Den 4 - Leeds

Dneska jsme vyrazili do města mrknout po krámech. Dost jsem se těšila, že tu seženu nějaké pěkné halloweenské dekorace a zatím teda nic moc. Ale abych nepředbíhala. Z hotelu jsme vyrazili a záhy venku zjistili, že už je celkem teplo. Kdo by čekal v září v Anglii 25 stupňů že jo.

Mrkli jsme na nějaké historicky vypadající budovy okolo kterých jsme procházeli, ale já na to moc nejsem. Zjistili jsme, že nám o den utekl pivní festival co se tu konal (asi zaplať pánbůh že nám utekl). Ochutnala jsem k snídani steak pie a chutnalo to jako by někdo zapekl do těsta guláš, bylo to fajn. A tak nějak postupně jsme došli do oblasti s obchody, obchůdky, obchodními domy. Já jsem vydřená skoro ze všeho co tu vidím a tak když jsme vešli do jednoho obchoďáku a tam byli takový ty klasiky ze Sephory, ale v plné nabídce odstínů, byla jsem jak dítě v cukrárně a běhala od jednoho regálu k druhému. Zahlédla jsem tam i COSRX a bioré. V TK Maxxu v hrabárně se zlevněnou kosmetikou jsem viděla Gucci rtěnky za 18 liber a Loubotin lesk za 25. Ale nic v odstínu který bych unosila. Jen jsem si zaobdivovala nádherné provedení.

V jednom bistru jsme zkusili ochutnat knedlíčky s masem. Byli fajn. Taky jsem zkoukla místní Lush, ale nic moc si nevybrala. Trochu doufám, že ulovím něco z halloweenské kolekce.

Ještě chvíli jsme se courali, v místních obchoďácích maj teď všude pohyblivé sochy dinosaurů a rozřezaná piána. Proč, to fakt nevím. A pak jsme šli na oběd a já si konečně dala fish and chips a zlila to octem. Bylo to naprosto skvělý, ale byl toho neuvěřitelnej kotel a dokonce to mělo možnost mít i větší porci. Normálně bych z tý ryby měla dva až tři obědy. Teď jsem to do sebe narvala najednou jak to bylo dobrý a ta ryba křehká a těstíčko křupavý. Taky jsem k tomu měla limču co chutnala jako Pedro žvejky.

Pak jsme ještě jen tak courali a okukovali všechno možný. Koupila jsem si v Primarku kabelku za 4 libry, protože na tu svadbu s sebou žádnou nemám a tahle byla cute. No a pak mě rozbolel žaludek, ale jak. Pomalu jsme došli na hotel kde jsem si lehla a pomalu to ustoupilo. Asi to bylo velikostí porce a smažeností, nevim. Ale ta bolest byla fakt nepříjemná. Takže holt budu muset hledat lehčí a menší jídla, což tu bude trochu problém.

Po nějaké době se žaludek zmírnil a my vyrazili ven. Melgarh si šel pro nějaké jídlo a já měla v plánu jen sámošku a koupit si černý čaj. No dopadlo to tak, že jsme udělali malý nákup v Mark Spenceru (bože ten výběr tam, proč to neni u nás) a já to pak hodila na hotel a šla za ním protože promarnit takový krásný večer by byl hřích.

Procházeli jsme se okolo barů, ale nechtěla jsem dráždit žaludek čímkoliv. Ale byl fakt nádherný a teplá večer a my se procházeli fakt dlouho. Mobil tvrdí, že jsem dneska ušla 18 km. Na to, že normálně mě bolí kolena po dvou kilometrech je to docela výkon. Nakonec jsme zašli na drink naproti našemu hotelu a dala jsem si Pina coladu. Asi první co jsem si nemíchala sama. A byla skvělá, mě tam totiž vždycky ujede ruka s alkoholem.

Teď mizím do vany. Hezkou dobrou noc nebo dobré ráno všem.

