anabázi asi chápete že Railpass jsme řešili každý zvlášť. Tentokrát jsem ho vyzvedávala přímo v Kaprově ulici v české pobočce. Hele a fakt spokojenost. Bylo to rychle a odpadli mi obvyklé komplikace s posíláním z Británie, placením poštovného a urgováním, protože se zásilka ztratila po cestě.

Ubytování booknul Michy v Asakuse, protože tam tradičně bydlíme a je tam nejvíc ultimátní stánek přezdívaný "U báby", který jste mohli vidět na instagramu. Je to levný, dobrý a maj strašně veliký výběr.

Kupodivu booknul něco co znám a trefim tam z paměti. Akorát teda on ten Asakusa hostel Toukaisou má takové malé specifikum. Jeho pokoje se dělí na ty s broučkama a bez broučků.

Samotnému letu předcházelo ještě malé dobrodružství u Michyho doma. Má trochu problémy se srážlivostí krve a tak mu bylo nutné bodnout injekci do břicha. Ještě že má tak skvělé kamarády jako jsem já, kteří si to vlastně vůbec jakože neužijí, že mu to tam můžou vrazit :D

Sraz jsme měli s Kompozitem na letišti. My si prozíravě zabalili krosny do folie doma a Kompozit si užil balení za 200kč na letišti. Tomu říkám zlodějna.

Mimochodem na letišti u terminálu 1 otevřeli novou restauraci s dobrým a nepředraženým jídlem. Určitě jí zkuste. Mají tam takové klasiky a v podstatě ty jídla nestojí víc než obědy v karlínských restauracích.

Let byl víceméně fádní (asi jsem už zvyklá). Do Helsinek jsme letěli společně. Kluky jsem doprovodila na jejich rychlejší a levnější let a pak se odebrala na svůj pomalejší a dražší. Naštěstí tam letěli téměř jen japonci, takže to bylo v pohodě a bez trapných bílých rodinek s nevychovanými dětmi.

Klasicky jsem v letadle nespala, prostě mi to nejde. Ale aspoň jsem odkoukala všechny marvelovky a dc filmy co byli v nabídce. A toho jídla co jsme nafasovali k večeři a snídani. Pán vedle mě to zvládl sežrat za dobu kdy já se ještě neprokousala ani hlavním chodem.

Každopádně za poslední tři dny jsem naspala asi 13 hodin, tak si představte v jakém duševním stavu jsem po vystoupení asi byla.

Tak nějak po paměti (bo prostorovou mám pořád dobrou) jsem došla do třetího patra letiště k poště a vyzvedla si econect wifinu a po deseti minutách hledání našla i kluky, kteří tam na mě čekali.

Vydali jsme se na vlak a jelikož jsme si hned neměnili Railpasy, ale jeli za svoje, nechtělo se nám platit přes 2k yenů za lístek. Vzali jsme to tedy pomalejším vlakem za 1030 yen. Chyba. Byli jsme mrtví a jet ještě hodinu ve vlaku kterej je sockoidnější než pražský metro nebyl tak dobrej nápad.

No nic na tu Tawaramachi jsme nakonec dorazili, akorát v hodně pokročilém zombie stavu. Má naprosto skvělá paměť nás dokonce zvládla i dovést na hostel (jestli tohle čte můj šéf Zdenda, sorry já mám normální paměť na nic, ale ta prostorová funguje). Ta špatná zpráva byla, že check-in je až za tři hodiny. Copak o to, krosny se tam dali nechat, ale co ta naše mrtvost. Tři hodiny v takovém stavu jsou věčnost.

Zapadli jsme do místního podniku kde si kluci objednali rýži se smaženým kuřetem a pivo. Já gyoza knedlíčky. Komunikace se servírkou byla hodně kostrbatá, asi to nebyla ani japonština ani angličtina, ale jídlo jsme dostali. Tak trochu nás zachránilo. Pak následovalo bezcílné bloumání po Asakuse a chrámovém komplexu. Mimochodem tam jsou nejhnusnější hajzly co jsem kdy v japonsku viděla.

