Den 20 - návrat ze Seoulu do Tokya

Ráno jsme vstali, dobalili poslední věci a zašli na snídani, která byla v ceně našeho Pencil guesthousu. Nacpala jsem se čtyřma toustama s máslem protože je prostě miluju, pak jsme odchytli paní z recepce jestli můžeme mojí megakrosnu nechat ještě tady a vyrazili do města.

V plánu byla Gangnam station a její náhodné projití. Což by mohlo být příjemné kdyby nebylo 32 stupňů ve stínu. Takže jsme našli pár zajímavých věcí jako třeba českou hospodu a zalezli do podchodu, v kterém se nacházelo nákupní městečko. Abych to uvedla trochu na pravou míru, on totiž Xsoft sháněl nějaký rychlonabíjecí kabel ke svému LG telefonu. Což byl fakt problém, protože všude okolo nás se to hemžilo Samsung stánky.....teda až na to, že se nám už předtím povedlo vlézt do kanceláří LG, jenže tam neuměli na recepci anglicky, tak jsme to vzdali a vypadli aby nebyla ještě nějaká ostuda.

docela zvrhlost

Kdyby nebylo takový vedro, bylo by skvělý obdivovat ulici. Sezení udělané po městě je prostě skvělé. Člověka to úplně vyzývá být družný a prostě si s přáteli sednout jen tak venku. A zeleň taky nádherná.

A pak jsme přišli úplně náhodně do nějakýho obchoďáku kde byla Samsung prodejna. Občas mám ráda technické hračky a tak jsem se s jucháním vydala dovnitř a moje srdce zaplesalo nad naprosto skvělým mobilem, který je příjemný do ruky, růžový, výborný výbavou.....a samozřejmě nebude v této podobě dostupný v ČR. Nová Galaxy S7 vypadala fakt luxusně. Brala bych jí hned. Navíc oproti Huawei telefonům by měla tu výhodu, že na ní bude spousta naprosto skvělých krytů a příslušenství. Tohle mě fakt mrzí.

V prodejně měli i brýle pro virtuální realitu, 360 stupňový kamerky, spoustu chytrých hodinek, tablety, notebooky a spoustu dalších skvělých věcí. Byla bych tam možná i dýl, ale Xsoft už si prohlídl co ho zajímalo a nebylo to zrovna místo kde by sehnal LG kabel. Tak jsme šli dál a vylezli zas na povrch, jen proto aby jsme zjistili, že teplota stoupla asi na milion stupňů. Takže po motání se v uličkách jsme zapadli do Subway a já se snažila nezkolabovat. Bylo třeba vymyslet další plán, protože do odletu ještě zbývalo dost času a byla by škoda ho promarnit na letišti. Takže Xsoft šel hrát nějakou Exit game kde uměli anglicky a já se vydala do klimatizovaných krámů směrem k metru, kde jsme měli mít za hodinu sraz.

uličky vypadají skoro stejně jako v Japonsku

Po cestě jsem obdivovala obaly na mobilní telefony. Fakt jim tu pestrost závidím. U nás sice máme taky sem tam stánek s krytama na mobil, ale vesměs je to přeprodej z ebay a opravdu nemám potřebu někomu cpát 300kč za něco co se na ebay dá sehnat za 50kč. Tohle aspoň vypadalo unikátně a zajímavě.

Když bylo vedro nejhorší a už se to fakt nedalo vydržet, zapadla jsem do Starbucks (protože jiná kavárna nebo cokoliv tam nebylo) a dala jsem si předražený, ale sakra dobrý asi kafe co chutnalo jako dortík. V ČR takový hýřivý věci fakt nedělám a nejsem nějaký Stabucks milovník, ale tohle je dovolená a já si fakt potřebovala dát něco studenýho. Samozřejmě všechno by bylo jednodušší, kdyby v Koreji sakra uměl někdo aspoň trochu anglicky. Obsluha na mě mluvila, já na ní taky, totálně to nefungovalo, pak už jsem jen zoufale ukazovala na obrázek a paní za kasou pořád něco povídala a já zas ukazovala na obrázek a po pár minutách dohadování tímhle stylem jsem to kafe konečně i dostala. Takže malý odpočinek a pak jsem zas pokračovala směrem k metru, jen abych zjistila, že Xsoft tam v daný čas není.