Den 3 – York

Lidi mě bylo ráno tak blbě. Ani na snídani jsme nešli. Částečně za to mohl alkohol a částečně únava z nevyspání. Bohužel jsme si museli zabalit a odhlásit se z hotelu. V recepci, kam se postupně dotrousil i zbytek grupy se ukázalo že anglicky už zas neumím. Stejně jsem si tam chvilku pospala než došli všichni. A zhruba okolo poledne jsme se přesunuli naproti na jídlo a já do sebe zvládla nacpat stejk. Bohužel to moc nezmenšilo mé utrpení.

Grupa se tak nějak porozpadala a my měli ještě půl dne před sebou. Tak jsme ještě se třema lidma šli prozkoumávat krásy Yorku. Vylezli jsme na hradbu, došli znovu do Harry Potter uličky kde byl totálně zarvaný obchod s HP suvenýry, ale totálně volný obchod s vánoční tématikou. A já miluju vánoce, takže jsem tam musela. Mrkli jsme i na vedlejší trh a došli k hospodě jménem Pivní. Uvnitř jsme se dozvěděli, že české pivo nemají žádné protože Brexit. Ale stejně jsme tam na jedno zůstali protože atmosféra třípatrové male hospůdky s úzkými schody a velkými trámy…Vůbec celkově mi York přišel mnohem hezčí než Londýn. Takový historičtější. Teda až na zvyk vylitých anglánů večer močit všude v ulicích. Jestli tu je něco hodně charakteristického, tak to, že naprosto všude narazíte na rozsypané hranolky a stopy po moči. Nebo je to možná jen přes víkendy kdy jsem tu byla já a kdy už kolem páté odpoledne byla polovina lidí v ulicích totálně na sračky.

Z Pivní jsme se přesunuli ke katedrále, která byla bohužel zavřená. Ale i z venku stála za vidění. Mě bylo pořád blbě. Tady se naše malá skupinka definitivně rozpadla a s Melgarhem jsme osaměli. Mrkli jsme ještě po krámech, vrátili se do hotelu pro kufry a šli na vlak do Leedsu.

A to bych nebyla já s mým pověstným štěstím aby se něco neposralo. Melgarhovi po cestě na vlak zazvonil telefon. Nějaký číslo z Arizony. Prej že to nebude brát. Já už zkušeně zahlásila ať to vezme, že nám určitě zas zrušili hotel, vlak nebo letenky. No hele hotel. Ten v kterém jsme měli večer spát. Ale Melgarh je narozdíl ode mě klikař. Takže stačilo od něj popojít zhruba deset metrů a situace se prudce zlepšila. Dostali jsme upgrade do 4* hotelu s velkou telkou na vanou na pokoji a blíž k nádraží. To se mu děje pořád. Mě se dějí jen ty špatné části.

Ve vlaku jsem to zalomila, v Leedsu už se sotva vlekla. Ale ten hotel a TA VANA! Bože yes! Ještě jsme si koupili nějaký jídlo a pak šli spát. Takže blogísek musel zas počkat. Ráno jsem se vzbudila konečně vyspalá.

Den 2 – York

Ráno jsme měli v hotelu skvělou snídani. Znáte to taková ta anglická, vejce, fazole, slanina, toust a hlavně hrozně dobrý čaj. Ten jsem si fakt užila. Asi si budu muset někde nakoupit čaj na doma než odjedu. Ale pravá sranda začala po snídani.

Přijel objednaný autobus kam se nahrnula celá naše grupa. Teda celá….oni někteří kalili až do rána a někdo se zbořil takovým způsobem že ani nebyl schopný jet. Moc jsem netušila kam jedeme, ale užívala si cestou výhledy. Město je nádherný. Jsou tu hradby, cihlové a kamenné budovy, i dřevěné, hrázděné, budovy s nádherně obsypanými záhony či truhlíky plnými květin, všechno vypadá tak tradičně anglicky (líp to vyjádřit nedokážu).

No a pak jsme dojeli na střelnici. Naštěstí jsme nešli střílet plastový holuby, to by vzhledem k podnapilosti některých nebyl super nápad. Šli jsme dělat bezpečnější věci jako lukostřelbu, hod sekyrou a střílení ze vzduchovky.

