Jaminkyung: Gokmul Care Original Natural Grain Cleansing and Mask

Delší název tahle hloupá maska snad už ani mít nemůže. Říkejme jí tedy nadále jen maska. Sehnala jsem jí ve výprodeji na testerkorea asi za 5$. Člověk měl radost, protože to vypadalo jako kauf roku. Na ostatních internetech stála tak 20$. Moc jsem netušila co od ní čekat.

Návod na zadní straně mi toho moc neprozradil. Takže trocha googlení a dozvěděla jsem se tohle:

Cleansing pack that removes dead skin cells and soaks up sebum and oil.
Intensively provides a surge of moisture and nutrition for skin.

Mix it with water at the rate of 1:1 to make it cream type.
Removes makeup clearly and apply it to the face massaging lightly.
Wash your face with lukewarm water.

Innisfree: Real Skin CC Cream

Zas jednou jsem zatoužila zkusit něco jiného. Něco čistého, nepřezdobeného, dospěláckého a rádoby přírodně se tvářícího. Pořídila jsem si Innisfree: Real Skin CC Cream. Innisfree moc nepoužívám a mám ho zafixovanou jako takovou "lepší" značku i když jí asi není. No pobavte se za co jsem utratila tři kila.

Design má CC strohý a takový čistý a přírodní. Prostě Innisfree jak vyšitý. Velikostně padla lahvička dobře do ruky a dala se to při krizi hodit i do kabelky, protože balení bylo bytelné. Tím bych tak slova chvály ukončila.

To co vidíte nebo možná spíš nevidíte na fotce je jako ono. Světlounký bílý lehký krém, který se po rozetření opravdu velmi decentně až téměř neznatelně zabarvil a vůbec nekryl. Nebo možná tak z 20ti procent kryl abych mu nekřivdila.

Jestli se stíral nebo držel na tváři celý den, bylo prakticky jedno. Stejně nekryl. Jediné co se o něm dá říct, že by byl použitelný jako krém pod makeup. Ke konci jsem ho přesně tímhle způsobem používala, protože samostatně to fakt moc nešlo.

CC tady má být, jak je uvedeno na lahvičce, zkratka pro color control. Netuším jakou barvu to má kontrolovat, možná mají v Koreji jiné barvy než u nás. Tři kila za něco co vlastně nedělá svojí práci je fakt blbá cena. Takže tohle si rozhodně nepořizujte.

Innisfree: No-Sebum Mineral Powder a Blur Powder

Dneska jsem se rozhodla napsat recenzi na jeden pudr a zjistila jsem, že jsem ještě ani nezvládla napsat něco o jeho bráškovi, který mi už před nějakou dobou došel. Takže si dáme dvojrecenzi.

Jako první přijde na řadu No-Sebum Mineral Powder. Byl to můj druhý sypký pudr v životě. Tím prvním bylo kdysi dávno cosi od Dermacolu a byl k tomu přiložený vysoce nepoužitelný štětec. Překvapivě jsem to nepoužívala (protože tenkrát nebylo čím) a po pár letech vyhodila.

Jenže na No-Sebum jsem slyšela chválu. Tak jsem si řekla, že to zkusím vydržet a pudrovat se něčím co není slisované a má to houbičku, kterou se to blbě nanáší a práší to a má to miniaturní dírky, přes které se to jako má dávkovat a mě se nikdy nepovede vysypat to správné množství.......no prostě je to zdlouhavý proces, který se vám nechce dělat každý den.

Pudru je v krabičce 5g a i když vám to asi přijde málo, tak to zas tak málo není. On je lehounkej a je ho tam dost. Krabička samotná je z bytelného plastu a vejde se docela dobře do dlaně. Takže by se to dalo i nazvat příjemným pudrem do kabelky.

Veliké pozitivum No-Sebum Mineral Powder je, že je transparentní/bílý. Záleží jak velikou vrstvu si dáte. A věřte nebo ne, tenhle pudr i přes veškeré to mrcasení s vyklepáváním, namáčením houbičky a ťupáním po obličeji, za to docela stojí. Udělá totiž nádherně hladkou a na dotyk až sametou pleť a opravdu trochu zbrzdí mastná místa na obličeji. Zázraky neumí, ale pokud si ho pořídit kvůli něčemu znovu, tak kvůli tomu abych si mohla osahávat obličej a ochat jak je to hebounké. Navíc na ebay ho schrastíte za 150 Kč a to je hodně fér.

