Den 19 - Seoul

Dnešek je zase plný hodně rozporuplných pocitů. Pořád se nedokážu rozhodnout jestli mi to tu přijde fascinující a úžasné nebo mě to sere. Nejsem na to zvyklá, není to Japonsko, je to totálně jiné. Architektura a uličky, zvláště pak noční uličky jsou úžasné. Všechno svítí a všude to žije. Ale to bych předbíhala. Vezmeme to pěkně od začátku.

Ráno se mi, jak jinak, nechtělo vstávat. Ale na recepci byla i nějaká snídaně zdarma a tak jako správný češi, jsme tam museli zajít. Byl tam tousťák, dva topinkovače, vařený vejce, několik druhů cornflakes, mlíko a džus. Dášenka milující máslíčko tající na ještě teplém toustu, zpráskala čtyři plátky tousťáku a labužnicky to zapila z papírového kelímku mlíčkem mírně odlišné chuti.

Pak jsme s Xsoftem porovnali plány a vyrazili společně do Myeong-dong. Tam jsem zahučela do prvního krámu s kosmetikou, pak si mě Xsoft vyfotil a zmizel okukovat nějakej hrad. A mě už po prvním nákupu bylo jasný, že jsem totálně v hajzlu. Taška byla docela těžká a jestli obejdu i další krámy, tak budu váhově hodně přes limit. Jenže si plním sen a kvůli nákupu kosmetiky jsem přece tady.

Bohužel velmi rychle se dostavili negativní pocity. Prodavačky v obchodech byli buď děsně otrávené nebo na můj vkus mega vlezlé. Možná, že je to tu normální, ale já prostě chci vejít do prodejny a v klidu se podívat na zboží, případně něco pro vás nafotit. Jenže to nejde když vám na záda dýchá nějaká prodavačka a fakt jí těsně za sebou máte celou dobu. Občas se i snaží říct něco anglicky s naprosto nepochopitelným přízvukem. Takže ukáže na rtěnky a řekne "lipstick".....fajn tak to bych bez ní patrně nepochopila. To samý vám udělá u krémů, stínů, laků, prostě všeho.

Asi nejhorší byla aktivní prodavačka v Holika Holika. Ani po větách typu, že se podívám okolo neodlezla a furt do mě valila, že tady jsou linky, tady řasenka, spešl krém za 100k won a co mi k němu dá všechno zadarmo.....Ráda bych se po tom krámě porozhlédla, ale tohle fakt nešlo. V podstatě mě tahala z místa na místo a nutila koupit všechno co se jí patrně hodilo. Moje přání o rozhlédnutí se, opakované nejméně 3x totálně ignorovala.

Mimochodem, mají tu velmi zajímavý trik jak člověka dostat do krámu. Před vchodem stojí slečna, ta vám do ruky vrazí plátýnkovou masku, že to je zadarmo k nákupu ať se jdete podívat dovnitř. Vám je to blbý a tak jdete. Bohužel dost často jsem narazila na zaprasené vzorky, chybějící, rozflákané a celkově prostě ohnuslé, na které prostě sahat nechcete.

Další trik, který mě zarazil, bylo když jsem narazila na cenu pod produktem, která ale asi patrně označovala cenu jednoho kusu v celém setu. Ono to vypadá hezky když máte pakl odličovacích ubrousků za 2k a pak si všimnete, že na tom samotném packu je 10k.

Do třetice všeho dobrého. Asi tu milují fakt velký balení všeho. Jinak mi prostě hlava nebere proč by se měli prodávat packy 9ti krémů na ruce, set 10ti rtěnek, balík řasenek....prostě divný. Ještě to chápu u masek, ale u jiných věcí ne.

A tak jsem chodila a chodila a tašek přibývalo, peněz ubývalo, pokusů platit kartou taky přibylo a mě začínali fakt bolet ruce. Vždycky jsem si myslela, že se jedná o jednu nákupní ulici, jenže ono se jedná o několik dalších bočních uliček a přilehlé okolí. Ani jsem to všechno neprošla a zamířila domu.

Doma následoval odpočinek a vzpamatovávání z hororových zážitků s vlezlýma prodavačkama. A když konečně po pár hodinách dorazil Xsoft (a já dotřídila a dokomprimovala nákup), mohli jsme vyrazit na večeři a do herny.

Herny byli skvělé, dali jsme Jubeat, zkusili pár nových věcí a viděli několik opravdu dobrých lidí a jednoho neskutečně dobrýho. A jelikož se připozdívalo, vyrazli jsme oklikou domu a ztrácet se v uličkách. No dopadlo to tak, že jsme udělali to co zbytek města. Koupili jsme si pití v sámošce, seděli venku, povídali si a bavili se. Nevím čím to, ale večer jsou tu lidi vážně příjemní a hrozně to tu žije. Nějaký korejec se mnou zkoušel pít Soju, ale tvářil se jako by to bylo hnusný a moc nestíhal držet krok. Neuměl ani slovo anglicky, tak jsme na něj mluvili česky a on na nás korejsky.

Povedlo se mi ochutnat něco málo z místních pouličních stánků. Maso na špejli ogrilovaným s nějakým pórkem či co to je a zakydaný hromadou pálivé omáčky a to i v případě že naznačíte že jí nechcete. První maso jsem kupovala u báby po cestě do herny a druhé u pána v miniautíčku s vestavěným grilem. To druhé už mě pálilo méně. Musím říct, že tihle prodavači byli to nejvřelejší z celé Koreje s čím jsem se zatím setkala. Sice neuměli ani slovo anglicky, ale stejně se pokoušeli pokecat a pochválili mi vlasy. Plus pán se ptal jestli jsem americká modelka.

Když už bylo po půlnoci a popíjející lidé na náměstíčku kde jsme byli začali řídnout, taky jsme vyrazili k domovu. Musím říct, že moje sebekázeň je neskutečná. Padaj mi oči, jsem mírně vlající po Soju a stejně se hecuju a píšu. Jen teda fotek bude málo a po návratu domů udělám asi něco většího s hodně fotkama.

celkový nákup

nákup před komprimací do krosny. ta velká hromada v pravém horním rohu jsou vzorky

šílenství začlo

kdybych to využila, tak beru vše. Line friends mám ráda

ano bylo by hezké na to mít a vyzkoušet to

barevné cushiony k nám třeba taky za pár let dorazí, když už dorazili ty normální

někdy (dost často) byly testery zaprasené

občas jeden jazyk nestačí a je třeba to popsat

set by mi nevadil, ale po třech. ne balení po devíti

a zjistila jsem, že přestali vyrábět Red Appletox

na Dollkiss jsem se těšila a strašně mě zklamal, skoro nic tam neměli

oběd socek, které všechny prachy utratili za kosmetiku

Line cafe bylo fajn. Až na to, že to vlastně není Cafe a byla fronta na focení s s méďou

naprosto luxusní záchody v nedalekém obchoďáku a koutek na upravování makeupu

malinká trochu zaplivaná herna, ale Jubeat měli