Vzdali jsme to o půl hodiny dřív a vydali se na hostel s nadějí. A ono jo, dostali jsme pokoje bez broučků! Dokonce ten samý, který jsme s Kompozitem měli minule.

Samozřejmě následovalo mytí, protože po tolika hodinách v letadle člověk fakt myslí jen na sprchu a postel. Díky tomu, že jsme se stavili ještě v sámošce pro alkohol a papání, jsme se trochu sťali a povedlo se nám usnou.

Večer jsme se vzbudili a vyrazili na procházku k těm samým chrámům akorát krásně nočně nasvíceným a dokonce jsme se zasekli i v herně. Pak už zas jen nákup jídla a pití a hurá na pokoj spát a těšit se na to co přinese zítřek.

S fotkama je opruz, takže házím sem na konec a do budoucna uvidíme.

Bufáč na letišti

Večeře

Snídaně

U báby

Večeře na dobrou noc

Kanebo Kate Mineral Mask BB Cream a

V poslední době dost sahám po dvou produktech od Kanebo Kate a zcela seriózně přemýšlím i o pořízení dalších. Líbí se mi jednoduchost černého obalu, ale zároveň i jeho elegantní zpracování. Vy víte, že mám raději hravé obaly, ale těmhle produktům to odpustím. Jsou takové dospělé a člověk si je (přiznávám, že vlivem reklam) spojuje s japoskou dámou okolo třicítky, která je vkusně a elegantně oblečena....což já ve vágusácký sukni a tričku s potiskem jednorožce asi nikdy nebudu, ale můžu mít aspoň ty hezký elegantně zpracovaný kousky kosmetiky.

Mineral Mask BB Cream není zrovna případem veliké elegance, kterou jsem před chvilkou nastínila. Tedy je a není. Ona ta tubička je vlastně obyčejná, jenže tím rozložením písma, šedým pruhem a zaoblenými rohy mi prostě přijde elegantní a propracovaná.

Odstín mám OC-B a je na mě sice trochu do žluta, ale dá se rozetřít a po zapudrování transparentním pudrem si dost sedne. Neslévá se mi do vrásek a dost dobře drží. Opravovat ho musím leda podle frekvence smrkání. Holt kapesníkem sedřete i sebelepší makeup. Obvykle ho neopravuji. Dává celý den v pohodě i s několika vrstvami pudru.

Na ebay už ho moc nenajdete. Je tam za 400Kč což není málo za 30g produktu. I když myslím, že v tom Japonsku tolik nestál. Asi se tam pak mrknu po nějakém jeho nástupci.

Druhou Kate věcí, která mě opravdu baví je řasenka Black Feather Lash. Ten obal je prostě jednoduchost a elegance sama. Žádné zbytečnosti, žádné mega nápisy nebo obří balení jako na tuně řasenek které vidíte v běžné drogerii. Tady to prostě není třeba. Vezmete jí do ruky a už ten obal sám se tak příjemně a dobře drží, že jí prostě chcete.

Co mě hodně překvapilo byl kartáček. Já obvykle ty prohnutý s plastovýma štětinkama nemám ráda a nesedí mi. Tohle je první řasenka u které mi takový typ kartáčku sedne, dobře se mi s ním manipuluje jak na horních, tak na spodních řasách. A navíc dělá ty řasy fakt hezký. Odděluje, neopadává, neslepuje a i když mám ráda výrazné a možná až trochu přehnaně nařasené řasy, s touhle řasenkou mi stačí dvě vrstvy abych byla spokojená.

Jelikož odličuji olejem a pak dočišťuji pěnou, nedokážu popsat jak komfortně se sundavá s běžnými odličovadly. Olej sundá prostě všechno i kdyby to původně drželo sebelíp.