Den 21 - přelet Tokyo - Nagoya - Helsinki - Praha

Vstávala jsem v 4:45 a moc dobře mi nebylo. Malování se jsem vzdala a rozcuchaná, nenamalovaná, ohnuslá, nevyspalá, s kolabujícím tělem jsem se rozloučila s Františkem a vyrazila na metro. Ještě jsem se stavila v krámě pro jídlo a pití, protože se znám a když to na mě přijde a nenajím se, tak mi bude fakt zle. S klukama jsem měla sraz zhruba v 5:20 na Akihabara station. Což jsem měla stíhat, kdyby mi cesta na metro netrvala tak dlouho, kvůli těžké krosně. Takže pak jsem i popobíhala s tou šílenou věcí na zádech.

Metro jsem stihla, jen jsem si ještě musela dobít Pasmo kartu na poslední cestu. A dobře jsem udělala, že jsem si tam raději dobyla víc. Na Akihabara station jsem sice chtěla projít na Rail Pass, který mi ještě platil, ale to by tam musel v té kukani někdo být aby mě pustil. Nepomáhalo ani řvaní ohajó gozajmas, sumimasen, koničiva, helou, its enybady hýr...? Takže jsem prostě prošla na Pasmo a potkala se s Pidim a Meglarem. Konstatovali, že vypadám strašně.

Ve vlaku na Hanedu, jsem se malinko vzpamatovala a řekla si, že se přece jen zkusím trochu namalovat abych vypadala jako člověk. Už jste se někdy malovali v klepajícím se vlaku? Rovný linky se dělají fakt špatně. Navíc jsme se pomalu blížili do cíle, takže malování jsem skončila přesně 10 vteřin před zastávkou. Je skvělé jak jsou vlaky přesné, a že je na ně spoleh.

Tak jsme vyrazili odhodit zavazadla a získat letenky. Pidi s náma neletěl, jen posílal zavazadlo do Čech. Takže člověk by řek, že se zdá být jednoduchý počet dva lidé a tři zavazadla. Nebyl. Slečny za přepážkou jsme zmátli takovým způsobem, že trvalo snad 40min než to psychicky přechroupali a finálně nalepili na všechny zavazadla cedulky a dali nám letenky. Nutno jim přiznat, že mezitím zuřivě pobíhali a zařizovali jakési tajuplné věci. A nám se tak zkracoval čas kdy jsme měli boarding.

Naštěstí jsme to zvládli. Zvládli jsme i projít přes kontrolu, já už klasicky pípala a tak mě museli oskenovat a prosahat. Inu gothické kalhoty plné železa.....Melovi jsem zdůraznila, že fakt k letadlu neběžim, ale nakonec to nebylo nijak zásadně potřeba, spíš jsme rychle šli a stihla jsem i masáž v křesle, kterou jsem fakt potřebovala.

Den 20 - návrat ze Seoulu do Tokya

Ráno jsme vstali, dobalili poslední věci a zašli na snídani, která byla v ceně našeho Pencil guesthousu. Nacpala jsem se čtyřma toustama s máslem protože je prostě miluju, pak jsme odchytli paní z recepce jestli můžeme mojí megakrosnu nechat ještě tady a vyrazili do města.

V plánu byla Gangnam station a její náhodné projití. Což by mohlo být příjemné kdyby nebylo 32 stupňů ve stínu. Takže jsme našli pár zajímavých věcí jako třeba českou hospodu a zalezli do podchodu, v kterém se nacházelo nákupní městečko. Abych to uvedla trochu na pravou míru, on totiž Xsoft sháněl nějaký rychlonabíjecí kabel ke svému LG telefonu. Což byl fakt problém, protože všude okolo nás se to hemžilo Samsung stánky.....teda až na to, že se nám už předtím povedlo vlézt do kanceláří LG, jenže tam neuměli na recepci anglicky, tak jsme to vzdali a vypadli aby nebyla ještě nějaká ostuda.

docela zvrhlost

Den 19 - Seoul

Dnešek je zase plný hodně rozporuplných pocitů. Pořád se nedokážu rozhodnout jestli mi to tu přijde fascinující a úžasné nebo mě to sere. Nejsem na to zvyklá, není to Japonsko, je to totálně jiné. Architektura a uličky, zvláště pak noční uličky jsou úžasné. Všechno svítí a všude to žije. Ale to bych předbíhala. Vezmeme to pěkně od začátku.