Hele a ač normálně na tyhle věci nejsem, tak lukostřelba mě celkem bavila. Hod sekyrou moc ne, zoufale mi to nešlo. No a střelba ze vzduchovky byla lepší než jsem čekala. Dokonce jsem vyhrála první místo z naší grupy. Asi náhoda…nebo nejmíň zbytkáče.

Následoval návrat na hotel a jídlo. Chtěli jsme s Melgarhem do nějaké vyhlášené restaurace na fish and chips, ale bylo tam plno. Tak jsme zkončili na něčem jako je Manifesto market v Praze. Prostě spousta stánků s jídlem na malém prostoru. Dali něco řeckého a nějaký párky s hranolkama. Bylo to dobrý, ale teda ty ceny….v Řecku vás gyros vyjde na 2,5 eur tady toho bylo lehce víc, bylo to v krabičce a stálo to deset liber. Takže jestli jsem něco podcenila, tak ceny jídla.

A konečně jsme se dostali k tomu na co jsem se těšila. Nákupy. Teda nejdřív jsme mrkli do Tesca. To byla trochu jiná pohádka než u nás. Jo a mají tu chipsy s příchutí KFC. A pak jsme šli omrknou TK Maxx. Ulovila jsem si v sekci s kosmetikou KVD primer pod stíny. Jinak to byl dost hnus a bylo to přebraný. A jelikož se blíží halloween, už mají i něco v téhle sekci. Takže mám talíř s lebkou. A mix koření od Jamieho Olivera co mi chutná v Čechách se před nějakou dobou přestalo prodávat.

Ještě nám zbývalo trochu zábavného programu než dojde na ten hlavní. Nafasovali jsme skupinový stejnokroj a šlo se na autobus. Ne klasický, ale Ghost tour. Zabrali jsme celé patro, povozili nás po Yorku a pan průvodce vyprávěl kde kdo jak umřel a kde byl hřbitov a vůbec spoustu historek. Rozuměla jsem asi půlku, ale byl to výbornej herec, takže vlastně nevadilo že nerozumím protože postarší děda svíjející se a křičící strachy před duchem co ho pronásleduje byl dostatečně zábavný i pro mě.

No a večer došlo na hlavní rozlučkovou party. Šli jsme se najíst a pít. Tedy spíš PÍT protože malý to fakt nebylo. Taky jsem na večeři zjistila, že když si tady člověk objedná chilli burger, tak i když u nás by dostal něco se čtyřma kolečkama chilli papričky, tady byla centimetrová souvislá vrstva. Zcela nehrdinsky jsem to v půlce burgeru sundala dolu. A teda i ty burgery tu musí být nějaký větší, protože je to dost nesežratelný.

Jelikož jsem už odpila část svého piva, zlepšila se mi angličtina natolik, že jsem zvládla mluvit s člověkem naproti sobě a dokonce dostala pochvalu že mi to jde. No a pak se šlo jinam a začali pršet vodky a piva a víc vodky.

Nebudu to protahovat, skončili jsme nakonec na retro diskotéce kde byli i další rozlučky. Asi poprvé jsem viděla párty jako bývají ve filmech. Celý klub skákal, měl ruce nahoře a zpíval. Před třetí když DJ nasadil Spice Girls jsem fakt už byla hodně mrtvá (a díky množství alkoholu jsem měla nejen plynnou angličtinu, ale snad už i s přízvukem). Na hotelu jsem usla skoro okamžitě. K ránu se ozvala kocovina.

Výlet do Anglie – Den 1 – Praha -York

To se mě tak jednou zeptal kamarád: „Čau jedu do Anglie na svatbu, nechceš jet taky?“. No a já řekla, že jo. To jsme ještě ani jeden netušili jak moc veliká zábava bude se tam dostat.
Takže je září a já píšu z hotelového pokoje, mám v sobě čaj a anglickou snídani a je mi příjemně. Což přejde asi za dvacet minut až půjdem interagovat s lidma a hlavně půjdeme ven kde je trochu kosa.

