Den 18 - letíme z Tokya do Seoulu

V 7 ráno prý bylo zase zemětřesení, ale prospala jsem ho. Budilo mě spíš zuřivé pršení, které nepřestalo ani když jsem se rychle zabalila a vypravila na letiště. No co trocha vody nikoho ještě nezabila.

Na letišti jsme byli o dost dřív, což vzhledem k mým obavám z nalepených účtenek v pase byla výhra. Naštěstí to bylo fakt easy. Krosnu mi odbavili velmi rychle a už jen s příručním zavazadlem jsem proběhla ostatní kontroly. Pak teda u jedné mě chtěli poslat dál a já jim ukázala na ten půlmetrovej toaleťák, že to fakt v pase nechci a tak to vytrhali. Divný že jen tak, bez jakýchkoliv otázek nebo kontroly. Nu co, mě to je jedno. Pak jsme dali snídani či spíš oběd v McDonaldu, protože Xsoft to prostě má rád. A pak jsem našla masážní křeslo při čekání na náš let. Bylo to nejlíp utracených 200yen za poslední dobu.

V letadle to byla klasika, usla jsem na začátku a pak mě vzbudili kvůli jídlu a pak už jsem neusla. Výhledy byly poutavé, přes moře jsme neletěli dlouho a velkou část cesty byla vidět nějaká pevnina. Škoda, že můj foťák moc nezvládá tyhle fotky výhledů. Ještě vyplnit nějaký ten papír a za chvíli jsme vystupovali.

Na letišti jsem byla plná euforie, v metru to trochu opadlo i když i z metra byli hodně pozoruhodné výhledy. Akorát jsme teda nejeli expresem do města (protože byl drahý a nehodil se nám), ale mírným courákem na Hongik University. Bydlíme kousek od zastávky a na první pohled je to tu totálně odlišné od Japonska. Možná je to jen lokací, ale posedávají a postávají tu lidi co dost chlastaj, válí se tu hromady odpadků a zahlédla jsem i solidního švába. Ještě že hostel je čistý a v pohodě.

výhled z vlaku z letiště

kolikrát se člověku stane, že jde na záchod a rovnou se u toho vysprchuje

Na hostelu jsme popřemýšleli co dál a vyrazili do místní herny zkusit hudební hry. Ale co čert nechtěl, kus od hostelu nás oslovili dvě milé korejské slečny a začali si s náma hezky povídat. Pak rozvíjeli diskuzi o udržování tradic, obřadech a nakonec nás pozvali k sobě domu, že bude nějakej obřad. Oukeeeeej, bude dobrodružsví tak jdem. No a po cestě se trochu vyptávali jestli s sebou máme pas a jestli máme peníze.....oukeeej to už bylo trochu divný a člověk čekal kdy ho okradou, ale nejsme másla. A tak jsme s nima odjeli někam hrozně do hajzlu a konverzovali. Xsoft slušnou angličtinou se slečnou co uměla líp, já špatnou angličtinou se slečnou co uměla hůř anglicky.

Pak jsme vlezli do nějakýho baráku, kde bylo tak dalších 15 lidí, všechno korejci. Pořád jsem čekala kdy nás znásilněj a okradou. Moc se mi nechtělo odkládat batoh, ale všichni tak nějak měli poházený batohy po místnosti, tak co se dalo dělat. Pak mě odvedla jedna slečna do patra kde mě převlékla do Hanboku (či jak se to jmenuje), přes Xsofta něco taky hodili. Pak jsme dostali megasložitý školení jak se klanět, jak držet ruce, jak s nima mávat, kam koukat, jak si sedat a vstávat....zapamatovala jsem si velký kulový.

Pak nás zatahli do minimístnosti s oltářem obloženým ovocem, někdo tam něco předzpívával a my začali dělat tělocvik typu sednout a vztyk v rychlosti, v který to fakt nešlo stíhat. Asi po pěti minutách byla spartakiáda u konce a dostali jsme do ruky papír, který jsme zapálili a nechali shořet. V místnosti o velikosti 2,5x2,5m s osmi lidma a oltářem fakt geniální nápad. Naštěstí tím víceméně tahle obřadní část končila a vypadli jsme do vedlejší místnosti.

Tam už z nás sundali obřadní hadry, přenesli jídlo co bylo původně na oltáři a šlo se jíst. Pořád jsem byla nervózní, že nám hoděj něco do pití nebo do jídla a pak nás znásilní a okradou. Naštěstí vodu nám dali v něčem velikosti náprstku a chutnalo to fakt jako voda. K jídlu byl krájenej banán, kiwi, meloun, jabko, nějaký místní sušený fíky a sušenky. Do ovoce nám koks snad nepropašujou, takže to jsem mlsala. A pak přišel na řadu pokec s vyplněním dotazníku typu kde bydlíš, kdy ses narodila, jaké je tvé zaměstnání....fajn no tak něco jsem jim tam udala i když trochu nepřesně. Už jsem si říkala, že snad to znásilnění a okradení ani nepřijde, když tu náhle....

Holky to vybalili ve stylu, my se za vaše přání budem sto dní modlit. Nic nechcem, ale děláme dobré skutky a můžete přispět.....tak jsme jim tam teda něco nechali a ještě nějakou chvíli kecali o víře a dobrých skutcích a pak jsme konečně (protože už bylo skoro 11 večer) vyrazili domu. Holky nám i nakreslili plánek a doprovodili nás na metro.

Takže tak jsme potkali korejský jehovisky či jiné sekto pseudo náboženství. Byl to zvláštní zážitek a asi málokomu se stane aby byl v cizí zemi ani ne 4 hodiny a už absolvoval odlov dětskou sektou (fakt nikdo tam nevypadal na víc než 20 i když u asiatů se to blbě poznává a holky tvrdili, že jim je 21).

na tuhle station nás zatahli

až bude někdo tvrdit, že tokijský metro je složitý, ukažte mu Seoul

naše půlnoční sváča