Ráno se mi, jak jinak, nechtělo vstávat. Ale na recepci byla i nějaká snídaně zdarma a tak jako správný češi, jsme tam museli zajít. Byl tam tousťák, dva topinkovače, vařený vejce, několik druhů cornflakes, mlíko a džus. Dášenka milující máslíčko tající na ještě teplém toustu, zpráskala čtyři plátky tousťáku a labužnicky to zapila z papírového kelímku mlíčkem mírně odlišné chuti.

Pak jsme s Xsoftem porovnali plány a vyrazili společně do Myeong-dong. Tam jsem zahučela do prvního krámu s kosmetikou, pak si mě Xsoft vyfotil a zmizel okukovat nějakej hrad. A mě už po prvním nákupu bylo jasný, že jsem totálně v hajzlu. Taška byla docela těžká a jestli obejdu i další krámy, tak budu váhově hodně přes limit. Jenže si plním sen a kvůli nákupu kosmetiky jsem přece tady.

Den 18 - letíme z Tokya do Seoulu

V 7 ráno prý bylo zase zemětřesení, ale prospala jsem ho. Budilo mě spíš zuřivé pršení, které nepřestalo ani když jsem se rychle zabalila a vypravila na letiště. No co trocha vody nikoho ještě nezabila.

Na letišti jsme byli o dost dřív, což vzhledem k mým obavám z nalepených účtenek v pase byla výhra. Naštěstí to bylo fakt easy. Krosnu mi odbavili velmi rychle a už jen s příručním zavazadlem jsem proběhla ostatní kontroly. Pak teda u jedné mě chtěli poslat dál a já jim ukázala na ten půlmetrovej toaleťák, že to fakt v pase nechci a tak to vytrhali. Divný že jen tak, bez jakýchkoliv otázek nebo kontroly. Nu co, mě to je jedno. Pak jsme dali snídani či spíš oběd v McDonaldu, protože Xsoft to prostě má rád. A pak jsem našla masážní křeslo při čekání na náš let. Bylo to nejlíp utracených 200yen za poslední dobu.

Den 17 - Tokyo

Dnešek byl zase spíš odpočinkový. Dopoledne jsem vylezla ven a pořád se divila jak pěkně čisto tu je i přes tu víkendovou párty. Nikde nic není zničeného nebo znečištěného, žádné odpadky....prostě ve zbytku světa nevídaná věc.

V místní sámošce jsem si koupila podivnou dobrotu. Byla na tom slanina, náplň byla spíš smetanovosýrová a to zelený jsem neurčila.

Trochu psycho mi přišlo balení. Máte pult kde jsou tyhle dobroty a u toho máte krásné celofánové sáčky a zlaté drátky/proužky na zadělání. Jako stačí to trochu naaranžovat a fakt to spíš než jako snídaně bude vypadat jak minidárek.

Dál jsem vlezla do Don Quichota a prolezla ho velmi pečlivě. Nafotila jsem kdejakou kravinu, takže časem se snad dokopu k udělání přednášky "kolik co stojí v Japonsku". Mám fakt vyfocený hlouposti jako kartáček, pasta, plíny pro psy, nakládaný česnek, koření, víno, polévky, vejce, ponožky, peněženky, trika, kecky, kulma, prodlužovačky, pánve,.....

Pak už byl čas oběda a tak jsem muže vytahla na trochu dražší sushi. Světe div se, jemu chutnalo. Asi to bylo tím, že měl pár dražších kousků. Taky zjistil, že zázvor vymáchaný v sojovce chutná skvěle.

Den 16 - Tokyo

Dnešek byl jedním z těch naprosto super dnů, kdy si přejete, aby trvali věčně. Ráno mě probudili divné zvuky tleskání a bubnů někdy před 8 ráno. Pak už jsem neusla a někdy do půl desáté otravovala muže. Pak jsem se vydala ven, zatímco on se začal pomalu psychicky připravovat na to, že vstane. A venku probíhala pařba. Jako jo, něco jsme viděli už večer, ale vůbec jsme netušili co to může být. Pravděpodobně to bylo Sanja Matsuri, protože jsme v Asakuse a je něco jako třetí víkend v měsíci (pokud to náhodou nebylo Kanda Matsuri). Né, že bych ty svátky znala, ale google něco našel.

Takže člověk vylezl ven a tam fakt všichni totálně pařili. Bubny zněli, svatostánky vypadali slavnostně a okolo se motali chlapi s délkou oblečení, kterou by jim mohl závidět i Zap Brannigan.