Ale od začátku. Takže před odjezdem se muselo zařídit spousta věcí. A velký dík patří Melgarhovi (ano je to ten kamarád kterého znáte z výletu do japonska), který to celé zařídil. Zabookoval letenky, hotely, vlaky….no všecko. A to pořád byla ta jednodušší část i přes to, že nám stihli jedno ubytování zrušit stylem „není místo, nemáte kde spát, váš problém“. A jak to že už to není sednu do letadla a jsem tam? Protože covid. A věřte mi, že složka papírů který teď člověk musí vyplňovat je tlustá asi jako když si žádáte o hypotéku….a asi stejně složitá. Takže v Čechách jsme si udělali PCR testy, že jsme zdravý. Pak s sebou máme potvrzení o očkování, nějakou haldu papírů kterýma jsme se potřebovali prokazovat tady v Anglii, další papíry na PCR test v Anglii po příletu. Pak jsme se museli ještě projít nějakým online registrováním po udělání toho testu a zadávat tam znovu všechny údaje včetně unikátního čísla testu co jsme nafasovali.

No asi po dvou hodinách čekání na letišti nám jel konečně objednaný vlak. Dřívějším jsme jet nemohli, protože to prostě nejde (teda tvrdila pani u přepážky). Vlak byl celkem v pohodě, výhledy do krajiny taky a stejně jsem na chvíli usla. Vstávání v 5 ráno udělalo svoje. Mimochodem ani jsme neměli jet tak moc vlakem jako nás měl někdo vyzvednout autem, ale dostal covid. Já vždycky všem nosím takové štěstí. No a aby toho štěstí nebylo málo, tak na přestupní stanici někdo skočil pod vlak, takže náš další vlak měl zpoždění. Všehovšudy do cílového Yorku jsme přijeli docela k večeru a zhruba na šestou se dostali do hotelu a konečně se ubytovali.

Odpočinek se moc nekonal, protože dole v recepci už byla rozkalená partička anglánů kvůli kterým jsme tady. Pokud to někdo z vás minul v předchozích popiscích mých výletů, tak mám angličtinu na dost tragický úrovni. Takže rozumět a konverzovat je pro mě poněkud složité. Ale snažím se aspoň v rámci své stydlivosti a tuposti jak to jde.
Po pár pivech jsme se vydali na večeři a já se nestačila divit jak moc se v ulicích leje. Jako jasně byl pátek, ale stejně. Tohle je prostě jiná liga. U nás sexi polonahý slečny válející se po chodníku moc nevidíte. Chlapi oblečený v nějakých přiblblých šatičkách nebo kostýmu žirafy a zlitýho tak že sotva stojí už vůbec ne.
K večeři jsem měla fajn burger s rozmarýnovýma hranolkama. Miluju rozmarýn! Jako že fakt tu vůni i chuť. Budu si je muset někdy zkusit udělat doma. Bohužel v průběhu večera se na mě začalo projevovat vstávání v 5 ráno na letadlo a sotva jsem držela oči. Takže když se grupa rozhodla kalit v jiném baru, dala jsem tam zbaběle jeden drink a šli jsme s Melgarhem se na pokoj dospat.

Fotky budu asi házet průběžně na instagram a sem na konce článků. Upravovat je nebudu, protože jednak to dělám z mobilu a jednak na to nemám mentální kapacity z důvodu buď únavy nebo alkoholu.

K-Palette: Lasting Eyebrow Tint

Jelikož je stále ještě v módě upravené obočí a bez něj jako by člověk ani neexistoval, tak jsem se rozhodla vyskoušet jednu z takových těch věcí, co vám na pár dní obarví obočí a nemusíte se o něj starat. Znáte to, jednu dobu toho byl plný youtube. Napatláte takový táhlý šlem, ono to zaschne, pak to sloupnete a máte obarvené obočí. Prostě zázraky na počkání.

Vzhledem k tomu, jak dlouho znám a mám ráda K-Palette, rozhodla jsem se ten barevnej šlem zkusit od nich. Volba barvy byla trochu střelba na slepo. Obrázek sice ukazoval nějakou barvu, ale co se týče obočí, asiati prostě z nějakýho důvodu maj úchylku na to aby to mělo mě nesedící barvy, červený podtóny a divně hovnové zabarvení. Zkusila jsem tedy odstín 02 Natural Brown.

