Den 8 - Kyoto

Večer jsem se trochu v mrákotách pobalila a ráno byla domluvená na sraz s Melgarhem a Pidim, že pojedeme do Kyota. Teda domluvená...když vám někdo pošle selfie s nápisem Tokyo station a řekne, že sraz je tady, tak to moc domluva není. Zvlášť když víte, že těch vchodů je tam víc a Tokyo station má tak kilák čtvereční.

V noci jsem se nevyspala, protože foukal vítr. Jenže tak silnej, že to vypadalo jako kdyby nám měla odletět střecha. Okolo baráku byli hřbitovy a tak mě zajímalo, jestli náhodou nebudou ráno okolo nás všude rozlítaný ty lyže co tam jsou zapíchaný (já vim, jsou to náhrobky, ale vypadá to jako lyže). Nebyli. A vítr foukal i ráno. Naspala jsem tak 3 hodiny a pořád mi bylo blbě. Vykašlala jsem se ráno na malování. To se mi fakt stává málokdy abych šla mezi lidi nenamalovaná.

Na Tokyo station jsem byla asi o hodinu a půl dřív než kluci. Naštěstí vím, že je tam wifi, tak jsem jim mohla psát a pokoušet se hledat ten vchod co mysleli. Udali, že tam je i Starbucks. Skvělý, ty mi google vyhodil tři. Tak jsem nabrala nejpravděpodobnější směr a celou dobu kluky proklínala (doufám, že to nečtou). Stejný vchody s nápisem Tokyo station jsem našla další dva, ale nebyl tam Starbucks. Ale i ten jsem brzy našla, pravda, že spíš náhodou. Takže poslední připojení na wifi a psaní klukům, že jsem mrtvá a je mi jedno kdy přijedou, sedim v nějakym Starbucks a je mi blbě. Odpověděli obratem, že mou urnu rádi odvezou do čech a rozpráší mě na nějakém hezkém místě. Alespoň jsem si při tom hynutí dala Cantaloupe frappucino nebo co to bylo. Bylo to drahý, sladký jak cecek a zatraceně dobrý.

Stejně když dorazili, měla jsem radost a pocit, že se mi po nich stýskalo za tu chvíli co jsme se neviděli. S Melem jsem pak skočila do B1F mrknout do Ghibli obchodu zda tam nebude nějaký hezký drak. Nebyl. Jen jeden malinkej z Cesty do fantazie. Pak už jsme pádili na vlak do Kyota. V mém případě se vlekli. A jelikož díky nemoci nemám moc hlad, aspoň ušetřím za jídlo. Vypadalo dost uboze, viz fotka. Jo ta hromada ubrousků je nakradená ze Starbucks místo kapesníčků. Šťastně do nich smrkám ještě teď.

V Kyotu jsme se skákli ubytovat a zjistili, že za svý prachy jsme dostali sakra luxusní bydlení o třech ložnicích, koupelně, kuchyni, obýváku a máme i pračku!

Pak jsem klukům chtěla ukázat Kyoto station a vysvětlit, že tady opravdu nebudem dávat podobný sraz jako v Tokyu, protože to je snad ještě větší. Myslím, že se jim to líbilo.

Pak jsme zamířili na tori brány. Jedna z věcí co na Kyotu mám ráda je mrtě tori bran. Když to Pidi viděl, prohlásil, že kdyby u nás bronies stavěli jednu tori bránu za blbost, máme zastřešenou dálnici z Prahy do Brna. A já netušila co na mě chlapci chystají. Oni se fakt rozhodli, projít ten úsek celý. Je jedno, že těch bran je tam tak 10000, je jedno, že se za 30min mělo stmívat. Takže jsme to prošli celé a já měla chuť je zabít. Zpocená, smrkající a ve výsledku i s bolavýma nohama jsem to, ale dala. A jsem šťastná. Cítím se zdravěji. Úplně dobře mi není, ale rozhodně lépe. A viděla jsem Kyoto při západu slunce i za tmy plné světel. Byla to nádhera.

Nevím co budu dělat zítra, nevím jak mi bude, ale těším se na nová dobrodružství. Většina plánů co jsem měla, už stejně neplatí a mě je to jedno. Užívám si prosté tady a teď s přáteli.