Co mě hodně překvapilo, byli potetovaní chlapíci a slečny. Stáli polonazí prostě jen tak u bubnů nebo úplně jen tak na ulici a lidi si je fotili a obdivovali jejich tetování. Dokonce jim dávali podržet i děti a fotili s nima svoje děti. Vždycky jsem měla za to, a mnohé názory mě v tom utvrzovali, že v Japonsku je tetování vnímáno jako něco špatného a yakuzáckého. Dnešek mi tuhle představu fakt zbořil. Dnes to vypadalo, jako když lidi obdivují umění a člověk s celotělovým tetováním si zaslouží respekt a zároveň je atrakce. Fotky mám, ale hodím později, dnes zas moc nefunguje net a je za trest něco nahrávat.

Den 15 - Tokyo

Ráno jsme zase sbalili svých pět švestek a šoupali se o dům dál. Začínám mít dost oprávněný strach, že tu hromadu věcí prostě neodvezu. Budu muset zkomprimovat svojí rozšiřující se sbírku instantního kari. Což bude probém, každý kousek je jiný a má jinou pálivost a možná i jiné dávkování. Jeden by skoro řek ať to teda nekupuju, jenže ono se tak špatně odolává když to tu stojí 170yen a u nás bez problémů 150 Kč.

Taky mě trochu mrzelo, že jsme včera nezůstali déle v tom sport baru. Když jsme odcházeli, začali se tam scházet místní a třeba by jsme si užili nečekanou zábavu. No alespoň jsme tedy šli včera brzo spát a já se vzbudila příjemně vyspaná. I když nutno podotknout, že v noci mě budili divný křeče v chodidlech.

Dnešek byl trochu smutný, protože jsme se s Melgarem a Pidim rozdělovali. Ale zas jsem jela za mužem a zítra půjdeme oblézat bazary s figurkama. Velkou část cesty jsme měli ještě společnou, takže pokec a pivo v shinkansenu, loučení přes okénko, mávání a pak už jsem osaměla a frčela do Tokya sama.

S Františkem jsem měla sraz na Ueno v 19:14 a do Tokya přijížděla v 16:47. Takže hromada času. Hodila jsem krosnu do skříňky a rozhodla se zajet do Ikebukuro do obchoďáku Sunshine City. Našla jsem si, že je dokonce jedna stanice i blíž (ať žije lovení free wifi v metru) a vydala se vstříc svému osudu. Doufala jsem v ulovení kabelky nebo peněženky Samantha Thavasa.

Po cestě jsem procházela okolo Owl Toweru a vzhledem k mé lásce k sovám nešlo tohle nevyfotit.

Den 14 - Hiroshima

Dneska jsem se prošla po městě. Myslela jsem, že půjdu určitým směremrem adojdu k Peace Parku, no nepovedlo se, trochu jsem se ztratila. Ale díky tomu jsem viděla spoustu obyčejných a krásných věcí. Jako třeba obyčejný obchod z řasama (těma k jídlu) a obchůdek s různými druhy rýže. Taky krásné kanály. Ano asi to zní hloupě, ale v Japonsku se dají obdivovat i kanály.

Taky jsem potkala spoustu pomníčků či cedulí s popisem budov, které přežili výbuch. Ono se o tom asi tak moc nemluví, ale nebyl to jen A-bomb dome. Potkala jsem i spoustu usměvavých a milých lidí a dokonce i chlapce, který se velmi lámanou angličtinou pokoušel zeptat, jestli se se mnou může vyfotit. Bylo to prostě cute, takže mohl.

Den 13 - Hiroshima

Dnešek bude jen tak krátce. Ráno jsme se zabalili a vypadli z našeho minibytu. Bohužel vlak jel až za hodinu, tak jsme museli na nádraží čekat. A já si dala nějaké silnější kafe a byla nafrčená jak veverka. Nervózně jsem pobíhala a otravovala kluky až konečně uplynul kýžený čas a šli jsme na nástupiště.

V samotném shinkansenu se nic moc nedělo. Spapala jsem svůj salát k sváčoobědu, vypila zelený čaj a kochala se výhledem z okna. V Hiroshimě jsme pak došli během 15ti minut do dalšího bydlení, vylovili klíče ze schránky, shodili krosny a vyrazili do muzea a parku.

Vím, že jsem si slibovala, že muzeum už dávat nebudu, ale neodolala jsem a šla tam znovu. Blbě a smutno se mi udělalo asi tak po 5ti minutách, tak jsem to opět jen proběhla. Naštěstí je muzeum v rekonstrukci, tak je tam jen část expozice a proběhnout se to dalo rychle. Z logických důvodů jsem nefotila. Ono taky co fotit když tam máte věci typu "tohle je bento box nalezený matkou pod tělem jejího syna", "tohle je cvička 13ti letý holčičky", "tohle jsou vlasy 14ti leté dívky, která i přes veškerou péči své rodiny zemřela na popáleniny tři dny po výbuchu".