Ale jelikož jsem šikovná, povedlo se mi ulovit veřejnou wifi a napsat mu. Chudák se trochu zdržel na té Exit game a pak celou dobu běžel aby to stihl. Se divím, že v tom vedru neumřel. A tak jsme tedy nabrali naše první malé zpoždění. V metru jsme byli rádi za občasná hlášení v japonštině, protože jsme aspoň něco málo tušili. Korejština je pro nás fakt naprosto neznámá zatím. No jenže jsme jeli nějakým rychlometrem a pak přestupovali. Samozřejmě blbě a na druhý peron se nešlo rychle dostat (občas jsou v metru strašně dlouhý eskalátory a chodby a je to jak mraveniště). Tak prej, že pojedem na další stanici a tam to bude jednodušší. No trochu bylo. Druhé zpoždění nabráno.

Na Hongik University station jsme spěchali k našemu východu č. 3, opět megadlouhou chodbou. Naštěstí v ní jsou aspoň toalety, tak jsem si mohla odběhnout a frčet dál na hostel pro krosnu. Mimochodem tohle je taková drobnost, která by ovšem mohla konečně do ČR dorazit. Neplacené a čisté záchodky v každé stanici metra.

Xsoft skočil do krámu pro jídlo a dali jsme sraz zas v metru. Ono totiž na téhle stanici se kříží dvě linky a jedna z nich vede na letiště. Krosna byla těžká a jak bylo vedro, sem tam mi praskla žilka na noze. Fakt chuťovka. A Xsoft nešel, pak šel, pak potřeboval taky ještě na záchod....tudíž další zpoždění.

Byli jsme rádi, že na to letiště jedeme s časovou rezervou. Takže jsme tam přijeli a opět udělali plán. Já potřebovala refund peněz za nákupy, potřebovali jsme letenky a chtěli jsme poslat pohledy. Ono totiž tady je jiný systém vracení peněz za nákup (jakože to je Tax free). V Japonsku vám to prostě odečtou u pokladny z částky, kterou by jste měli platit a cvaknou vám účtenku do pasu. Tu vám pak úředník při odletu ze země vytrhne z pasu pryč. Jenže v Koreji jsou o něco vyčůranější. Vy si nakoupíte, musíte si schovat ty účtenky, pak na letišti najít stánek v odletové hale, kde je opípáte v automatu spolu s pasem a pak najít ještě druhý stánek umístěný někde u odletových terminálů. Takže pokud chcete svý prachy zpátky, musíte se sakra starat, protože letiště je velký a cokoliv se tam blbě hledá.

První automat jsme našli, opípali účtenky a šli stát frontu na letenky. Spolu s náma tam stálo tak půl Seoulu. Takže to trvalo opravdu dlouho a nás neúprosně tlačil čas. Nakonec jsme to dali a zbývalo nám ještě trochu času. Takže nastalo hledání infostánku a ptaní se jestli tu je pošta. Ano je, ale zavírá za 10min. Takže běh, shánění pohledů u stánků, shánění známek, nalezení pošty, zjištění, že tam vůbec neví co po nich chcem, ale venku byla schránka. Tak jsme ve spěchu napsali pár pohledů a frčeli směr kontrola a letadlo.

Bylo by to hezké, kdyby při další kontrole a prohlídce nebyla fronta. To už jsme se fakt začínali bát, protože moc času nám nezbývalo. Takže když jsme prošli, nastal úprk směr naše gate. Po cestě jsme narazili na ty refund automaty a já tak získala své peníze zpět. Jeeeej a taky parádní bolest hlavy z toho jak jsme běželi. Ale letadlo jsme nakonec stihli.

Trochu jsem se bála příletu do Japonska a procházení přes úředníky, kterým budu muset vysvětlit, že do Japonska jedu na jeden den. Naštěstí se nikdo moc nevyptával a pustili mě. Pak chytit vlak směr Tokyo, protože jsme přistávali v Naritě. Potkali jsme dva čechy, kteří byli snad první slušní češi co jsme v Japonsku potkali. Mě bylo dost zle, na zvracení a bolela mě hlava. Takže jsem se moc nedružila, ale Xsoft do nich hučel nějaký moudra. Ve vlaku jsme naštěstí seděli v jiném vagóně, tak byli ušetřeni a já mírně opečovávána Xsoftem. Byl hodnej a napsal mému muži ať si mě přijde vyzvednout na Asakusa station a odvede mě domu. Taky nějak zhruba dohod s Melgarem a Pidim, kde se mnou budou mít ráno sraz a pojedem na letiště.

Brufen moc nezabíral a bylo mi pořád hůř. Zlepšilo se to až eufórií z toho, že vidím Františka a horká koupel taky zabrala. A pak jsem do jedné ráno balila a doufala, že nebudu přes váhu. Ta v Seoulu na letišti ukazovala 15-17kg. Finnair umožňují 23kg a 5kg příruční zavazadlo.