Den 3 - Tokyo a Sanrio Puroland

Ráno bylo krušné. Respektive už noc byla krušná. Opět jsem si slíbila, že nikdy nebudu pít. Brufen zabral rychle, ale snídat se mi stejně nechtělo. Takže jsem se namalovala a vyrazila na hodinovou cestu metrem někam do hajzlu, protože postavit Puroland někde blízko by asi bylo moc jednoduchý.

Když už jsem si myslela, že fakt musím jet blbě, protože vytoužená stanice pořád nepřicházela, konečně jí zahlásili. Pak jsem vystoupila a přede mnou byla drogérie.....ok, jsem blbá a vlezla jsem tam. První nákup dnešního dne byl na světě. Jo jsem strašně otrávená z tmavých pudrů, BB creamů a dalších patlání na obličej. Prostě jsem běloba a tohle mi fakt odstínově nesedí.

Do Sanrio Purolandu jsem došla pěšky, je to kousek. Zacálovala jsem vlezný 3300yen a zhrozila se kolik je uvnitř lidí. Shopy jsem si chtěla nechat na konec a jelikož byl čas na oběd, šla jsem do jedné z jídelen. Ehm no, natřete ikeu na růžovo a máte to samý. Je tam hluk, děti, neskutečně lidí a navíc drahý jídlo. 1600yen za jídlo, po kterém mi bylo zbytek dne blbě. Pokud víte jak chutná takový ten nejlevnější mražený Tesco Quality hamburger ze strojově odděleného kuřecího, tak přesně tak chutnal můj hamburger a nugety, hranolky nebyli lepší a dezert byl hnusně uměle s sladkej. Takže za ty prachy mám skvělý talíř na památku.

Při odchodu z jídelny mě odchytil hnusně tlustej a nepříjemně vlezlej chlap (později jsem pochopila, že zaměstnanec) a chtěl se kamarádit. Naštěstí jsem mu rychle zdrhla a šla na atrakce. A hned první jsem vzdala. Vláček kde projíždíte pokojema s postavičkama měl čekací frontu 30min. Tak jsem šla do místnosti kde se může člověk fotit s charakterama. A u výlezu mě zkásli za fotky. Na další atrakce už zas byli fronty, takže fakt jsem tam nestála a šla raděj po suvenýrech.

Co o nich říct? Bylo toho hodně. Bylo to drahý, občas nechutně drahý. Bude to znít divně, ale po chvíli už je člověk tak znechucenej a přesycenej, že fakt nechce nic nakupovat. Některé věci jsou tak velké, že je prostě neodvezu, jiné jsou křehké, takže je taky neodvezu.

Mezitím probíhala show plná laserů, poskakování a zpěvu. Neviděla jsem jí, protože tam bylo mrtě lidí úplně všude. Házela jsem na youtube video na ukázku, kdyby jste se chtěli podívat. Tak ještě trocha chození po suvenýrech a rychle pryč.

No a pak jsem potkala herny a pak Daiso. Tam jsem taky nechala nějaký ten peníz a u spousty věcí brečela, že je prostě neodvezu. Spousta krásných skleněných, keramických nebo velkých věcí. Víc asi řeknou fotky.

Pak byla otázka co s načatým dnem, protože ještě zbýval nějaký čas do večera. Volba padla na Harajuku. Když jsem viděla Takeshita dori, tak jsem řekla, že na tenhle fuckup nemám náladu a vzala to oklikou do Kiddylandu, kde jsem opět trpěla pocity, že to neodvezu a nic si nekoupila. A překvapilo mě, že Amálka už tolik nefrčí a měla tam sotva půl regálu. Víc zas asi fotky.

Stavila jsem se mrknou v Les Merveilleuses Laduree. Bohužel mě nenechali fotit, ale zkuste si to vygooglit. Líbila se mi tam tvářenka, stojí 20000yen. Takže nic. Potkala jsem hezkou lolita slečnu, taky mě nenechala si jí vyfotit. Dnešek prostě stál za nic.

Unavená jsem jela domů. Baterka na mobilu klesla do nebezpečných hodnot. Vystoupila jsem na jiné stanici (Ueno), protože tam byl východ jménem Iriya, což je název stanice kde bydlíme. Hm tak blbě. Kilák pěšky a trochu motání se. Ale aspoň jsem narazila na tři bezdomovce. Byli čistý a nesmrděli a pospávali tiše a nenápadně v rozích okolo kterých jsem šla.

Po příchodu ke dveřím ubytování jsem zjistila, že tam není kam vyťukat kód, který má ty dveře otevřít. Kód na zámeček s klíčema jsem neznala. Baterka ukazovala 7%, internet mi pořád nefunguje, takže rychlé lovení wifi a psaní klukům. 4% nervozita stoupá. Jsem unavená a nechci tu několik hodin sedět než někdo přijde. 3%....cítím se v řiti. 2%, 1%, dveře se otvírají, vychází jakýsi japonec. Zajedu do dveří a ptám se ho jestli OK. Nerozumíme si, ale asi jo, seru na to, jdu nahoru, tam už kód znám. Jsem konečně šťastná. Ještě nafotim dnešní nákup a rychle do vany.

Pak mi píšou kluci, že jsou dole a neni kam vyťukat kód :-D. Jdu dolu jim otevřít. No a když dorazí zbytek jsme za debily protože dole je černá krabička, která vypadá, že nic nedělá, ale když se šikovně 2x zmačne, jde tam vyťukat kód.

Pak už jen pár hodin tlačení fotek a videí na net a psaní dnešního článku. O tři hodiny později to fakt je a já můžu konečně odpočívat. A děkuju za vaše komenty u minulého článku. Momentálně je to největší motivace proč to nevzdat a fakt se dokopat psát i po tak dementním dni jako byl dnešek.

Pokud někdo z vás toužil navštívit Puroland, omlouvám se za zničení představ a snů. Asi jsem měla příliš velká očekávání a bylo to na mě příliš turistické a komerční.

ikea jídelna v Purolandu

hnusný jídlo i když cute

creepy potvory co neznám

dortíky

jeden ze shopů

stojany na deštníky

byli hezký a smrděli jako klasická made in china

daiso furikake

obal na cibuli

hm to neodvezu

šťourátka do uší různých tvarů

herna

harajuku

banka s robotama

ranní nákup kosmetiky

sanrio nákup

daiso nákup