Peace park byl lepší a člověk se aspoň trochu vzpamatoval. Nezapoměli jsme mrknout ani na A-bomb dome a potkali tam člověka s opravdu velkou selfie tyčí.

Než jsme došli k Hiroshima Castle, tak bylo příliš pozdě a byl zavřený, ale i tak byl krásný. Škoda, že i park o kus dál byl už zavřený. Tak jsme jen zamířili k domovu, stavili se po cestě pro večeři a teď mě pekelně bolí nohy, protože nejsme másla a chodíme pěšky.

krásnej strom

hrad

narazila jsem i na nějaké čtení o vaření

cute stojany u staveb

Den 12 - Osaka

Na dnešek jsem se skvěle vyspala. Nad barákem nám celou noc létali letadla, tak jsem se cítila jako doma. I když je to tu prťavé, vůbec by mi nevadilo tu zůstat. A myslím, že spousta z vás by se ráda přidala i kdyby jim vedle hlavy jezdil shinkansen a nad hlavou létala letadla každých 30min.

Kluci chtěli vyrazit do chrámu. Ukecala jsem je, že já s nima teda taky dám chrám a oni se mnou Purin Café. Měl to být nějaký mrtě starý chrám. Mělo být teplo a nepršet. Byla kosa, přes den i pršelo a chrám byl v rekonstrukci. Tak jsme nafotili okolí a já mega mrzla, protože svetr jsem nechala doma. Aspoň tam měli rybníček s želvičkama, tak mi něco zvedlo náladu.

Den 11 - Osaka

Ráno pršelo a brutálně se nám nechtělo z postelí, ale dřív nebo později jsme vypadnout museli. Takže pobalit a tradá do Osaky. Chytli jsme skvělý shinkansen kde jsme měli vagón jen a jen pro sebe. Což na těch 20min cesty bylo stejně jedno, ale prostě pocit luxusu.

Po příjezdu na Shin-Osaka, jsme hodili krosny do skříněk a vydali se směrem do Osaka akvária. Já už tam sice byla, ale rozhodla jsem se si to dát znovu, protože to je úžasný zážitek. Bohužel moje tělo, které si dělá co chce a v noci vyzvrátilo džus co mi nesedl (jako fakt obyč pomerančový džus...dobře s trochou Bacardi, ale fakt jen malinko), se rozhodlo, že mi opět udělá radost. Tentokrát strašnou přecitlivělostí na dotek, radostnou euforií a skoro až orgasmickým stavem. Věřte mi, asi po 10ti minutách to už fakt nebyla sranda.

No tak v tomhle stavu jsme po dalších asi 20 minutách dorazili k akvárku a mě to víceméně přešlo. Po cestě jsme potkali žirafu z Lega a zjistili, že uvnitř obchoďáku vedle akvárka je Legoland. A nepustili nás tam protože s sebou nemáme dítě.

V samotném Osaka aquarium jsem se sice snažila fotit, ale většina fotek je prostě rozmázlá. S minifoťákem za pár korun hyperaktivní vydru, tuleně ani delfína prostě nevyfotíte. Takže mám jen ty zvířata co se nehýbali a vypadali strnule až mrtvě.

Den 10 - Kyoto

Ráno bylo krušné,ale vzhledem k tomu, že někdy v pět ráno jsem se vzbudila a vzala si brufen, nebyla to až taková trága. V posteli jsem se válela do 10ti protože venku pršelo a předpověď na celý den nenaznačovala možnost změny. Dnešek jsem tedy prohlásila za lazy day.

Jelikož courat venku fakt nemělo smysl, koupila jsem si deštník v nejbližším shopu a došla do Yodobashi Camery. Půlku dne jsem strávila ocháním nad barevnýma kabelama, příslušenstvím k mobilům, rýžovarama a tak podobně.

růžový stativ

růžoý objektiv

A jelikož jsem stále bez internetu a v yodobě je wifi zdarma, mohla jsem se dohodnout s klukama kam zajdem na oběd. Byli kousek ode mě a cpali se curry s řízkem a rýží. Taky jsem si v automatu jedno objednala a cpala se až se mi dělali boule za ušima. Japonské curry mi prostě chutná.