Za nějakých 350Kč jí na ebay najdete v pohodě. Za mě mohu jen a jen doporučit.

Staré a nezrecenzované - díl šestý......plus vylévání srdíčka

Ahoj všem, kdo stále máte odběr nebo sem občas zabrousíte. Nebojte neumřela jsem i když blog prakticky jo. Sem tam jste o mě mohli slyšet na instagramu, ale kosmetiky tam moc nebylo. Po vyhoření v minulé práci se mi psaní znechutilo a fakt nemělo cenu se do něj nutit. Vlastně i celkové nadšení do korejské kosmetiky a kosmetiky obecně u mě opadlo. Pořád se ráda hezky namaluji nebo si koupím pěknou paletku, ale nehrotím to, nesjíždím weby korejských značek s tím co je nového.

Proč? Důvodů je několik. Mám toho tolik, že to stejně nespotřebuji ani kdybych se malovala třikrát za den. Nějak jsem dospěla do stadia, že je mi sice příjemné si vybírat z padesáti rtěnek, ale nepotřebuji mít pětkrát tu samou růžovou jen v jiném obalu. Ano někdy mě to trochu mrzí když některá značka vydá skutečně krásné rtěnky, ale co s tím. Obvykle si řeknu, že tohle už mám doma aspoň dvakrát a zbytečně by mi tam ležel další kousek. Vlastně jedinou výmluvou když si nějakou novou rtěnku kupuju, je textura či skutečně unikátní barva typu modrá/zelená/černá. Pokud je to příjemná a extrémně držící tekutá rtěnka nebo krémovka skoro až balzámová opět ale s brutální výdrží, tak sem s ní. Obdobně to je i s paletkama, většinu barev mám obsaženou v Urban Decay paletkách a víc netřeba. Člověk nepotřebuje mít ani tři řasenky i když každá dělá trochu jiné řasy. Linky taky stačí jedny když máte oblíbenou ozkoušenou značku a víte, že ten fix vydrží půl roku minimálně (aktuálně dodělávám poslední dovezený z minulého výletu do Japonska).

Důvodem druhým jest, že korejci se zbláznili a místo roztomilých a krásných obalů začali dělat obaly vypadající spíš jako z lékárny. Sem tam jsou nějaké hezké věci, ale pryč je doba kytiček, dortíků, holčičí hravosti. Teď prostě dostanete převážně stroze vypadající obal s nápisy o prospěšných látkách.

Třetí důvod je vlastně spíš hloupost. Sephora dostala korejskou kosmetiku do ČR a spustila tu vlastně docela boom. Jenže na tom má nalepený takový ceny, že to je skutečně nechutný. A dělá i z těch nejobyčejnějších značek něco děsivě prémiového. To mě štve a nechce se mi pak psát o korejské kosmetice.

Co mě naopak hodně potěšilo a dalo naději do budoucna, že to s tím naším českým rybníčkem není tak špatné, je blog justskincarethings. Slečna má můj hluboký respekt a obdiv za to co a jak dělá. Od chvíle co jsem jí objevila, jsem nadšená snad vším co napíše i když zrovna nejsem cílovka daného článku. Prostě je vidět, že ji to baví a rozumí tomu o čem píše. Hodně jí držím palce se zahraničníma spoluprácema. To se taky dřív nevidělo, že by korejci chtěli posílat do nějakých prťavých Čech něco k recenzování.

Ještě mě napadá jedna taková hloupost proč už mě tolik nebaví psát blog. Ono psaní se ještě dá, ale když člověk musí nafotit produkty, pak je editovat v nějakém photoshopu, zmenšovat fotky do rozumnýho formátu, nahrávat sem.....no není jednodušší nafotit to mobilem, hodit na instagramu nějakej cool filtr a napsat pět řádků, že to je dobrý? Nechce se mi trávit 10min focením a 10min upravováním té nejpovedenější fotky.