Aplikace na obočí je fakt jednoduchá. Jasně, člověk potřebuje trochu šikovnosti, ale on je ten gel poměrně hutnej, tak i taková lopata jako já to zvládne nenakydat kam to nepatří. A když přece jen dojde k nehodě, stačí postižené místo otřít vatovou tyčinkou a je po problému.

Aplikátor je docela tenký, tak se s ním dělá jednoduše

Na obočí nechávám produkt zaschnout půl hoďky a pak sloupnu co jde. Jelikož nejsem dement, nedělám to jako paní v youtube videích proti směru chloupků a pak si nestěžuju, že to bolí. Normálně po směru, případně prstem doškrábat zbytky. Dají se i opláchnout vodou.

Ano, když to člověk má na sobě a čeká na zaschnutí, vypadá jak Marfuša.

Takhle "namalované" obočí mi vydrží zhruba pět dní. Barva se postupně vymývá, bohužel právě trochu do červeného podtónu. Ale žádný drama.

Takže pokud někam jedete a chcete vypadat upraveně bez práce. Tohle je možnost.
Seženete na ebay, lehce přes 400 Kč ve čtyřech ostínech.

Nekosmetická recenze - náš malý dávkovač

Už pár dní mám hroznou chuť napsat recenzi na jednu věc, která se sem vůbec nehodí. Není roztomilá, není to ani kosmetika, ale baví mě a mám jí ráda, tak o ní chci dát vědět.

Jelikož jsme se přestěhovali a získali tím docela hezkou kuchyň, chtěla jsem jí docela hezkou udržet i nadále. Nikdy se mi moc nelíbilo, když v kuchyni stála flaška Jaru, zářivě barevná, neladící a časem i opatlaná. Vzhledově prostě nic moc. Jasně spoustě lidí je to jedno, je to prostě jen Jar a estetika nehraje roli. No tak mě to úplně jedno není.

Klasické dávkovače na mýdlo nebo nějaké specialní lahve mě nijak nezaujaly nebo mi připadalo, že se do té kuchyně prostě nehodí. Až jsem narazila na jednoduchý dávkovač od firmy Zone. Je celý z hladkého silikonu, který se snadno udržuje a je příjemný na dotek. Zároveň má dávkovač poměrně strohý tvar, ale právě to se mi na něm líbí. Do kuchyně krásně zapadne a neruší.

Spodek dávkovače je odšroubovatelný a právě tudy se do něj vlévá Jar. Vespod v té prdelce je malá dírka kudy ho pak vytlačujete na houbičku. No i když slovo vytlačovat není přesné. Zmáčknete tělo dávkovače (velmi slabě protože se bojíte) a nic. Pak trochu silněji a ono to udělá plop a na houbičce máte přesně nadávkované množství, které na těch pár talířů vždycky stačí.

Pokud se bojíte, zda to nebude dole téct, tak nebojte nebude. Taky jsem se bála, ale ona ta dírka v prdelce je docela pevná a nic nevytéká. Vlastě jsem zatím nezaznamenala nic co by mi na tomhle dávkovači vadilo.

Japonsko - den 21 - Tokyo, Praha

Je to smutné, ale každý výlet jednou končí. I ten náš. Balení bylo velké, jak už jsem psala. Pak jsme ještě chvíli poseděli, popovídali a šli spát. Vstávali jsme v šest ráno. V mírné rozespalosti jsem ještě musela bodnout Michymu injekci do břicha. Zvrhle mě to baví.

Krosny a kufry nebyli zrovna nejlehčí a tak Michy pojal nápad zavolat Uber. To by bylo fakt super....kdyby přijel. Byl kousek od nás, ukazovalo to šest minut, a celých osm se nehnul z místa. Takže jsme ho stornovali a vyrazili na metro pěšky.

František se statečně ujal mé krosny a já jeho. Vydali jsme se na Asakusa Station na linku A, kterou se dalo dojet pohodlně až na letiště. Byli jsme opravdu rádi, když jsme všechny ty kufry a krosny složili ve vagónu a rozplácli se na sedačkách.

