Den 21 - přelet Tokyo - Nagoya - Helsinki - Praha

Vstávala jsem v 4:45 a moc dobře mi nebylo. Malování se jsem vzdala a rozcuchaná, nenamalovaná, ohnuslá, nevyspalá, s kolabujícím tělem jsem se rozloučila s Františkem a vyrazila na metro. Ještě jsem se stavila v krámě pro jídlo a pití, protože se znám a když to na mě přijde a nenajím se, tak mi bude fakt zle. S klukama jsem měla sraz zhruba v 5:20 na Akihabara station. Což jsem měla stíhat, kdyby mi cesta na metro netrvala tak dlouho, kvůli těžké krosně. Takže pak jsem i popobíhala s tou šílenou věcí na zádech.

Metro jsem stihla, jen jsem si ještě musela dobít Pasmo kartu na poslední cestu. A dobře jsem udělala, že jsem si tam raději dobyla víc. Na Akihabara station jsem sice chtěla projít na Rail Pass, který mi ještě platil, ale to by tam musel v té kukani někdo být aby mě pustil. Nepomáhalo ani řvaní ohajó gozajmas, sumimasen, koničiva, helou, its enybady hýr...? Takže jsem prostě prošla na Pasmo a potkala se s Pidim a Meglarem. Konstatovali, že vypadám strašně.

Ve vlaku na Hanedu, jsem se malinko vzpamatovala a řekla si, že se přece jen zkusím trochu namalovat abych vypadala jako člověk. Už jste se někdy malovali v klepajícím se vlaku? Rovný linky se dělají fakt špatně. Navíc jsme se pomalu blížili do cíle, takže malování jsem skončila přesně 10 vteřin před zastávkou. Je skvělé jak jsou vlaky přesné, a že je na ně spoleh.

Tak jsme vyrazili odhodit zavazadla a získat letenky. Pidi s náma neletěl, jen posílal zavazadlo do Čech. Takže člověk by řek, že se zdá být jednoduchý počet dva lidé a tři zavazadla. Nebyl. Slečny za přepážkou jsme zmátli takovým způsobem, že trvalo snad 40min než to psychicky přechroupali a finálně nalepili na všechny zavazadla cedulky a dali nám letenky. Nutno jim přiznat, že mezitím zuřivě pobíhali a zařizovali jakési tajuplné věci. A nám se tak zkracoval čas kdy jsme měli boarding.

Naštěstí jsme to zvládli. Zvládli jsme i projít přes kontrolu, já už klasicky pípala a tak mě museli oskenovat a prosahat. Inu gothické kalhoty plné železa.....Melovi jsem zdůraznila, že fakt k letadlu neběžim, ale nakonec to nebylo nijak zásadně potřeba, spíš jsme rychle šli a stihla jsem i masáž v křesle, kterou jsem fakt potřebovala.


V Nagoye jsme zvládli přestoupit v pohodě, jen jsme pro jistotu museli ukazovat papíry, že máme víc zavazadel, což bylo mírně obtěžující a zdržující. To samé jsme dělali i v Helsinkách. Jinak výzdoba v Nagoye na letišti byla krásná.

No a následoval dlouhý let přes Rusko až do Helsinek. Jistě by byl o hodně příjemnější, kdyby nám třeba fungoval zvuk u obrazovek s filmama. Bohužel celá sekce kde jsme seděli byla rozbitá a tak jsme se museli věnovat zábavě mnohem méně kulturní a dát si pivo. Což mělo na mě naštěstí velmi pozitivní účinek protože se mi povedlo usnout. Vzbudila jsem se, když nám zbývaly do cíle ještě 4 hodiny.

Mimochodem abych se nenudila, tak moje tělo si vymýšlelo zábavu typu, otečou mi nohy tak, že je skoro nevyndáš z bot. Tak jsem chodila, snažila se hodně pít, chodila na záchod, masážila si trochu nohy, nevěděla kam a jak je už dát při sezení. Mel je gentleman a tak se ochotně zvedal aby mě pustil projít nebo na záchod, vytáh tablet a půjčil jedno sluchátko aby jsme se nějak zabavili a pustil Face Off (show/soutěž, kde se utkávaj lidi v dělání spešl make-upu a masek - eee blbě se to vysvětluje, prostě to hoďte do googlu).

V Helsinkách jsme šťastně přistáli, opět udělali kolečko s ukazováním papírů. Já opět pípala při kontrole a tak mě museli skenovat a osahávat. Tím jsme se dostali zpět od EU. Jeeej. Pak jsme čekali na další let a já si uvědomila, že i když jsem strašně unavená, fakt se mi nechce domu. Melgarh mezitím řešil jak se dostaneme z letiště v Praze. Původní myšlenka totiž byla, že Pidiho bratr, přebere jeho krosnu, kterou s námi poslal a odveze jí domu. Jenže on nebyl v Praze protože se nějak špatně dohodli na datu. Druhá verze, že nás vyzvednou Pidiho rodiče autem, bohužel i tady se ukázalo, že nemůžou protože my přiletíme v pátek a oni žili v tom, že v sobotu. Ok, fajn. Takže nás zachránil až kamarád Claymon, který je sice z Plzně, ale jel náhodou do Prahy vyzvednout nějaký stůl.

Naložil nás, o minutu jsme nestihli free stání na letišti a začli jsme vymýšlet mega komplikovaný plán jak to udělat aby všechno vyšlo co nejlíp. Protože nikomu z nás se vlastně nechtělo domu. Takže jako první jsme teda odvezli krosnu na byt kde Pidi bydlí. Tak nějak jsme tam dali malý pokec a nabrali dalšího kamaráda Michyho. Melgarh a Michy pak byli vysazeni na Karlově náměstí, Claymon mě hodil domu, kde jsem se stihla osprchovat a zjistit, že jediné co se v krosně protrhlo a zasvinilo půlku věcí bylo Matcha Milk. Fakt jediná věc, kterou jsem neměla napytlíkovanou. Ach jo.

Za půl hodinky byl Claymon zpět i se stolem a židlema. A tak jsme jeli na "brostel" takový byt kde se setkáváme s přáteli, protože je dostatečně velký a pohodlný. Michy s Melgarhem už tam byli, uvítal nás i Corwin a Alkel. A tak jsme povídali a popíjeli až se nám všem chtělo spát. Díky tomuhle relaxu a skvělému mírně opileckému spánku, se mi skvěle přetočili vnitřní hodiny zpět na ČR a už jsem víceméně aklimatizovaná a ani to tělo nezlobí.

Po cestě domů jsem zvládla nakoupit a doma pak dovybalila. Rýžovar vypadá na první pohled v pořádku, jen manuál není možné dohledat v angličtině, takže mě čeká asi 15 stran lahodného překládání a spousta zábavy s google translatorem, který mi překládá vnitřní poklici zásadně jako "prase" a spoustu dalších nesmyslů.

Mám pro vás i fotku vybalených věcí. Není tam teda jen ten rýžovar. Vlastně to vypadá, že je toho málo. Krosna měla 21kg, což nechápu jak je možný, když v Seoulu to ukazovalo 17 a stejně velkou hromadu jako jsem tam měla zabalenou, jsem tam balila ještě v Tokyu.