Den 4 - Tokyo - Shibuya

Ráno jsme se zbalili a v duchu politovali člověka co po nás bude vynášet smetí. V 7mi lidech se holt už za dva dny udělá slušná hromada. Zvlášť když tu je všechno balený aspoň ve dvou igelitech a ještě na to dostanete igelitku zdarma. Výsledek byl asi 6 plných tašek bordelu.

Venku jsme se rozloučili a rozdělili se na skupinku jedoucí na con a skupinku jdoucí pěšky k dalšímu bydlení (tu tvořím já a Werk). Bylo to asi 10min chůze, ale bylo fakt teplo, takže jsem došla dost propocená. Ještě, že jsem s tím počítala hodila si do batůžku šaty. Pak jsem jen na hostelu, kde jsme nechávali krosny (protože check in byl až později), ladně zaplula na záchod a vyplula mnohem šťastnější a méně zpocená.

Vydali jsme se oklikou na metro. Po cestě jsme našli McDonald a nic moc teda. Jo a to ani nezmiňuju, že mě pořád zlobí žaludek a je mi blbě. Jeden cheez to nezachránil. Takže zbytek dne jsem stejně jako včera, fungovala na jedné lahvi velmi slabého ledového kafe. Při myšlence na jakékoliv jídlo mě bolel žaludek.

Narazili jsme kousek od bydlení na Owl Cafe. Doufám, že tam stihnem zajít. Na metru jsme se s Werkem rozdělili. On jel na arkády, já do Shibuyi mrknout na přechod, Hachiko a obchoďák. Metro jelo dlouho a samozřejmě jsem na konci vylezla na blbou stranu. To mělo za následek motání se v nějakém podivném obchoďáku a když jsem nakonec našla cestu ven, tak to bylo na ještě debilnější stranu a vůbec jsem netušila kde jsem a kde je ten blbej přechod.


A zastavil mě nějaký chlapec. Jestli prý umím anglicky, já že trochu jo. On prej taky. Takže se mě zeptal jestli nechci přispět na Kumamoto. To bylo asi poprvý, co jsem byla opravdu ráda, že mohu na něco přispět a potěšilo mě to. Doma tohle zásadně nedělám a vybírači peněz na děti, psy, slepce, postižený....mě fakt rozčilujou, protože ve mě budí nepříjemný dojem, že prostě musim jinak jsem lidská hyena. Hlavně přece každýho baví přispívat každý den několikrát komukoliv kdo mě osloví.

No, ale zpět k milému chlapci. Jsme začali kecat jak dlouho jsem v Japonsku a kdy mizim. Pak z něj vypadlo co dělám večer a dostala jsem jeho telefon a pozvání na koncert. Milé, ale nejdu tam, večer mi přiletí manžel a už se na něj strašně těším.

K Hachiko a slavnému přechodu a tomu všemu jsem se dostala prostě oklikou. Tipla jsem si směr a šla různýma nadchodama a najednou tam byla. Pejsek byl pořádně obležený lidma a fakt nešlo jeho sochu vyfotit bez kohokoliv kdo tam pózoval.

Přechod mě trochu zklamal. Nepřišlo mi tam až tolik lidí, jako ukazují vždycky v televizi, když chtějí demonstrovat, že v Japonsku je hodně lidí. Občas si říkám, jestli někdy někoho napadne použít jiné záběry. Asi ne, protože pak by zbytek světa moh zjistit, že to s tím Japonskem neni tak zlý a že tu mají skvěle vyřešený urbanismus a pokud se všichni japonci nezblázní a nezačne Golden week, tak je to v pohodě. Na youtube jsem vám hodila nějaká videa, tak nezapomeňte mrknout.

Shibuya 109 není špatná, ale čekala sem jí větší. Šla jsem tam hlavně kvůli okouknutí kabelek Samantha Thavasa/Samantha Vega. Byli krásné, jen by se mi k ničemu nehodili. Zbytek jsem prošla spíš ze zvědavosti a být strašlivě hubená, tak si i něco na sebe koupím. Jenže některé jejich sukně měli obvod pasu velký asi jako moje stehno.....

Pak jsem prošla ještě okolí a nic moc mě nezaujalo. Tedy levné sushi třeba jo, ale obracející se žaludek byl jiného názoru. Hlavně, že jsem chtěla tenhle výlet věnovat podstatnou část i tématickým Café jako Kawaii Monster Café, Alice in Wonderland Café nebo Purin Café.

Byla jsem už dost mrtvá, zpocená a ztrhaná, ale den byl sotva v půlce. Vyrazila jsem na Tokyo station, protože v přízemí tam jsou obchody s Rilakkumou, Kapibarasanem a tak. Až tam mi došlo, že začal Golden week. Všude mrtě lidí a nedalo se hnout. Jako fakt v jednu chvíli lidi tvořili velkou masu z které se nedalo vystoupit nebo do ní vlézt.

Ale obejít krámky se mi nakonec povedlo a něco malinko jsem si i odnesla. Jmenovitě jednoho Rilakkumu a tři malinké figurky z Cesty do fantazie.

Pak jsem jela na sraz s Werkem a po cestě trochu zabloudila na přestupní stanici. Ale šťastně jsem nakonec dorazila na Tawaramachi a šli jsme na hostel. Je dost sociální a v pokoji už jsme zabili dva brouky. Ale bydlíme a to je hlavní. Už jen aby dorazil František a budu nejvíc šťastná žena pod sluncem.

vychytávka na wc na převlečení silonek. přece u toho nebudete stát na zemi

chvilku jsem o té kabelce přemýšlela, ale už jednou mě na letišti kvůli kabelce zadrželi

tady bych si vybrala. teda mít obvod pasu tak 50cm

Ghibli store na Tokyo station. Jen mi tam chybělo Porco Rosso

dnešní bydlení je malé

podivně nízký záchod

plastová vana co se tváří mramorově