Za hodinku jsme dorazili na letiště a rozdělili se. Já zpět letěla s Františkem, kluci tak nějak společně. Melgarh se v Helsinkách odpojoval a mizel do Anglie.
Na letišti jsme v duty free zóně jsme se chtěli spíš jen pokoukat než prohýřit tu trochu peněz co nám zbývala. ALE byl tam Samantha Thavasa shop. A měli tam tu mojí vysněnou kabelku co jsem si zkoušela v Kyotu. A měli jí o dost levnější. Trochu jsem se cukala, že ne, že šetříme, ale František mě nakonec ukecal, že jí potřebuju a pořídil mi jí. Byla jsem v sedmém nebi.
František pak ode mě nafasoval velkého plyšáka na spaní do letadla (později mi říkal, že plyšáka chodili letušky drbat a líbil se jim).

Létat s Japan Airlines má nespornou výhodu nejen v krásných letuškách, ale hlavně v jídle. Bylo chutné, hezky upravené a vlastně i trochu zábavné. Člověk dostane kovový příbor a hůlky, u pití má na výběr nejen klasiku, ale i lahodný zelený čaj (a to mi fakt normálně moc nejede).

K obědu bylo menu, za které by se nemusela stydět ani restaurace. Taky jsme k němu nafasovali brožurku o kuchařích vyhrávajících mezinárodní soutěže, kteří se snaží pozvednout jídlo v letadlech. Rozhodně se jim to povedlo i když ne všechno mi chutnalo (to už je prostě otázka preferencí to žádný kuchař neovlivní).

K večeři jsme nafasovali burger. Byl zábavně připravený - bylo to hodně "udělej si sám". Suroviny byli oddělené aby člověk nenafasoval rozměklou nepoživatelnou hroudu.
Místo toho na tácu byl zadělaný papírový pytlík, po jehož roztržení se uvnitř nacházela houska a maso navzájem oddělené pěnovou výplní aby se nenacucly. Salát byl extra v mističce, vedle byli ještě pytlíček se sýrem a teriyaki omáčkou. Po namixování burgeru a zakousnutí se.....no páni, kam se serou nějaký fast foody, tohle chutná naprosto skvěle i když je to přihřívané jídlo v letadle.

Let do Helsinek utekl jako nic a následoval malý střet s opětovnou realitou. Záchody špinavé, všude úzké průchody a moc lidí. Pak kontrola kdy si člověk připadá jak v dobytčí ohradě, druhá kontrola kdyby náhodou stihl z něčeho během ujitých 100m na letišti sestrojit bombu. Jéj výtejte v Evropě.
Mimochodem víte kolik stojí lahev vody na letišti v Japonsku? Stejně jako kdekoliv jinde v Japonsku. Okolo 130 jenů. Víte kolik dáte za vodu v Helsinkách? 3 eura. Má cenu psát něco dalšího?

Když jsem viděla jak vypadá gate 27 odkud jsme měli odlet, šla jsem raději čekat do Burger Kingu. Nevím koho napadlo že postavit gate v úzké uličce mezi schody a zdí restaurace je dobrý nápad. Po dvou hodinách v Burger Kingu jsem se vydala boardit na letadlo do Prahy.

Letadlo se nedá popsat jinak než dobytčák. Lidi narvaní všude, zavazadla co se nevejdou do přihrádek. Svojí Samantha Thavasa kabelku jsem musela mít pod sedadlem, protože mi jí označili, že jí nemám dávat nahoru. Geniální když máte sedadla tak blízko u sebe, že se vám tam nevejdou nohy a máte pod nohama dvě kabelky. Lidi co se naloďovali poslední neměli kam dát kufry a batohy, tak to měli ještě veselejší.

Víte Finnair má jedinou výhodu. Povoluje mít dvě zavazadla o váze 23kg. Jakákoliv další výhoda mě fakt nenapadá. To co tam podávali k pití, by mělo být nazváno zločinem. Měla jsem chuť na čaj s mlékem. Dostala jsem papírový kelímek s tekutinou barvy čaje a tři mlíčka k tomu. Jako čaj to absolutně nevonělo a chuť bych přirovnala k chuti toho chemicky ošetřeného papírového kelímku. Ještě že tenhle let byl krátký.

V Praze jsme si vzali Uber, dojeli k autu zaparkovanému v garáži a jeli domu za Prahu. Ještě jsme se stavili v Lidlu pro něco k jídlu. Byli jsme tak unavení, že František začal sundavat zboží z pásu ještě než ho paní u kasy pípla. Ale byla uznalá a pobavila se naším zmatením.

Naivně jsem si myslela, že ještě večer vybalím. V podstatě jsem ale jen padla do postele a usla. Druhý den jsme začali vybalovat a nezapomněli zdokumentovat jakou haldu blbostí jsme zase dovezli.

Japonsko - den 20 - Tokyo

Dnes jsme se v klidu vyspali a jelikož byl poslední den pobytu, nemělo cenu rozjíždět nic velkýho. Já jsem od začátku výletu chtěla navštívit Sumida Hokusai museum. Pořád to nějak nevycházelo a nebyl čas. Potom jsem se podívala na mapu kde to vlastně je. "Ježišmarjá, vždyť my bydlíme 15min pěšky od toho muzea".

Tak jsme ráno vyrazili na příjemnou procházku, po cestě potkali leštírnu rýže, koupili si nanuky (Melgarh vyfasoval fazolový), obdivovali kytky na ulici a pak dorazili k muzeu. Je to krásný kousek architektury. Uvnitř se bohužel nesmí moc fotit, tak máte jen fotku z venku a foku ze záchodů.

Výstava samotná byla hodně poutavá, náčrty i obrazy stojí za to pokud jste fanda. Dokonce i popisky v angličtině byly. Jen jak tam bylo kvůli obrazům šero, tak na mě trochu padalo spaní.
U recepce byl pak i malý suvenýr shop a tak jsme si všichni něco malého na památku odnesli. Mám brož a malý obrázek. Zabalené a nevyfocené, pardon.

Dalším programem bylo jídlo. Chtěli jsme něco echt dobrého a tak jsme si trapácky zajeli do Yodobashi Camery na steak a hranolky se sýrem.

Pizza s 4 druhy sýrů a medem

Pak už jsme se jen vrátili na ubytování zuřivě balit. František balil už od rána a trvalo mu to celý den. Mě to trvalo tak pět hodin než jsem všechno přebalila tak, aby to bylo přijatelné. Většinou to znamená vyházet obaly, u figurek vybalit z krabic a zabalit do bublinek. Pak to "jen" naskládat do krosny.

Zítra čau v Praze.

Leštírna rýže

Dali jsme to

Japonsko - den 19 - Tokyo

Dnes jsme vstávali v sedm, protože na programu bylo Ghibli museum. Vouchery na lístky jsme měli koupené už pár měsíců dopředu. Michy kvůli nim vstával ve tři ráno. V osm už byli vyprodané. Takže jsme prostě nechtěli přijít pozdě a nechat si časově omezené vouchery propadnout.

Michymu bylo blbě z únavy, tak jsme se snažili mu to ulehčit. Nešlo to. Chtěla jsem mu aspoň koupit ve Family Martu banánové frapé pro radost a povedlo se mi zaseknout celý krám. Za mnou fronta deseti japonců, prodavač co je ucho v zácviku a neumí anglicky. Což by teda nevadilo, já pochopila, že to frapé není. Ale ostatní prodavači mu začali radit ať jde hledat dozadu. On nevěděl kam, hledal na blbém místě, posílali ho ještě víc dozadu, pak tam šla další pani. Za mnou furt ta fronta, všichni už nervózní včetně mě. K muzeu to byl ještě kilák pěšky. Když zmizel třetí prodavač už to bylo fakt blbý. Japonci se prostě snaží člověku vyhovět za každou cenu. Naštěstí pak přiběhla druhá paní a začala se omlouvat že frapé není. Konečně, po těch pěti minutách mě chtěla fronta zabít. Vzala jsem si svojí vodu, pizzu a raději rychle vypadla.

Krásným parkem jsme došli až k muzeu a užili si první z mnoha dnešních front. Nálada byla skvělá, těšili jsme se a i Michymu bylo najednou lépe.
Uvnitř jsme nafasovali lístek do kina a letáček s mapou muzea.

No a teď ta špatná zpráva. Tohle byl asi nejhorší zážitek z celého Japonska. Všude halda uřvaných číňanů a nevychovaných dětí. To bych snad i ještě přežila. Jenže ten zbytek....V kině nám uvaděčka něco vyprávěla japonsky. Hm dík když 90% sálu jsou cizinci. Film byl dost divný. O broučkovi co se vylíhl, žral, kadil a pak našel kytku. Zvuky ve filmu byly dělané pusou - jako mlaskání, dělání brm brm, vhůš, bžžž. Kdybych byla na drogách, možná se mi to líbí. Takhle ten bizár trval dlouhých 20min.

V muzeu se nesmí fotit. Což nevadí, protože vlastně není moc co k vidění. V prvním patře je převážně expozice jak to vypadá v kreslířské dílně (za předpokladu že věříte tomu, že je to v podstatě pokoj vaší babičky s těžkým nábytkem, perským kobercem, hromadou knih všude po pokoji a háčkovanými dečkami).
Abych úplně nekřivdila, tak ty jednotlivé způsoby kreseb a jak to od prvotního návrhu vzniká, jsou docela zajímavé. Byly by ještě o hodně zajímavější, kdyby měli popisky v angličtině a ne jen japonštině. Ale Melgarh prý zahlédl knihu za pouhých 3000¥ kde to v té angličtině je. Super.

Vlastně asi nejhezčí byli dvě minimísta napodobující kuchyni v domečku z Můj soused Totoro a část kuchyně z pirátské lodi v Laputě.

Pořád jsem se těšila na obchod a utěšovala se že si udělám něčím radost. Tři týdny tu v Ghibli shopech nic nekupuju.
Ještě jsem vylezla na střechu muzea kde stojí válečník z Laputy. A 5m fronta na fotku s ním. Tak jsme se odfotili a šli na ten shop.

Ehm no jak to říct. Michy by řekl že to stojí za vyližprdel. A to fakt nemluvím o davu lidí narvaném v malém obchodě. Oni tam nic neměli. Jakože fakt NIC. Evidentně je rozdíl mezi Ghibli shopem a Museum Ghibli shopem. Koupili jsme pohledy, dvě větší sošky, nějaké drobnosti, ale tuna dřevěných přívěšků, puzzlí a soch za 800k ¥ nás nechávala chladnými.

Dole vedle muzea byla ještě kavárna a párky v rohlíku. Na oboje separé fronty. Raději jsme vyrazili na vlak.

Po cestě jsme našli zapadlý krámek se starou babičkou, která měla asi milionkrát větší výběr než celé Ghibli museum.

Pro napravení nálady jsme jeli na Tokyo station do skutečného Ghibli shopu. Tam jsme konečně nechali pořádný prachy za suvenýry.

Následoval rozpad skupiny na část co jela na byt, část jela kupovat kufry a já šla do Tokyu Hands kupovat další Fridgeezoo a ice shaver.
Ještě než jsem jela domů, zašla jsem pro slunečník na který už několik dní myslím. Je černý s černýma kytkama a trochu mění barvy a hází odlesky na světle. Jo a je z hedvábí. Prodávala ho taková stará babička, která má krám v přední části bytu a vy normálně vidíte dozadu na její rýžovar, gauč tak. Trochu škoda že u nás nejsou takové kouzelné osobní krámky s prastarými babičkami.

Tady jsme se ještě těšili

Za námi byla fronta delší

Muzeum

Wc v muzeuu

Fotka co mají všichni

Fronta na fotku co mají všichni

Fronta na párky

Obchod s babičkou co měla víc věcí než muzeum

Tohle všechno musíme zítra zabalit

Druhá půlka věcí k zabalení